Zápisek z mládí: Řeka plná ryb

Nejde ani spočítat, kolikrát jsem si svou vytouženou řeku představoval. Viděl jsem jí úplně zřetelně, ač jsem tam nikdy nebyl. V noci mi voda proudící přes jízky zpívala do mých snů nejkrásnější písně, jaké jsem kdy slyšel. Stále ji slyším. Představoval jsem si, kde za jakým kamenem se skrývá jaká ryba. Občas jsem viděl i pod hladinu, kde plavalo tisíce bělic, které ladně mávaly oranžovými ploutvičkami. Sem a tam hejno narušil okoun a dole ze dna koukala hadí hlava. Dlouho jsem se těšil na den, kdy mě dědeček vezme za králem řeky. Nedokázal jsem už mluvit o ničem jiném. Blížily se mé deváté narozeniny.

Den mých narozenin! Snad nejkrásnější den mého života. Od dědečka jsem skutečně dostal první prut. „Konečně mám svůj vlastní,“ liboval jsem si. Byl malinký a ne tak těžký jako ty dědečkovy. Další dárky mě nezajímaly. Nazul jsem si holínky, v hnojníku vykopával jednu žížalu za druhou a radost ze mě přímo sálala. Věděl jsem, že dnes spatřím kouzelnou řeku.

V údolí mezi stromy se klikatí stříbřitá řeka. Je přesně taková jako ta ve snech. Běžím k ní, i když mě vysoká tráva šlehá do očí. Chci se jí dotknout. Padám k zemi a ponořuji ruce. Dlaněmi hladím vodu. Krásně voní a chutná tak sladce. Vůně lučních květin, lesů, řeky. Je to nejkrásnější místo na světě.

„Dědečku, támhle je splav a támhle zase náhon s lávkou.“ Nevím, kam dřív. U splavu stojí rybář. Má dlouhé zelené boty, zelenou košili a klobouk se sojčími pírky. Sedl jsem si do trávy a z dáli pozoroval jeho umění. Tahal jednu bělici za druhou. Opravdový král. „Tak pojď pozdravit pana Habarta,“ řekl dědeček. Hrdě jsem uchopil svůj malý proutek a vydal se za ním. „Dobrý den,“ slušně jsem pozdravil. „Petrův zdar, tak ty seš dědečkův klouček?“ odpověděl. Ihned jsem dědečka uchopil za rukáv. Pan Habart se zasmál, otočil se k řece a znovu nahodil. Jeho splávek z husího pera se pohupoval po hladině a s citem odmotával vlasec z navijáku. Pouštěl pírko níž, pak ho zase zastavil. Přesně v místě, kde se točila voda nazpátek. Brko se ponořilo a na hladině se v okamžiku objevuje stříbřité tělo. Veliká bělice směřuje do plechového kbelíku.

