První výprava – První kapr

Bylo letní období a pořádná horka. Řeka mi tekla pod nohama. Byla to nádhera. Vyrazil jsem s mým kamarádem z firmy Romanem Štěpánkem a samozřejmě s Miky. Ta nesmí chybět na žádné výpravě. Řeka vypadala úplně jinak, než jak jsem ji viděl posledně. Nebyla tak silná a bojovná, alespoň tak se to zdálo na první pohled. Voda zmizela v korytu. Období sucha se projevilo i na takovém veletoku a mnou vybraná místečka byla bez vody. Museli jsme tedy hledat dál. Projížděli jsme kousek po kousku slovenského i maďarského Dunaje. Dny ubíhaly a my stále hledali nejvhodnější místo. Na mapě nebo GPS jste si mohli najít překrásně vypadající místa, která by stálo za to navštívit, ale největší problém bylo najít cestu k nim. Většina přístupových cest je uzamčena závorou, a tak nám nezbývalo, než na některá z nich jít pořádný kus po svých. Jen abychom je alespoň viděli.

Protože jsme byli moc unaveni, na jednom místečku jsme zůstali přes noc. Byla tam hloubka 1,5 metru, tak jsem to zkusil. Poprvé jsem viděl tak obrovské lodě na řece a taky poznával, co to dělá s mými 200g zátěžemi i mou sedačkou, kterou jsem si dal až příliš k vodě. Chyba začátečníka! I když jsem záběr neměl (asi by to bylo moc naivní, kdybych v něj doufal), za tu noc jsem toho moc nenaspal. Pozoroval jsem, co dělá voda, když jede loď proti proudu a naopak. Poznal jsem, že výletní lodě oproti klasickým tlačákům dno pořádně rozhýbou. Mazec to je ve chvíli, když jedou po proudu. A to se nebavím o tom, když jely dvě za sebou, nebo se míjely. Rozednilo se a my vyrazili dál, na cestu poznání. Dorazili jsme až za Štúrovo, do Maďarska. Protože jsme chtěli prvně chytat na Slovensku, vrátili jsme se na místo, které se nám zdálo nejpříznivější. Ani už nevím, jak se ta dědina jmenovala, ale trefil bych tam znovu. Pot z nás tekl a vysoké teploty se na nás podepisovaly. Už jsme se viděli u řeky a také jsme si po cestě koupili chlazené pivo, které jsme si dali do spacáku, aby nám nezteplalo. Jaj, ten pocit, že skočíte do Dunaje a otevřete si pivko. Život je krásný, jen na to pomyslete. Těšili jsme se na to všichni. I Miky se nemohla dočkat, až skočí do řeky, protože ona vysoké teploty snášela nejhůře.

Řeka byla na obzoru a my jsme se blížili k našemu vyhlídnutému místečku. Bohužel jsme odbočili o chvilku dříve, než jsme měli a zvolili jinou cestu k vodě. Naše auto zapadlo po nápravu do bažiny. Ta nenápadná, nic neříkající louka nás uvěznila kousek od cíle. „Do prdele!“ vykřikl jsem. Naložená Toyota si sedla, a to, že má pohon na všechny čtyři, nám bylo úplně k ničemu. Tohle mohl zvládnout jen traktor. Od Dunaje nás dělilo odhadem 200 metrů, a přeci byl tak daleko. Stáli jsme uprostřed louky, mimo civilizaci a hlavou nám prolétlo, že ten úmorný den ještě není u konce. Sežeňte si traktor mimo civilizaci. V oblasti, kde se více mluví maďarsky než slovensky. Jeden z nás se prostě musel vydat pro pomoc.

Odnesl to Roman, je přece mladší. Seděl jsem s Miky opřený ve stínu auta a plácal jednoho komára za druhým. Bylo to pořád lepší, než být na sluníčku. Hodina, dvě a Roman nikde. Slunce zacházelo za stromy a já si sáhnul do spacáku pro ještě chlazené pivo. Jinak to nešlo. Myslel jsem na Romana, dokonce i na to, že bych mu ten loček piva přál taky. Poznal jsem i výhody, když je člověk starší. Když jsem dopil druhou lahev piva, zaslechl jsem ten nejkrásnější zvuk, který byste si v tu chvíli mohli představit. Nebyl to výjimečně signalizátor, ale traktor! Obrovský John Deer mířil k nám a v klimatizované kabině vybavené snad i televizí seděl rozesmátý Roman. Kdyby mi někdo řekl, že tady sežene takový stroj, pomyslím si něco o bláznech. Ale bylo tomu tak. Když nás traktor vytáhl, letěl jsem zemědělcům dát nějaké euro, protože jsem už ani nedoufal, že do tmy dorazíme k vodě. Odmítli mě s tím, že se později staví na kus řeči o rybách a odjeli na svou farmu. Nás už čekal Dunaj. Stáhl jsem si okénko, abych ho mohl co nejdříve ucítit. Nádhera!

