Bulharsko – První zahraniční výprava

Byl letní večer a já seděl s Ivo Marinovem, jedním z nejšikovnějších rybářů, kterého jsem na Nových Mlýnech poznal. Ivo byl vůbec prvním a zároveň posledním profesionálním sportovním rybářem, kterého já znal, a který byl placen za to, že rybařil. Byl zaměstnaný u firmy Sportcarp, se kterou jsem tehdy spolupracoval také. Seděli jsme u vody i s majitelem Vlastimilem Vápeníkem, skvělým fotografem, rybářem a dobrodruhem. Vlasta je jedním z průkopníků české kaprařiny, zakladatelem Carp Clubu ČR a jedním z prvních, který v republice začal podnikat v kaprařině. Měl a má můj obdiv. V České republice začal obrovský boom v kaprařině. Vznikaly Carp teamy a časopisy, které se věnovaly jenom kaprovi. Předtím jsme měli jen málo informací. Spíše jen o Anglii a jejich věhlasných malých revírech, na kterých Angličani udávali směr světové kaprařiny.

My tenkrát seděli na schodech u Šakvic. Byla už noc a každý s nůžkami v ruce hlídal své pruty. Sledoval, z jaké strany se objeví porybný. Chytali jsme přes půlnoc, což bylo u nás v republice téměř na kriminál. Přes den bylo úmorné vedro a ryba vůbec nešla. Šance na záběr byla jen v noci, kdy se trochu ochladilo. Proto jsme chytali mimo vymezenou dobu. U kostela ve Strachotíně se objevilo světlo. Uf! Vlasta vzal prut do ruky a řekl: „Tak pánové, na takovou rybařinu vám seru!“

A tahle posvátná věta byl základ k mé první zahraniční výpravě. Do týdne jsme seděli v plně naloženém autě s vlekem všichni tři. Vlasta, Ivo i já. Jeli jsme si najít náš vysněný ráj. Vodu, kde jsou velcí kapři a porybní vás nehoní jako banditu. Už si nepamatuji přesně proč, ale Vlastu to táhlo do Bulharska. Asi mu někdo vyprávěl o velkých rybách, kterých jsou plná jezera. Já věděl, že se velcí kapři chytají v Anglii, Maďarsku, ale to bylo tak vše. Nedovolil bych si stejně říci ani prd. Byl jsem rád, že sedím v autě, které jede za novým poznáním! Cesta byla dlouhá. Moc dlouhá. Seděl jsem vzadu zarovnaný bagáží a mým úkolem bylo škvírkou mezi batohy kontrolovat vozík s lodí.

Dorazili jsme do hlavního rumunského města Bukurešť. Tam neplatilo vůbec nic. Přednost zprava, semafory, no prostě nic. Pamatuji si, jak Vlasta zastavil na křižovatce na červenou a tam stálo dítě v otrhaném oblečení. Začalo špinavým hadrem čistit zpětné zrcátko. Bylo mi ho líto, stejně tak i Vlastovi, který stáhl okénko, a dal mu tatranku. Jenže vtom nám začali Rumuni odepínat vozík. Zakřičel jsem na Vlastu, který šlápnul na plyn, a přes červenou vypálil do křižovatky. Od té doby jsme semafory neřešili také. Cesta vůbec neutíkala a na hranicích mezi Rumunskem a Bulharskem jsme se ještě zdrželi. Celníci nás nechali vyložit celé auto i vlek. Tohle jsem viděl poprvé v životě. Myslel jsem si, že když má člověk pas, může cestovat všude, ale tam je pas vůbec nezajímal. Cesta pokračovala dál jen díky úplatku. Přejížděli jsme velký most a pohledem z okénka jsem zahlédl obrovskou vodu. Vypadalo to jako přehrada, ale byla to řeka, veletok Dunaj. Vlasta mi zastavil. Senzační, tak obrovská, divoká. Šel z ní strach. Přemýšlel jsem, jak se asi v takové vodě chytá. Tak tohle je Dunaj… Myslel jsem na něj celou cestu po Bulharsku, než jsme dojeli k nějakému jezeru, které měl Vlasta zakroužkované v mapě.

