Končím tento příběh
Sedím u své oblíbené řeky a dýchám. První chvíli nad ničím nepřemýšlím. Jen sedím a slepě hledím do vody. Až později. Dny tak rychle letí a lidstvo v tom spěchu zapomíná samo na sebe, i na své blízké. Není to jednoduché. Poznal jsem to na vlastní kůži. Abych se mohl dostat k vodě, musím častokrát být v práci až do pozdních večerů. Kolikrát přemýšlím, jestli je to tak správné. Sám sobě v odrazu hladiny slibuji, že se k vodě budu vracet častěji. Tak často, jak jen budu moci. Je mi pak totiž mnohem líp. Klidně úplně bez zbraní. Bez prutů.
Rybařina je sport, který je nejblíže přírodě, proto u mě zvítězila. Řeka se změnila. Když jsem ji viděl naposledy, byla taková smutná, bez jediného zeleného lístečku. Teď je mnohem živější. Příroda se nezastaví, všichni pilně pracují. Je to jedno z nejkrásnějších míst. Navštěvuji ho už roky a vždy mě tak uklidní. Čas od času nahodím splávek s červem, ale mnohem častěji se tu jen procházím. Oddechuji a přemýšlím, co bude dál. Jakým směrem se bude ubírat svět? Vždyť se toho tolik změnilo. A kde jsou vůbec mladí rybáři? Sedím tady vlastně sám. Kde jsou kluci s pytlačkami a ti starší se svými proutky? Na soukromáku? Asi jo, chytí tam mnohem více ryb. Kdybych měl tenkrát takovou možnost, třeba bych taky nešel bičovat Chrudimku, nebo chytat pstruhy za kameny. Je jiná doba a já jsem rád, že jsem si prošel svou rybářskou cestou od malých rybiček v čeřínku až k těm svým vysněným.
Blížím se ke konci své druhé knihy. Tak trochu nostalgicky píši poslední řádky tam, kde to všechno začalo. Sedím na vyvráceném stromu přesně u toho splavu, kde jsem se naučil rybařit. Chrudimka je stále krásná. Včera se mi narodilo druhé dítě – dcera Veronika. Cítím, že můj život se překlápí do druhé poloviny. Jak rychle život plyne, vidím až teď, na svých dětech a koneckonců i na této knize. Čas utíká všem stejně.
A co bude dál? No přece budu rybařit! Někteří lidé se narodili, aby se stali tanečníky, jiní, aby svět obohatili o svá vědecká nadání, a já jsem se narodil, abych se stal rybářem. A já se jím stal. Budu rybařit, dokud mě to bude bavit, a já vím, že má vášeň k rybám jen tak nevyprchá. Rybařina je svoboda. Můj životní styl.
Těším se, až jednou svým dětem ukážu místa, kde jsem začal rybařit. Navštívím i ta, kde jsem dlouhá léta nebyl. Sám jsem zvědav, jak se revíry v mém okolí změnily. Budu je teď objíždět jeden po druhém. Vím, že mne to bude bavit, i když v nich nemohu čekat takové ryby, které jsem potkával při svých dalekých cestách. Každý revír má ale svého krále, svou tvář a svoje tajemství. I na té nejmenší loužičce je co objevovat. Jen před tím nesmíme zavírat oči jen pro to, že tam neplavou osmdesátky. Já vím, v této knize jsou povětšinou takové, ale je to jen tím, že jsem rybařil na vodách, kde takové ryby žijí. Já se teď stejně budu radovat i z těch menších. Z každé ryby, kterou ulovím. Ostatně jako vždy.
Slunce zapadá a příroda jde spát. Nezbývá mi, než ukončit tento příběh. Snad aby nový mohl začít. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a nezapomeňte:
Na konci je vždy ryba, ale nejkrásnější je příběh, který jí předcházel!