Dědeček odchází na houby a nechává mě samotného s panem Habartem. Nechci být pozadu, a tak se snažím navázat háček se splávkem. Ruce se mi klepou, nejde mi to. „Tak, hochu, pojď sem, všechno ti ukážu.“ Pan Habart odkládá prut do trávy a ukazuje mi, jak správně navázat háček. Moc se stydím, protože to umím. Nechápu, proč zrovna teď mi to nejde? Sleduji rybářovy staré ruce a učím se novým uzlům. Jsou snazší než ty, co jsem znal. A drží. Po chvilce si háček navazuji sám tak, jak jsem se nově naučil. Stydlivost ze mě rychle opadá a s panem Habartem si začínám rozumět. Navlékám žížalku na háček a šup s ní do vody. Zapomněl jsem si odklopit naviják, a tak mi splávek skončil pod nohama. Na druhý pokus se mi vše zdařilo. Splávek dopadl na hladinu. Voda ho však rychle unáší, už na něj skoro nevidím… Tam se potopil a já prudce zasekl. Rybu jsem promarnil. Znovu tedy nahazuji. Spláveček plave stejnou cestou, tam k příbřežnímu rákosu, kde se opět potápí. Znovu jsem zasekl a nic. „Vy, ryby jedny, tak tady jste.“ Popocházím níž po břehu a žížalku jim servíruji přímo do jejich hnízda. Splávek se mi znovu potápí, ale rybu nemám. Nerozumím tomu. Otáčím se na pana Habarta, který sedí na kameni a pozoruje mě. „Hochu, pojď sem, to ti nedělá žádná ryba, ale voda ti táhne ke dnu vlasec a s ním i splávek. Když nahodíš, musíš sledovat vodu, její proudy, vlnky a vracáky. Když ti táhne, povol z cívky, a když se ti splávek dostane do vracáku, tak si zase naviň. Se splávkem musíš být v kontaktu.“ Nečekal jsem, že to bude tak obtížné. Pan Habart vhodil do středu řeky kus kůry z borovice a nařídil mi, abych ji sledoval. „Vidíš, jak jí voda táhne?“ Brzy byla v našem nedohlednu a pan Habart vhodil o kousek blíže do vody další kůru. Popojela a pak se zase vrátila. Takhle pořád dokola až skončila pod našima nohama. „Proud vody neovládá jen kus dřívka, ale všechny ryby a hlavně jejich potravu. Tvůj splávek se musí pohybovat volně jako to dřívko. Stejně tak se ve vodě chová rybí potrava. Nepřizpůsobíš – li se, ryby nenachytáš!“ Král rybářů mi odstřihnul můj pracně navázaný háček, vhodil do vody další kůru a já nahodil jen splávek. „Tak, a teď se snaž být co nejblíže u kůry.“ Chvíli povoluji, pak zase navíjím. Mávám s prutem nahoru a dolů, doleva a doprava. Začíná se mi to dařit a můj korkový splávek se pohybuje daleko přirozeněji. „Dobře, hochu, dobře. Teď si můžeš navázat háček a povodit si bělici.“ Háček jsem rychle navázal. Navlékl šťavnatou žížalku s typickým hnojním zápachem a nahodil. Spláveček jsem nechal volně pohupovat a vzápětí zdolávám svou první bělici. Mám neskutečnou radost. I král řeky se směje. Přišel druhý nához, druhá bělice, třetí nához, třetí bělice. Je jich opravdu plná řeka. Prožívám snad nejhezčí den mého života. Oba dva spolu stojíme na kamenech. Synchronizovaně nahazujeme i zdoláváme ryby. My dva jsme dokonalá dvojka a já jsem nikdy netušil, že se naučím tak rychle ovládat řeku.

Dědeček se vrátil z hub a nestačil se divit. Pyšně jsem zasekával bělice a cítil jsem se jako v pohádce. Splav šuměl, ptáci zpívali a ryby braly. Je to nejkrásnější místo na světě.

„Pane Habart a jsou tady někde i jiné ryby?“ Vyzývavě jsem se zeptal.

„Ano, nad splavem jsou okouni, v náhonu pstruzi a dóle v tůních cejni.“ Musel jsem vše vyzkoušet. Měl pravdu. Žížalu mi spolknul okoun a v náhonu i duhový krasavec. Namáčím si ruku dříve, než rybu uchopím, přesně tak, jak mě učil dědeček. Prohlížím si pozorně jeho barvy, hnědozelený hřbet, světlejší boky s červenými skvrnami, které jsou světle ohraničené. A mezi hřbetní a ocasní ploutví má malou ploutvičku. Poslouchám pana Habarta, že tímto útvarem poznám lososovité ryby, jakož dále je pstruh duhový, siven americký a královna řek hlavatka, která v Chrudimce nežije. Hltám každé slovíčko. To dědeček se už chystá k odjezdu. „Dědečku, prosím, ještě chci jít k tůním na cejny.“ Dědeček kývnul hlavou a já byl v mžiku ve vysoké trávě. Běžel jsem do míst, kam mě poslal pan Habart. Tam do tůní, které obývají velcí cejni. Tady je řeka úplně jiná. Klidná a daleko temnější. Proudy nejsou tolik vidět. Pan Habart mě s dědečkem došel a já prochytával řeku. Byl to ráj na zemi. Nahodil jsem nahoru a se splávkem jsem popocházel. Nechával jsem ho volně splavovat. Nic se však nedělo. „Hochu, nemůžeš chodit sem a tam. Takhle si všechny ryby vyšlapeš, nehledě na to, že do vody vrháš stín. Stůj na místě a nahoď nahoru a povoluj vlasec do doby, dokud zřetelně uvidíš splávek.“ Uposlechl jsem pány rybáře. Stále se však nic nedělo. Splávek se ani nepohnul a dědeček definitivně zavolal k odjezdu. „Ještě tři náhozy, dědečku!“ Prosadil jsem si. Ty jsem dle rad pana Habarta směřoval k obrovskému balvanu. Tam, kde je údajně největší hloubka. Poslední nához se mi vede a splávek mi dopadá těsně nad balvan. Povoluji vlasec a voda ho navádí těsně k němu, kde se zastavil a v mžiku zmizel pod hladinu. Zasekávám a prut se mi ohýbá. Panečku, to je jiný boj. Cejn využívá proudu a nechává se unášet dolů. Bojuje o svůj život z plných sil. Ryba si dokonce vzala z brzdy, kterou mi pro případ sešteloval pan Habart. Je to opravdu silná ryba, ale s takovými učiteli za zády nešlo souboj prohrát…

