Pojď ke mně můj malej

Snad poprvé nevím jak začít. Přes to všechno cítím potřebu se s Vámi o mnoho zážitků podělit. Totiž, přihodilo se mi toho v mém kaprařském životě hodně. Možná by mi pomohlo se trochu rozepsat, krok po kroku a pak by mi to šlo třeba od ruky. Ale nevím, jestli by Vás to bavilo. Při pohledu na obrazovku počítače a občasného pohledu do sychravé už zimní přírody si v teple domova promítám jeden zážitek za druhým. Mám rád i tyto dny. Chvíle kdy se vracíte ve vzpomínkách ke svým výpravám. V plném proudu sezóny si ani pořádně neuvědomíte své úspěchy ani chyby, z kterých je potřeba se ponaučit. A tak si to vše vychutnávám v naprostém soukromí znovu. Chvíli chytám na Labi, pak zase na mé oblíbené pískovně nebo schován pod vývratem velkého topolu u jednoho zapomenutého jezírka -je to nádherné se tam vracet. Mám tu přírodu, ryby a vše okolo opravdu rád…

Také jsem podniknul jednu zahraniční výpravu. Ten kdo mě zná, ví, že vyhledávám poněkud jiné revíry. Vody a místa, o kterých moc lidí neví. Mám rád svá tajemství a řeknu o nich svým známým, jen když už mám zase nová. Promiňte mi, ale berte mě prosím takového jaký jsem. Také mě nějak neuchvacuje žádný shon po váhách ryb a rekordech, ačkoliv se příběh z tohoto článku trochu vymkne kontrole. Raději chytám menší, něčím zajímavé kapry. Miluji „ještě nezprofanované“ vody a jejich možná překvapení. Právě takové revíry jsem si vytipoval. Vím, že je jednoduší-mnohdy i finančně méně náročné jet na známé lokality. Ale to by pro mě ztratilo celé kouzlo, o kterém jsem se už rozepsal. Navštívil jsem už několik zahraničních revírů, které jsou celkem neznámé, a mohl jsem se na ně s klidem opakovaně vypravit. Ale já chtěl se svou přítelkyní prožít něco nového. Střádal jsem informace od Belgických, Holandských i Francouzských kaprařů. Zvažoval i pozvánky na některé z jejich oblíbených revírů. Jenže to také není úplně to, co vyhledávám. Snad někdy příště. A tak jsme na konci prázdnin naložili věci do auta a vyrazili si po svém.

Den utekl jako voda a pruty se zatím ani nehnuly. Silně nadipované plováky ani můj favorit pro krátké vycházky Wild Strawberry nezabodoval. Hladina byla na můj vkus až příliš klidná. Leželi jsme pod deštníkem a poslouchali přírodu. Kdyby vyskočil kapr na krmném místě, museli jsme ho zaznamenat. Chytal jsem pouze 30 m od břehu. Druhý den přišel první záběr. Ryba si celkem brala a mě čekalo rákosové dobrodružství. Dvacetimetrový pás rákosu sahal až do 1,5 – 2 m. Skočil jsem do vody, podběrák zavěsil na hlavu a začal jsem se brodit rákosem. Zastavil jsem se, až když mi voda začínala natékat do prsaček (brodících kalhot). Vlevo, vpravo i přede mnou byl rákos. Kapr samozřejmě vypálil do boku, přímo do něj. „Tak a jsem v prde…“, říkal jsem si. Kapra bylo slyšet v rákosu, pěkně hluboko. Položil jsem prut do hustých stébel a šel do míst odkud jsem slyšel cákance. Byl tam. Pomalinku jsem se k němu prodíral. Dokonce jsem nohou ode dna podebral vlasec, a tak jsem šel po něm dále. Velký lysec stál v rákosu. Jeho široký hřbet byl nádherný. Stál tam jako kůň v pedoku a já čekal, kdy vyrazí a ukončí semnou ten příběh. Šel jsem pomalu, odhrnoval rákos a připravoval si podběrák k útoku. „Musím pěkně pomalu, nevyplašit ho. Ale jak ho podebrat? Zespodu přes spleť rákosu se na něj nedostanu a ze shora ho zalehnout to v hloubce kolem metru a půl nebude také dobrá volba“, střádal jsem plány. Každopádně jsem měl pouze jeden pokus, to byla jediná věc, která byla jistá. Podběrák jsem mu nasunul před hlavu a zaútočil na něj zezadu. Kapr se splašil a já ucítil jak narazil do podběráku. Bohužel ho minul. Byl definitivně pryč. Svléknul jsem promočené brodící kalhoty a přemýšlel, jestli už to nepřeháním s výběrem takovýchto míst. Vzpomněl jsem si na některé revíry s krásnými místečky, posekanou travičkou a zdolávacím molem. Při navlékání nového boilie na vlas jsem se na chvíli zasnil a přemýšlel, jaké by to bylo zdolávat kapra z takového místečka. Myslím, že i mé přítelkyni to už začínalo vrtat hlavou. Proč se nemůže někdy opálit a proč bychom nemohli jet na flek, kde by naše fenka Miky nemusela s námi spát ve spacáku celá obalená bahnem. No, nemělo cenu nad tím přemýšlet, možná někdy příště. Důležitý byl první kontakt s rybou, po kterém jsem znovu nahodil a dokrmil. Také jsem si pomalu připravoval druhé místečko přibližně 100 m jinde. Byl čtvrtý den výpravy a kapři se začínali ukazovat blíže a blíže u našeho prvního krmného místa. Přišel poledňák a ponaučen jsem vlítnul do vody přímo za rybou a sledoval, kam vede vlasec. Snažil jsem se rybu vždy „nadběhnout“. Nebylo to nic jednoduchého, ale začal jsem celkem rybu chápat. Samozřejmě táhla vždy do protitahu. Kdybych ji zdolával z jednoho místa a nešel ji naproti, znovu by zajela do boku a přišel bych o ni. Takhle jsem ji krásně navedl do podběráku. Napětí ze mě spadlo, když jsem kapra vynesl na břeh. Byl to on. Two-tone – dvoubarevný lysec.