Všichni tři jsme za chvilku leželi ve vodě, jen hlavy nám koukaly. Do tmy jsem ještě projel místo sonarem. Celkem to šlo. Dno se svažovalo velmi pozvolna a já dokázal udržet montáž na hloubce dvou metrů. Dál už jsem ji neudržel. Bylo to asi 30 metrů od břehu, kde jsem si nakrmil kukuřicí a boilies. Byl krásný večer a hladina řeky byla živá. Dal jsem si křesílko vedle prutů a pozoroval špičky. Občas se ohnuly, ale záběr to nebyl. Většinou projíždějící klacek nebo vodní tráva. Během hodiny jsem musel přehodit třikrát. Dvakrát kvůli nečistotám, které šly vodou, a potřetí mi olova strhl proud vody, když projela velká výletní loď. Kolik asi zůstalo na dně krmení? Pro jistotu jsem dokrmil. Bylo to pro mě všechno nové.

Byla temná noc a Miky s Romanem hlasitě oddychovali. Já stále střežil pruty. Hlava mi klimbala ve chvíli, kdy jsem neslyšel rozbíjející se vlny o břeh od lodní dopravy, nebo když mi nevibroval příposlech v kapse. Vydržel jsem do půl třetí, pak už jsem nemohl. Vzbudil jsem se nad ránem, když svítalo, a vlasce jsem měl do sebe zamotané a montáže ležely po proudu uvízlé u břehu. „Vítej na Dunaji, Lukáši,“ řekl jsem sám sobě.

Nad Maďarskem začínalo vycházet slunce a já už se na něj celkem těšil. Ti komáři byli opravdu neskutečně agresivní. I když jsem byl vybaven všemožnými přípravky proti nim, nejúčinnější zbraní bylo zavrtat se do tlustého spacáku. To v horkém létě nebylo nic moc, ale co bych také chtěl. Kolem oběda dorazil John Deer a místní farmáři, kteří nás zachránili z bažiny. Překvapivě jsem se od nich dozvěděl mnoho cenných informací o rybách. I když některé z nich se mi zdály trochu zkreslené, věřil jsem jim, protože mi ani nic nezbývalo. Byl jsem tam na návštěvě a domov je to jejich, takže každá informace byla moc důležitá. Další perfektní věcí bylo, že měli plný sklad kukuřice. To se mi rozsvítila očička, řeknu vám. Hned po další probdělé noci, mimochodem o rybách to nebylo, jsme navštívili jejich krásnou farmu a dostali několik pytlů kukuřice a na jejich radu vyrazili do vesnice, kde se údajně vyskytují kapři. Všude bylo mnoho lidí a já si chytání na Dunaji představoval trochu jinak. Vždyť je na Dunaji tolik krásných nenavštěvovaných míst a já se mám tlačit tady? Ale pro kontakt s rybou jsem byl schopen udělat cokoliv, a tak jsme zakotvili uprostřed křičících lidí u čerpačky, ze které si děcka udělala skokanský můstek.

I když byla plavební dráha na druhé straně, dno se svažovalo prudce dolů až do 15 metrů. Dál jsem to nezkoumal, protože jsem se na malém člunu bál. Proud byl silný. Namočili jsme pytle kukuřice do vody a já si šel připravit pruty. Slunce zapadalo a „koupáči“ začínali odjíždět domů a my sledovali hladinu už s nahozenými proutky.

Chytal jsem asi 15 metrů od břehu, kde už byla hloubka okolo pěti metrů. Proto jsem do vlasců nechytal ani moc větví. Zdálo se vše perfektní a já cítil velkou šanci na záběr. Ten ale další tři dny nepřišel. Týden volného času utekl hrozně rychle a my počítali poslední minuty. Seděl jsem na kameni a přemýšlel, co příště udělat lépe. Měl jsem úplně jinou představu o přípravě krmení. Ta kukuřice musí být příště uvařená do měkkoučka a voňavá. Boilies musí být jiného tvaru než kuličky. Nevím, jestli je to podstatnou věcí, ale o tom všem jsem přemýšlel.

Zahleděl jsem se na špičku prutu, když se narovnala. Po chvíli se rozjela cívka navijáku. Řeknu vám, už jsem chytil pěknou řádku kaprů, ale v tu chvíli jsem si připadal, jako když táhnu svého prvního. Namířil si to do čerpačky, a tak jsem ho trochu nadběhnul. Skočil jsem do vody a užíval si ten okamžik. Navedl jsem zlaté tělo do podběráku a ten den byl ihned krásnější. Byl vlastně senzační!