Mým dalším velkým koníčkem byl sport, ke kterému mě od útlého věku vedl otec. Ráno jsem začal na tréninku hokejové přípravky, odpoledne strávil na fotbale a den jsem zakončil u nás na dvorečku s malou hokejkou, s kterou jsem bez přestání střílel o zeď. Takto jsem trávil všechny všední dny a nepochyboval, že jednou budu jako Wayne Gretzky nebo Karel Poborský. V páté třídě jsem nastoupil na sportovní školu a začal se naplno věnovat hokeji. Přes týden byl každý den trénink a o víkendu, pokud jsem nehrál, se jezdilo na Seč. Postupem času zápasy začaly přibývat a ze mě rostl znamenitý hokejista. Ale chvíle na rybách ubývaly. Nastupoval jsem v jedné pětce s Alešem Hemským (seděli jsme spolu v lavici po celou základní školu), který v současné době hraje za Edmonton Oilers. A na pravém křídle s námi hrál Petr Průcha, spolu jsme kromě dávání gólů, jezdili také chytat ryby. Tehdy byl naším velkým idolem Jaromír Jágr. (Proboha, on ještě hraje.) Jednou jsme seděli u mola na candátech, když mi plíšek začal poskakovat po kamenech. Zasekl jsem a z hlubin vytáhl obrovského candáta. Dali jsme ho do vezírku a utíkali se s velkolepým úlovkem pochlubit na chatu. Děda uznale pokynul hlavou a šel roztopit gril. Babička připravila prkýnko a nože, abychom rybu očistili. Jenomže mně se stále klepaly ruce vzrušením z velkého zápasu, a tak jsem dal nůž Petrovi, který odřízl hlavu. Tehdy mě poprosil, jestli si ji nemůže nechat vypreparovat, protože takovou rybu už nechytí. Když jsem se ho zeptal proč, bez zaváhání odpověděl, že bude spolu s Jardou Jágrem válet nejslavnější hokejovou ligu planety NHL a nebude mít čas! (Petr je neuvěřitelný dříč a jen málokomu z našeho tehdejšího kádru bych to přál víc.) Daroval jsem mu candátí hlavu a o pár let později mu fandil u televize, když poprvé nastoupil s Jágrem v jedné pětce a o nějaký čas později spolu vyhráli Mistra Světa! Člověk by se neměl bát snít velké sny, protože jen tak se mu mohou splnit! Petr šel za svým cílem s mnohem větším odhodláním než já. Já své poslání objevil o něco později a na úplně jiném hřišti.

V mém životě potom nastalo těžké období, protože se rodiče rozváděli. Ten čas byl pro mě velmi těžký. Po nekončících rodičovských hádkách soud rozhodl, že společně se sestrou zůstaneme v péči matky. K otci jsme v tu dobu chodili jen velmi málo a vůbec všechno to stálo za starou bačkoru. Finančně náročný hokej byl pro mou mamku velkým problémem. Do toho si ještě našla přítele, se kterým jsme si do oka zrovna nepadli. Já vlastně neměl rád vůbec nikoho, kdo se točil okolo ní nebo mého táty. Chtěl jsem vrátit čas, aby vše bylo jako dřív. Jako jedna rodina. Vyrovnával jsem se s tím velmi těžce, a dokonce jsem musel navštěvovat psychology. Pamatuji si, jak jsem jim musel kreslit obrázky. Zřejmě podle nich hodnotili můj stav. Stejně jsem jim dokola kreslil ryby, ryby a zase ryby. Když jsem myslel na ně, bylo mi mnohem lépe. Proto jsem omezil sport a babička s dědou mě začali brát na chatu stále častěji. Tam mi bylo nejlépe. U vody, na mole a s rybáři, kteří seděli kolem přehrady. Zapomněl jsem na vše, co se odehrávalo u nás doma. Byla to nejlepší terapie na světě!

