Starák za východu slunce

Znal jsem každou loužičku, která byla v okruhu mého bydliště a hledal jsem kapry v zapomenutých lesních tůních, lomech nebo pískovnách. Měl jsem to štěstí, že v okolí Pardubic, odkud pocházím, bylo opravdu co objevovat. Řeka Labe, Chrudimka, Loučná, rybníky, lomy, pískovny, odkaliště.

Zdá se, že takovou spoustu vod nemůžete ani poznat a zdá se, že jsem se nemohl lépe narodit. Jenže za téměř tři desetiletí byl rajón tak prozkoumán, že přišly chvíle, kdy jsem si říkal kam dál? Kam vyrazím? Nekonečný výběr revírů měl svůj konec, ale život mi následně přinesl velkou změnu.  Poštěstilo se mi sehnat skvělé prostory pro svou výrobnu a prodejnu rybářských potřeb v městě Přelouči, kde je nejen skvělá rybářská základna, ale zároveň neskutečný ráj pro rybáře, po kterém jsem vždy pošilhával. Jsou zde velké možnosti rybaření na řece, v rybnících, pískovnách, ale i nádherných slepých ramínkách, která mi učarovala asi nejvíce. Mé zaměstnání si žádalo stále více a více času a později jsem se do Přelouče přestěhoval s celou rodinou, abych nemusel dojíždět. Tím se mi definitivně otevřel nový rybářský ráj.

Na většinu revírů jsem se chodil jen procházet. Ta příroda mě prostě uklidňovala. Když jsem měl těžší chvilku v práci nebo jsem musel rozhodnout něco důležitého, dojel jsem k takovému slepému ramínku. Říká se mu Starák. Měl jsem tam své místečko na jednom převislém stromu, odkud jsem viděl velkou část vodní hladiny. V sekundě jste se ocitl v jiném světě. Pár nádechů a výdechů, tep se snížil a najednou byl život veselejší. Takhle jsem ke Staráku chodil pravidelně a vždy mi hodně dal. Také jsem věděl, kde mohu spatřit nutrie, kde se třou kapři, kde zase amuři sbírají vrbové lístky a kde mohu spatřit lovit ledňáčka. Žil jsem se Starákem celý rok. Poznával jsem ho více než jakýkoliv jiný revír a nikdy jsem si s sebou nevzal prut. Věděl jsem, že ten den jednou přijde.

Byly Velikonoce a venku byl takový čas, že by jeden nevyhnal psa. Ani mým fenkám se nechtělo na krok ven. Ale já cítil, že je to ten pravý den, kdy poprvé nahodím na Staráku. Těch pár hodin u vody mě znovu nabilo na několik dní dopředu a zároveň jsem propadl lovecké vášni. Podařilo se mi totiž chytit dva kapříky. Nebyli nikterak velcí, třeba tak kolem 5 kg, ale oni ve mně vyvolali něco, co pochopí jen rybář. Ta touha byla tak silná, že jsem u revíru strávil veškerý volný čas. Věděl jsem, že Starák neskrývá obří ryby, ale člověk nikdy neví. Každopádně jsem věděl o pár kusech, které jsem pozoroval pod vodní hladinou a ty jsem měl v plánu ulovit. Moc dobře jsem znal jejich návyky a také jsem věděl o třech šupináčích, kteří se neustále drželi pod spadlým stromem. Na ně nebylo možné se dostat. Z jednoho břehu spadlý strom, z druhé strany stulíkové pole. Oni byli vlastně nedotknutelní, a čím více jsem si to uvědomoval, tím více jsem po nich toužil. Byly tu dvě šance jak se na ryby dostat. Jednou z nich bylo použít člun nebo se je pokusit přesvědčit, aby navštívili jiné místo. Člun moc nepřicházel v úvahu, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím ryby nalákat na jiný flek, který byl vzdálen přibližně 50 metrů. Zdá se to opravdu kousek, ale nevěřili byste, jak pozorní byli, aby se nevzdálili od svého útočiště. Já ty kapry vždy viděl na stejném místě. Zřejmě neměli potřebu se z místa vzdalovat.