Byl jsem v naprosté euforii. Vytáhl jsem pytel boilie, pořádně ho prolil mou oblíbenou tekutou potravou All Amino Nutric a začal místo silně prohazovat. O chvíli později jsem stáhl nahozený prut a přestěhovali jsme se na jiné místo, kde jsem tři dny chodil předkrmovat. Toto místo nebylo až tak vzdálené, aby se nemohlo doplňovat s místem prvním, ale ani nebylo tak blízko, aby se po zdolávání ryby na místě prvním vyplašilo to druhé. O tom, že bylo dobrým tahem se přestěhovat nasvědčoval okamžitý záběr. Paráda. Sea Food začal šlapat. V podběráku mi skončil fantastický lysec. Ryba, která mě svými rozměry trochu zaskočila. Protože se v blízké vzdálenosti nacházeli Belgičtí kapraři, Gabriela si šla vypůjčit váhu, abychom měli představu, kolik tento drobeček vážil. Ručička váhy se klepala mezi 25 – 25, 5 kg! Po těle mi šla husí kůže a měl jsem takový pocit…takový, který jsem už několikrát zažil. Začal jsem si mumlat sám pro sebe a přítelkyně věděla, že jsem se ponořil do svého světa. Věděla, že si semnou ani moc nepopovídá, protože já cítil obrovskou chvíli, šanci, úspěch…a tak jsem začal makat ještě víc. Po další menší rybě jsme se znovu přesunuli na první místo. Nad stromy vycházel měsíc v úplňku. Miluji ho. Někdo nevěří na jeho sílu, ale já ano. A taky nemusím rozsvěcovat čelovku i přesto mohu v noci plně fungovat. A taky vidím na lesknoucí se hladině každý pohyb ryb. Tu noc bylo opravdu rušnou. Nespal jsem. V pozoru mě udržovali opakované mohutné výskoky kapra krmném místě. „Je to ta a samá ryba, nebo jich je víc? Pokud to není stejná ryba, muselo mi tam najet pár sakramentsky velkých ryb“. Povídal jsem si sám se sebou. Čekal jsem každou chvíli záběr. „Tak už vem tu správnou kuličku, tak už ji nasaj můj malej, na co čekáš“. Začínalo se rozednívat a měsíc pomalu mizel v oparu. Měl jsem je tam a nic. Nerozuměl jsem tomu a šel si lehnout. Ještě než jsem odstrčil na stranu přítelkyni a roztahující se Miky, rozsvítila se zelená dioda. Okamžitě jsem se svlékl do naha a utíkal s podběrákem v ruce k prutu. „Tak pojďte, dávali jste si na čas pánové, já věděl že to všechno vyzobete a ty moje kuličky musí přijít na řadu…“ Těžko tuto chvíli komentovat. Během dvou hodin se mi povedlo zdolat pět kaprů z nichž tři měli odhadem v rozmezí 20 – 25 kg. Tak a teď mi věřte, že nejezdím za „rekordy“…Sám jsem se tomu musel smát. Někdy to prostě přijde, že ani nevíte jak. Myslím, že jsem si to ve svém kaprařském životě ještě nezasloužil. Znám mnoho jiných, starších rybářů, kterým bych to moc přál…To jsem ještě netušil, co mě čeká dál…

