Zápisek z mládí: Pět krásných let na Třeboňsku
Ryby jsem chytal od útlého dětství rád, a to jakýmkoliv způsobem. Od mala jsem miloval ty vzrušující okamžiky, kdy spatřím svůj úlovek. A rybářská škola v Třeboni měla být doslova balzám pro mou rybářskou duši. Ocitnul jsem se v okamžiku v rybářském ráji. Byl jsem v tom nejužším kontaktu s rybami, jaký jsem si kdy mohl představit. Dostal jsem se mezi zkušené rybáře a tahal sítě s nimi, hrdý a celý zablácený. Byla mi zima, ale z vody jsem nikdy nevylezl. S rybářským kloboukem, který zdobilo volavčí pírko, jsem se stal součástí výlovů, odchytů, umělých výtěrů i rumových doušků. První tři roky se nám střídal týden praktický a týden teoretický. Vzpomínám si na dlouho očekávaný první den své rybářské praxe. Dostal jsem do ruky pilku, vidle a šel čistit stoku. A další dny se odehrávaly ve stejném duchu. Čistil jsem sítě, sekal trávu, dřevo, vozil hnůj a omýval kádě. Kolikrát jsem usnul jak zabitý a zaspal i večeři. Už první dny na rybářské škole jsem pochopil, že rybářství není pro každého. Je to těžká dřina a rozhodně nejde jen o chytání ryb do sítě!
Byl to ale konečně život, po kterém jsem toužil a já cítil, že to je místo, kam patřím. Vždyť jsem byl každý den u ryb a pracoval se skutečnými rybáři. Každé ráno jsme nastoupili před školu, kde mistr četl jména a rybářská střediska, kam nás rozváželi. Například do Chlumu, Rybářství Hluboká, líhně do Tábora, Rožmberku, Rybářství Nové Hrady, Třeboně…
Když jsem uslyšel: „Krása – odlov na plné vodě, lováky, rukavice, plášť a klobouk s sebou,“ štěstím jsem málem omdlel. Nemohl jsem se dočkat. S mistrem a spolužáky jsme dorazili ke krásnému rybníku. Zaparkovali jsme stranou od vody. Nemluvilo se, jen velmi potichu i dveře u auta se zavíraly téměř neslyšně. K vodě sešli jen tři chlapi, už tam byla připravená loď se sítí. Do zátoky svítilo slunce a kapři na rozkrmeném místě skákali jako o život. Rybáři na lodi vyrazili, dva odráželi loď a jeden vyhazoval síť za zádí.
Loď rozrážela hladinu a od břehu se zvedla obrovská vlna, jak se ryby splašily. Vyrazily na volnou vodu, ale už bylo pozdě, cestu jim zatarasila síť. Dostali jsme povel pomoci rybářům na lodi, převzali jsme od nich lano a začali zatahovat síť. Takovou podívanou jsem v životě neviděl! Amuři vyskakovali jako delfíni, některým se podařilo přeskočit síť a osvobodit se. Ostatní ryby byly naše!
Byl to můj velký den, byl jsem jeden z rybářů, na které jsem se jako malý chodil dívat. Společně jsme drželi síť, třídili ryby, vážili i pili rum, když se mistr nedíval. Měl jsem plné boty bahna jako správný nováček a strašně mě studily nohy. Byl to den, kdy jsem si Třeboň zamiloval.
Za tři roky jsem lovil desítky rybníků a naučil se vše, co by měl rybář ovládat. Vyučil jsem se rybářem! Když jsem složil zkoušku, na hrázi rybníka Svět jsem si pyšně zakřičel: „Jsem Rybář!“
Tři roky utekly jako voda a já nastoupil na rybářskou dvouletou nástavbu. V té době jsem se už profesionálně zabýval výrobou boilies, detailně studoval kapra, spolupracoval s rybářskými firmami, dopisoval do několika rybářských časopisů a také psal knihu Kapří tajemství. Měl jsem opravdu široký záběr. Dostávalo se mi velké podpory od učitelů, kteří mě pouštěli na rybářské výpravy, ale zpřístupnili mi také studijní materiály, ze kterých těžím ve své práci dodnes. Vážím si jejich pomoci, byla to má druhá rodina, můj druhý domov!
V roce 2004 jsem úspěšně odmaturoval s vyznamenáním a má rodina, včetně mé přítelkyně Gabriely (mé manželky), přijela do Třeboně pogratulovat. Byl to krásný den, ale nevzpomínám na něj nejraději. Byl to den, kdy jsem se loučil s tím, co jsem miloval, s lidmi, které jsem měl rád. Třeboň jsem opouštěl se slzami v očích a vzpomínky zůstanou v mém srdci. Už teď vím, že jsem nemohl zvolit lépe!