Cítili se tam bezpečně a pravděpodobně tam měli i dost přirozené potravy.  Abych měl šanci je ulovit, musel bych jim nabídnout něco, co bude mnohem lepší než jejich přirozená potrava. A tak jsem zvolil vůbec to nejlepší krmení, o kterém jsem byl přesvědčen, že by s nimi mohlo zahýbat. Každý druhý den jsem jim šel hodit po pár hrstičkách pod převislý strom. Po deseti vycházkách jsem začal házet krmení blíže k místu, kde jsem plánoval je ulovit. Po více jak dvou měsících se mi ryby pravidelně krmily na volném prostoru. Jeden z kaprů byl mnohem aktivnější a právě ten prozkoumával terén. Protože ramínko je dost zapadané větvemi a zarostlé vodními travinami, zvolil jsem maximálně jednoduchou montáž, jak jen to šlo. Prostě jsem na pětatřicítku vlasec navázal jen háček a jednu malou punčošku PVA, díky které jsem nahodil tam, kam jsem potřeboval.

Byl letní den, slunce pomalu zapadalo a já kaprům nedal svůj příděl už pět dní. Věřil jsem, že byli pěkně vyhládlí. Prokrmil jsem místo jednou hrstkou. Zvuk dopadajících kuliček na hladinu byl pro ně určitě signálem k dalšímu prostřenému stolečku. Do třiceti minut ze dna šel kal a tisíce bublin. Nebylo pochyb o tom, že se pustili do žranice. Já v ruce tiskl svou nástrahu a čekal na nejvhodnější okamžik. Věděl jsem, že jedna chyba a veškeré mé šance jsou v sekundě ztracené. Dno bylo zakalené čím dál tím více a to se zdálo jako nejlepší čas pro nahození nástrahy. Přehodil jsem krmné místo a navinul párkrát nástrahu do největšího gejzíru bublin. Držel jsem vlasec mezi prsty. Ten okamžik jako bych nemohl přesně popsat. Vlasec se napínal a já se v sekundě musel rozhodnout, jestli zaseknout nebo ne. Nakonec nebylo potřeba ani zasekávat, prudký výpad ryby mi málem vytrhl prut z ruky. Byla tam! Držel jsem ji napevno, jak jen to šlo. Kapr jako by se snažil prvně zavrtat do bláta a na hladině se mu objevila mohutná ploutev. Zavěsil jsem si podběrák na hlavu a vyrazil za ním do vody. Tu rybu jsem nechtěl za žádnou cenu ztratit. Hlubokým bahnem to šlo ale velmi těžce a kapr nabíral čím dál více nečistot na vlasec a trhal jeden stulík za druhým. Šel jsem si pro něj. Nebyl daleko. V okamžiku, kdy byste to čekali nejméně, povolil vlasec. Ještě jsem dvakrát, třikrát zatočil kličkou navijáku, jako bych nevěřil, že je pryč. Stál jsem po pás ve vodě a bylo vidět, jak se kapr vymotává ze stulíků. Byl najednou tak blízko, a přitom tak daleko. Jako by věděl, že má vyhráno. Pomalu se blížil ke svému spadlému stromu na hloubku do svého bezpečí. Po něm zůstala jen cestička bublin…

Bylo mi více než jasné, že tenhle souboj jsem prohrál a bude trvat mnoho dní, možná i měsíců, než se mi povede znovu získat takovou důvěru kaprů. Možná, že jednou ano a navedu šupináče do podběráku. Bylo to mé přání a o ničem jiném jsem nepřemýšlel.  Snad tisíckrát jsem si znovu promítal chvilky z toho vzácného okamžiku, kdy se mi povedlo držet rybu na prutu. Osud tomu tak chtěl a já se smířil, že ten rok prostě vyhráli kapři. Přijal jsem prohru, ale ničeho jsem nelitoval. I když jsem kapra nedržel v náručí, zažil jsem tam s nimi kus drahocenného času, na který budu vždy rád vzpomínat. Mnohem raději než na proležené hodiny na rybářském lehátku, kdy civíte do stěny bivaku a čekáte,  až se Vám rozsvítí dioda signalizátoru s přáním, aby ten kapr měl konečně nad dvacet. Těžko se to blíže popisuje. Zkrátka i v malé loužičce každý z nás může najít svůj příběh, dobrodružství a kus svobody a ta třešnička na dortu? Ta třeba přijde v den, kdy to nejméně čekáte. Třeba jako mně, když jsem v jeden den podebral dva krásné šupináče. Pravděpodobně to byli staří známí, ale nevím to jistě. To ale není podstatné. Důležitější je, že ten kus nádherné přírody má ještě svůj nezkažený východ slunce. Mám to tam rád…