Se svým malým prutem značky Lipno, který jsem dostal od dědečka, jsem vymetl snad každý flíček, každou tůň, hloubku i mělčinu. Věděl jsem, kde se třou kapři, candáti a sumci. Rybáři mi začali říkat „pan starosta“. Vždy když jsme přijeli na chatu, vklouzl jsem do holin a běžel k vodě, abych zjistil, co se kde chytilo, kam foukal vítr a jak byl silný. Obešel jsem půl přehrady a u každého se zastavil na kus řeči a zkontroloval jim obsah vezírku. Večer jsem vyhodnotil, kam na ně půjdu. Bylo ale nutné jít brzy spát. Pravidlo znělo tak, že čím rychleji usnu, tím dříve na ně vyrazím. Vstával jsem ještě za tmy, hlavně jsem musel být vzhůru předtím, než se vzbudil dědeček. Pěkně potichounku jsem seběhl schody do garáže, batoh hodil na záda a rychle k vodě. Když jsem vzbudil dědu, vymyslel mi nějaký úkol a na ryby jsem mohl až po jeho splnění. Plel jsem maliny, sekal trávu, krmil králíky, natíral plot. Babička mě pokaždé litovala a přemlouvala dědu, aby mě už pustil. Když viděla, jak se trápím, zavolala z balkónu: „Jdi k vodě, přinesu ti svačinu!“ Dědeček mi v rybařině fandil, ale jako stavební inženýr chtěl, aby ze mě něco bylo, protože rybařina mě přece nikdy živit nemůže. (Dědo, jsem rád, že ses taky jednou mýlil.) Děda mě nejen vychoval ve stylu „bez práce nejsou koláče“, ale staral se i o moje vzdělání, psal se mnou cvičné diktáty a počítal. V šesté třídě vzal učebnici osmičky a začaly hodiny tvrdé matematiky. Když jsem se vrátil do školy, dostal jsem pětku za cvičení, které jsme měli na prázdniny. Paní učitelku nezajímalo, že znám Pythagorovu větu a vypočítám obsah trojúhelníku. V osmičce jsem dostal další kuli, protože co jsem probíral s dědou, už jsem si dávno nepamatoval, ale uměl učivo zase pro devítku!

A tak jsem pomalu začal vyrůstat z chlapeckých holínek a věci v mém životě se začaly obracet k lepšímu. S mamkou jsem měl hodně volnosti. Později jsem vlakem jezdil na pískovny kolem Pardubic a trávil jsem tam čím dál více času. Domů jsem se často vracel velmi pozdě. Ryby mě doslova okouzlily a rybaření mě naprosto pohltilo. Pravdou je, že když mě doma hledali, vždy věděli, kde mě najít. Nikdy jsem ryby nepoužil jako výmluvu, abych mohl dělat něco jiného, nebo jít někam jinam. Bylo to spíš naopak. Výběr střední školy jsem přizpůsobil tomu, abych mohl zůstat v Pardubicích. Nechtěl jsem opustit ryby a místečka, která jsem se svou fenkou Nelly navštěvoval každý den. Kromě ryb mě nic jiného nezajímalo a škola pro mě byla nepodstatná. Neustále jsem o nich přemýšlel, i na kontrole u zubaře, abych překonal strach, který jsem z něj měl. Když zpětně na tu dobu zavzpomínám, musím říci, že jen jednu věc jsem dělal pořádně, a to byla rybařina. Nebyl jsem ale líný a využil jsem každé příležitosti, jak si přivydělat. Pracoval jsem ale jen pro to, aby peníze, které jsem na brigádách vydělal, letěly do vody. Jak říkala mamka: „Kdyby ostatní věděli, co dokážeš naházet do vody, zavřeli by tě do blázince a mě následně taky, že jsem ti to povolila.“ Vtipné bylo, že to pronesla ve chvíli, kdy jsme spolu v panelákovém bytě vařili pochoutky pro ryby. Trhala mi jetel, mateřídoušku a kvítka divizny, které jsme na balkóně sušili, a pak je zapracovávali do mých vyhlášených těst. Večer u televize jsme pak dělali kuličky, které jsme znovu usušili. Někdy jsme jich udělali na desítky kilogramů.