Byli jsme v naprosté pohodě a velmi spokojení. Nebylo třeba nic přehánět, proto jsme se rozhodli to zabalit a procestovat trochu kraj s tím, že se mrknem ještě na jinou vodu. Když se cítím v pohodě, jsem k nezastavení. Je to jako když necháte doma samotné dítě s bonboniérou na stole. Já se chovám stejně. Musím vyzobat všechny cukrovinky dokud je ruka páně otevřená. Doufám, že víte co tím myslím. Jsem ve své podstatě „hamoun“. Cestou jsme se zastavili v rybářském obchodě, který byl vytapetován fotografiemi nádhernými lysci a zajímavými dlouhými kapry zvláštní formy. Byli velmi nízcí, něco jako lysí sazan. Od kaprařů v krámku jsem se dozvěděl, odkud tito kapři jsou. Pocházeli z celkem velkého jezera, jo a taky se jich pár vyskytuje v kanálech. Na hlavní stěně obchodu byl vyfotografován obrovský černý lysec, na kterého mě místní upozorňovali. Snažil jsem se jim naznačit, že chci jet na ty hubené dlouhé a nízké…Ale dostal jsem odpovědi, že tato gigantická ryba, žije ve stejném jezeře a v loni byla ulovena s váhou nad 33 kg. „No potěš pánbů, takové zvíře bych asi ani neunesl, hrozná potvora“ vtipkoval jsem s Gábinou. Mé oči byli ale zaměřené pořád na nízké žluto-šedavé lysce. A my jsme se za nimi rozhodli vypravit. Kanály nebo jezero? Jedeme na jezero. Na taktice nebylo co měnit. Člun jsme opět zatáhli do rákosu a čekali na první náznak kapra na krmném místě. Tři dny se hlásiče neozvaly, byl jsem ale v naprostém klidu. Věřil jsem ve svou taktiku i krmení. Byla velmi chladná noc. Ticho. Čekal jsem na bojovného dlouhého lysce. K ránu to opravdu přišlo. Ale byl to menší, naopak velmi vysoký, do oranžova zbarvený kapr. Dostal jsem na břeh ještě tři krasavce. Ne, že bych nebyl spokojen, ale prostě jsem chtěl toho dlouhána. No byl jsem pěkně rozmlsaný. Vím, že na to budu vzpomínat a slintat, až se budu trápit. Ta doba musí co nevidět přijít.

Nemohl jsem se na ně dostat a tak jsem poslední noc pruty nahodil do největší mělčiny. Tak do hloubky od 0,5 – 0, 75 cm. Už jsem se prostě bavil. „Tam se Ti pupkatí lysci nedostanou, sazani to mají tuhle noc spočítaný. No přinejhorším se dobře vyspíme na cestu domů“. Říkal jsem Gábině. Těsně nad ránem mě zvuk hlásiče vytáhl ze spánku k poslednímu souboji s kaprem. Cítil jsem tupý tah, který naznačoval, že ryba zajela do vodních travin a táhnu ji s nimi. Chvílemi se zdálo, že už zdolávám pouhý chuchvalec trávy. Proto jsem se do prutu opřel větší silou, abych prut smotal. Nešlo to. Nebylo nic vidět, ale zaslechl jsem, že chuchvalec je už na hladině. Stále to nešlo, když v tom se znovu chomáč rostlin potápěl a začal se pomalu ubírat do strany. „A hergot, něco tam je. Tyvole, to nebude nic malého“. Už jsem byl po prsa ve vodě a ryba si začínala uvědomovat, že je v nebezpečí. Bylo mi jasné, že se do ní musím opřít dřív, než se úplně vzpamatuje a namíří si to do vázek – „buď a nebo“. Podběrák mi plaval na hladině a já hmatal po jeho rukojeti. Ryba byla stále u dna. Podle ohnuté špičky prutu nemohl být daleko. Ne dále, než na délku prutu. Rybu jsem nemohl odlepit ode dna. Jako by tam byla přivázaná. Ale trochu se to pohnulo. „Jo, pomaličku, pojď ke mně můj malej“! Zahlédl jsem už olověnku, což značilo, že je nadosah ruky. Ono totiž být po krk ve vodě a ještě postavený na špičkách není nic jednoduchého. Ale nemohl jsem zaváhat, musel jsem ho podebrat napoprvé. Pěkně pomaličku a v naprosté tichosti. Posunoval jsem se po centimetrech, skoro se nehýbal. Byl jsem připraven to skoncovat. Uviděl jsem začeření vody a provedl celkem komický manévr. Prut mi spadl do vody a já oběma rukama zvedal síť podběráku. Byla tam! Rozložil jsem ramena podběráku a nohou jsem nadzvedl utopený prut a začal couvat s rybou ke břehu. V tom se sebou kapr škubnul a začal bláznit. Držel jsem ho vší silou, aby mi neutekl a já začal chápat, že v podběráku je pořádné zvíře! Zavolal jsem na Gabrielu, aby šla za mnou do vody a podala mi podložku. Kapra jsme společně vyndali na podložku a každý z jedné strany jsme ji táhli po bahně na břeh. Před námi leželo obrovské stvoření. Něco, co jsem ještě nikdy osobně neviděl! Následné chvíle se nedají ani z části popsat. Nedostali jsme ze sebe ani hlásku. Sedl jsem si do bahna a z očí se mi spustily slzy. Objal jsem svou přítelkyni a svého psa a snažil si prožít a uvědomit si význam radostného okamžiku. Pár minut pocitu, který už těžko někdy prožiji. Chvíli s tak velkým kaprem, jehož parametry mi napovídají, že je to pravděpodobně neopakující se moment v mém životě. Okouzlen tím vším, jsem ani nepoznal, že jsem na tuto rybu koukal o pár dní dříve v rybářském obchodě.