Zápisek z mládí: Blato
Seděl jsem na nudné hodině matematiky s naší skvělou paní učitelkou Chmelovou. Se skvělou učitelkou na nudné hodině? Někdy se dobré a špatné sejde. Ona byla opravdu taková, ale prostě učila špatný předmět, který mi byl proti srsti. Snažil jsem se pochopit novou a pro mě nepochopitelnou látku. Celá matematika pro mě nebyla více než utrpení. Když předmět rybářství vystřídala matematika, to bylo něco, co bych přirovnal k teplotnímu šoku ryb. Opravdu jsem se s naší aktivní učitelkou kolikrát u tabule propotil. Vzpomínám si, jak jsme se učili vypočítávat nějaké hodnoty z tabulek. Další nezáživná látka. Ovšem velice důležitá pro mou studentskou knížku.
Mojí pozornost přerušil můj nový mobil v lavici. Nenápadně jsem si zprávu přečetl. „Chytám na skládce Blato, na tom starým lomu, jak jsme o něm tehdy mluvili. Chytil jsem kapry 12,5 kg a 11 kg.“ Tak to bylo něco! Tam bych tak velké ryby nečekal a je to lom, který se zaváží. „Tam rybářské papíry nepotřebuji,“ přemýšlel jsem. Přišel jsem o ně za noční chytání. Hleděl jsem do tabulek a představoval jsem si, jak asi musí kamarádovi být. Jaké krásný okamžiky prožívá. Nebýt to tak daleko, utekl bych z hodiny. Spolužáci byli s matematickým cvičením napřed a já se tvářil a kýval hlavou jako chápající student, i když jsem věděl, že se mi matematické hodnoty nebezpečně vzdalují. Nemohlo to dopadnout jinak než zápisem naducané známčičky do studentské knížky. To už byl ale pátek a přede mnou jarní prázdniny. Známky se pak opraví.
Kamarád Pepa mě čekal v Pardubicích na nádraží. V rukou držel čerstvě vyvolané fotky a já se k nim z autobusu přímo dral. Neskutečné ryby, tak krásné. „Kdy jedeme?“ Po příjezdu domů jsem zabral celou kuchyň a začal rozbíjet vajíčka. To byl signál, který mé spolubydlící varoval před přílivem smradu. Do vajíček jsem namíchal své milované esence a zanedlouho se domem vlekla vůně tehdy populární esence od Kevina Maddocka. Suchou část jsem složil ze směsi kaseinů, rybích mouček, mletých psí granulí a domácímu mazlíčkovi jsem vyprázdnil kočičí konzervu. Ta dala těstu pravý šmrnc. Kuličky jsem vařil ve fritovacím hrnci přesně minutu a poté je ukládal na matčiny utěrky, které nesměla prát v žádném pracím prášku. Bylo už nad ránem, když jsem kuchyň uklidil do původního stavu. Jít na kutě už nemělo smysl. Venku se začalo rozednívat, a tak jsem pro změnu začal rovnat rybařinu do rodinného auta. V osm hodin ráno mě mamka vyložila u Blata. Kamaráda Pepu přivezl táta. Nechali jsme se vyložit před velikou cedulí s nápisem skládka. Odtamtud jsme se přemístili na místo, kde měl Pepa úspěchy. Největší z kaprů údajně zabral na potopeném panelu, který ležel v dvoumetrové hloubce. Pepa si tam ihned zavezl a já si vybral místo o 50 metrů dále, vedle rákosu. Boilies jsem spustil do metrové hloubky vedle rákosového ostrova. Montáž mi však zapadla hluboko do trávy, a tak jsem ji musel znovu vytáhnout a opatřit dlouhým návazcem se splývavou nástrahou. To bylo ono. Kulička se usadila na vrcholu vodních trav a já se spokojeně vracel na břeh. Podobným stylem jsem zavezl i druhý prut. Teď už to bylo jen na nich.
V bivaku jsem si otevřel konzervu a pozoroval vodu. Běličky kroužkovaly u hladiny a hejno okounů poplašil hluk padajících kamenů z korby náklaďáku. Žáby se vedle bivaku nafukovaly a vydávaly nepříjemné zvuky. Blížící se nocí ještě více zesilovaly. Nebylo jich tam hodně, ale ten zvuk byl příšerný. Hlavu jsem si přikryl čepicí, svetrem i spacákem.