Idylka skončila, když jsem musel nastoupit na střední elektrotechnickou školu. Zvolil jsem jí asi kvůli Matičnímu jezeru, kolem kterého vedla cesta do školy, možná proto, že tam šlo nejvíce kamarádů ze základky, nevím. Jistota byla jedna, elektrika mi nic neříkala. Nebavilo mě to, neučil jsem se a brzy začal chodit za školu. Ráno jsem odcházel jako do školy, ale ve sklepě jsem měl schovanou rybařinu a věci na převlečení. Přendal jsem z aktovky svačinu do rybářského batohu a vyrazil na „Maťák“, jak se revíru říká. Dalo se zde krásně schovat a měl jsem tam políčeno na pěkné amury. Kolem mě seděli důchodci, kteří si mě oblíbili, protože jsem k vodě nosil zázračné šrotové kuličky. Někdy jsem zahlédl mamku. Pracovala v nemocnici a cesta domů vedla kolem Matičního jezera, kde jsem se schovával. Pohotově jsem se přikrčil, aby mě neviděla. Měl jsem výčitky svědomí a přísahal jsem si, že druhý den už půjdu do školy. Ale když jsem ráno ve výtahu zmáčknul červené tlačítko „Přízemí“, bylo to prostě silnější než já a mé kroky vedly znovu do sklepa.

Ke konci prázdnin mi volal otec, u kterého Nelly střídavě byla, že ji porazilo auto. Běžel jsem co nejrychleji za ní, ještě žila, ale bylo jí hodně zle. Přišla o ocas, měla rozdrcenou pánev a mnohačetné otevřené zlomeniny. Odvezl jsem ji s otcem za nejlepším dostupným veterinářem, aby ji zachránil. Když jsme ji přivezli domů po náročné operaci, vypadala o mnoho lépe. Dokonce s chutí snědla i čerstvou šunku z řeznictví na rohu. Vynesl jsem ji ven a slzy se mi draly do očí. Ležela v trávě a naše skleněné oči se setkaly. Řekl jsem ji, ať se kouká uzdravit, že brzy pojedeme na ryby. Prozradil jsem ji všechny plány a odnesl domů, protože mi začal druhý ročník té hrozné školy. Seděl jsem v lavici a myslel jen na ni. Když jsem se vrátil, její stav se dramaticky zhoršil. Sešité rány se jí znovu otevřely. Otec byl už v Itálii, kde pracoval, a tak jsem se musel rozhodnout sám. Nebylo to jednoduché, ale nemohl jsem se koukat, jak se trápí. Odvezl jsem ji k veterináři a po konzultaci s ním ukončil její trápení. Držel jsem ji za hlavu a byl celou dobu s ní. Ztratil jsem nejvěrnějšího parťáka. Pohřbil jsem ji na její oblíbené špici u Labe a její kříž je tam dodnes. Od té doby se tam říká „U Křížku“.

Občas se za ní zastavím, dnes už tam odpočívají i další psí kamarádi. Uvědomil jsem si, jak je ten život křehký a jak může být krátký. Snad poprvé jsem tak hluboce přemýšlel o životě a smrti, ale také o své budoucnosti.

Ten den jsem rodině oznámil, že končím se školou a že jdu za tím, co miluji! I kdybych si měl na internát vydělávat po nocích. O týden později už mě mamka se svým přítelem vyprovázeli na šestihodinovou cestu autobusem, která směřovala do města rybníků – Třeboně!

Někdy jsou to neuvěřitelné zvraty v lidském životě, ale tenkrát u toho křížku jsem jí slíbil, že se stanu rybářem – se vším všudy! A bylo to pravděpodobně mé nejlepší rozhodnutí v životě. Začal jsem žít úplně jiný život – ten svůj.