Tohle byl náš nový ráj. Velké státní jezero, nikde ani živáčka. Věci jsme vyložili u přítoku, kde rostly krásné stulíky a rdesno. Postavili jsme tábor a každý si vyvezl pruty. Večer nás navštívil pasák ovcí, se kterým jsme vyměnili baterky do rádia za domácí sýr. „Tak pánové, schovejte nůžky, usaďte se do židliček a kochejte se. To se vám v České republice nepoštěstí,“ řekl nám Vlasta. Příroda byla krásná, božský klid, porybný neexistoval. Mělo to jen jeden háček, který jsme zjistili další dny. Ta voda byla bez ryb. Celou cestu do zahraničí jsme rozebírali porybné a fungování rybářského svazu v České republice. Jenže nad tou pustou vodou jsem si uvědomil, že v Bulharsku není zřejmě vůbec nic. Žádný svaz, žádný řád a uznal jsem, že je lepší radši tisíc porybných na jezeru, ale mít co chytat. Na co je vám svoboda, když se voda ani nehne. Nepamatuji si přesně, kolik mi bylo let. Byl jsem vlastně ještě dítě, kluk po základce, který teprve poznával svět a sbíral zkušenosti. Začínal jsem lépe poznávat svět a na věci si teprve vytvářel vlastní názor. Musel jsem dát za pravdu dědovi, který tvrdil, že mnohem lepší je řád a pořádek, než když si každý dělá, co chce.

Po čase jsme tamní vodu opustili a Vlasta se od místních dozvěděl o jezeře u řeckých hranic, které je soukromé a ryby si tam hlídají. Vykřesali jsme novou naději. Každý z nás chtěl chytit bulharského kapra. Já po tom toužil snad nejvíce. Nechtěl jsem se domů vrátit za žádnou cenu, a vůbec ne bez ryby. Proto jsem se těšil, až spatřím novou vodu.

Dorazili jsme k o poznání menšímu jezeru. První, co jsem řekl, když jsem ho spatřil, že je to jako Legoland. Všechno bylo tak upravené. Trávníček, stromy, krásné kameny a na břehu želvy. Prostě jak ze stavebnice. Přivítala nás ostraha se zbraněmi za pasem. Vlasta měl dobrou vyřídilku, takže jsme do půl hodiny měli povolení na týden a v sobě rychlého panáka. Jo, tak to začalo slibně. Bulhaři nám doporučili jednu ze zátok, takže jsme logicky poslechli a utábořili se tam. Vyjel jsem na vodu jako první. Byla čistá, téměř průhledná. Zapnul jsem echolot a aktivoval funkci signalizace ryb. Echolot začal okamžitě hlásit. Podíval jsem se přes loď do vody a pode mnou bylo tisíce slunečnic a malých karásků, a tak jsem to raději vypnul.

Bylo velké horko. Pádloval jsem velmi pomalu a tiše. Čekal jsem, že spatřím vyhřívající se ryby. Těšil jsem se, až nějakou pořádnou konečně zahlédnu. Vtom se mi ale zasekla loď a sonda echolotu se do něčeho zamotala. „Bože! Do prdele! Vždyť celá zátoka je zatažená sítěmi!“ Otřel jsem si čelo a hlavu si položil do dlaní. Podíval jsem se na Vlastu a Ivoše, kteří měli už postavené bivaky, stojany, pruty. Už jen čekali na mě, s jakou přirazím ke břehu. Ani se mi za nimi nechtělo. Chtěl jsem, aby si ještě chvilku užívali toho adrenalinu, toho napětí, naděje.

Po týdnu jsme se vrátili domů. Kamarádi se nás ptali, jak to vypadá v zahraničí a co jsme vůbec nachytali. Potutelně jsem se uculoval a tvářil se tak, jako kdybychom objevili ráj na zemi, přitom jsem si uvědomil, že v naší zemi je mnoho krásných revírů plných ryb. Bylo mi blbé říci, že jsme vlastně nic nechytili, ani nic neobjevili. Jedno ale vím jistě. Byla to pro mě jedna z nejhezčích výprav v mém životě. Asi i proto, že byla první. Teď už to vím naprosto jasně. Vlasta měl jednu senzační vlastnost. Uměl se bavit za každé situace a cesta s ním mi utíkala a bylo mi úplně jedno, kam se jelo.