Ráno jsem převezl pruty, které se ani nehnuly, a ke každému jsem vhodil několik pstružích granulí. Záběru jsem se stále nemohl dočkat. Vyzkoušel jsem různé návazce, podle nejnovější rybářské módy. Také jsem si koupil revoluční šňůrku, na které se dal stáhnout povrch. Už tenkrát stála pětikilo, za co bych ve škole měl na pivko po několik dlouhých večerů. V životě jsem nic takového neviděl. Výprava se přehoupla do své poloviny a my zůstávali stále bez kontaktu s rybou. Vyzkoušel jsem snad vše, co mě napadalo. „Holt Svatý Petr při mně nestojí,“ říkal jsem si. Voda byla dosti studená, ale i přesto jsem zkusil ještě jednu věc. Potopil jsem se s brýlemi a vytrhal vegetaci ze dna v jednom metru čtverečném. Rukama jsem přehrabal jílovito-písečné dno. Voda se zakalila a do tohoto kalu jsem posadil montáž. Na některých vodách mi to přineslo dobré výsledky, když zakalené dno kapry přilákalo. Ale někde tato taktika nefungovala. Někteří kapři jsou maximálně ostražití ke změnám v jejich prostředí, někteří jsou zase zvědaví.
Zbýval poslední den a ani přehrabování dna úspěch nepřineslo. „Co mám ještě vyzkoušet?“ ptal jsem se sám sebe. Začal jsem uvažovat o přestěhování. Něco mi říkalo, že bych přeci jenom měl změnit místo. Pepovi se to zdálo být zbytečné kvůli jednomu dni. Dalo by se tam zavést i z původního fleku, ale prezentace montáže by se mi příliš nezamlouvala. A jestli to má význam, nezjistíme dříve, dokud to nevyzkoušíme. Během 15 minut jsme byli přestěhovaní.
Vyvezl jsem přesně pod kupu skládky, přesně tam, kam jsem chtěl. Břeh lemoval rákos a občas se přes něj sesunulo něco ze skládky. V noci také pršelo a voda zde byla o něco zakalenější. Všechno mi napovídalo, abych to tam prostě zkusil. Napadl mě i další argument. Nákladní automobily sem po pracovní dny vyvážejí hlínu a jiné odpadky. Některé předměty napadají i do vody. Nevím, jestli to má vůbec nějakou logiku, ale jsem toho názoru, že kapři připlouvají do těchto míst prozkoumávat nové předměty. Jsou přeci zvědaví, ne? Možná někomu přijde mé přemýšlení naivní, ale něčím jsem se pro poslední noc musel motivovat. Já se vlastně přesvědčil, že uvidím kapra. Vsadili jsme na jedno a vyskládali tam vedle sebe čtyři pruty. Na levý prut jsem navlékl smradlavou mušli a na pravý Strawberry RM-30 na panáčka. Ta voněla krásně. Kolega nastražil stejně. Nad montáže jsme ještě spustili několik tvrdých šrotových koulí. Vše bylo připravené k poslední noci.
Stmívalo se a my si vypravovali o holkách, o škole i vlastních problémech. I když ryby neberou, takovéto chvilky mám rád. Nikde jinde si tak nepopovídám. Ani na to v dnešním světě není čas. Ta rybařina je přeci něco tak osvobozujícího. Na jakém místě najdete tolik klidu, abyste si mohli popovídat s kamarádem? Pepa usnul a já zůstal vzhůru. Díval jsem se do tmy a v hlavě si promítal všechno možné. Krásná noc. Už jen ten kapr chyběl.
K ránu to však přišlo. Veliký tah mi ohýbal prut a otáčel cívku navijáku. První kontakt! Kapr vyskočil na hladinu a vtom jsem strnul. Možná můj nový osobáček. Brzda mého druhého navijáku se také ozvala. To jsem si myslel, že mi kapr do něj zajel, ale přeci vyskočil úplně někde jinde. Podíval jsem se na směr vlasce, který mě spojoval s rybou. Usoudil jsem, že to není zamotané, ale nejspíše je to další záběr. Pepa tedy zasekl. A opravdu. Bylo vyrovnáno: dva proti dvěma. Každý se snažil rybu vést po své straně tak, abychom se vzájemně nezamotali. Byl jsem nervózní. Měl jsem obavy ze ztráty kapra. Povolil jsem raději více brzdu. Bohužel to nebyl dobrý nápad a kapr mi zajel do vázky. Díky bohu šňůra vydržela a kapra se mi podařilo vymotat. V tuto chvíli jsem přiložil ruku na cívku pevněji a vší silou kapra vypumpoval přímo do podběráku. Dva velicí kapři na podložce v jednom okamžiku. Byl jsem radostí bez sebe. Kamarád se začal hlasitě smát a nevěřícně kroutil hlavou. „Jsou to stejní kapři, které jsme ulovili minulý týden, a taky oba najednou. “ Ani jsem nedutal. Nechtělo se mi tomuto tvrzení věřit, ale malé ranky v puse byly jasným důkazem. Poléval jsem kapry před focením a vnímal jejich nádheru. Přemýšlel jsem, proč jikernačka zabrala ihned po záběru svého nápadníka a na tom samém místě. Musela přeci vidět, jak se zmítá na vlasci? To jsem nemohl pochopit.