Street Hunter Praha I

Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa, architektonický skvost na řece Vltavě a především hlavní město České republiky. Je jedním z nejpopulárnějších míst, které jezdí obdivovat turisté z celého světa. Je to město historie, hudby, literatury a architektury. Všichni chtějí poznat jeho jedinečnou atmosféru a krásu. Jsem pyšný obyvatel České republiky a Praha pro mě znamená nejen centrum kulturního dění, ale i rybářský ráj v samotném centru města. Vltava je nejdelší řekou České republiky s povodím dlouhým přes 400 km a ročně se na jejích březích vystřídá tisíce rybářů. Vltava totiž nabízí různorodé možnosti pro veškeré rybolovné techniky, to je věc známá, ale jsem přesvědčen, že tato divoká voda skrývá mnohem více a tím je rybářský ráj v samotném srdci Evropy. Byl jsem připraven poznat Prahu po stránce rybářské a užít si vše co tento skvost nabízí. Přišel čas pro Street Hunter!

Strašně jsem se na městské dobrodružství těšil a také se na něj snažil dobře připravit. Jak už jsem uvedl, Vltava je rybářský ráj, ale v samotném centru Prahy moc rybářů nechytá. Získat informace o lovu kaprů, na které jsme měli spadeno, bylo proto složité. Nakonec jsem vyrazil s kameramanem Rosťou takříkajíc naslepo. Byla už tma, když jsme vjeli autem do Prahy. Na jednom z mostů přes Vltavu jsme zastavili, chtěli jsme se podívat na řeku. V pouličním světle se nám otevřela nádherná scénerie, která nás zaujala natolik, že jsme našli cestu, která vedla k vodě. Byl to jakýsi poloostrov. Z jedné strany byla plavební komora a z druhé strany hlavní tok s nedalekým jezem. Vše zajímavé na jednom místě a pro první poznání jsme nemohli zastavit lépe. Na vozík jsem z auta vyndal výbavu včetně lehátka a vybral si klidný úsek plavebního kanálu, kde jsem ve světle pouličních lamp viděl nějaký pohyb na hladině. Montáž s PVA punčochou dopadla do největšího světla na hladině. Naším hlavním cílem bylo Vltavu spíše poznat a vyzkoušet co nejvíce míst, tak abychom byli připraveni na další vycházky. Po necelé půlhodině se mi ozval první hlásič a do podběráku jsem navedl první rybu. Byl to cejn a po něm přišel i nádherný tloušť. Začalo to velmi dobře. Co nám ale nehrálo do karet, bylo počasí. Začalo poprchávat a my jsme byli opravdu nalehko, takže bez bivaku i deštníku. Nechtěl jsem ale opustit místo, kde rybí aktivita na hladině byla evidentní. Kousek od nás byl jakýsi průchod pod most, odkud by byla reálná šance chytat na stejném místě, a tak jsme se kousek přemístili. V té tmě, zahleděni jen na vodu jsme přehlídli velmi podstatné skutečnosti. Sice jsme byli ukryti před deštěm, ale pravděpodobně jsme narušili noční klid místních obyvatel. Pod mostem někdo spal. Cítil jsem se, jako bych se v noci k někomu vkradl do obyváku. Měl jsem divný pocit a ve vzduchu cítil takové divné napětí. Nedalo se to vydržet a věřte mi, že v tu chvíli bych tam nevydržel ani sekundu sám. Byl jsem tam s Rosťou, který to měl úplně na salámu. Já to prostě nevydržel a šel se představit a tak trochu lidem bez domova říci, že mi nejde o jejich deky, peníze ani obydlí. Bylo mi hned o trochu lépe, ale na žádný klidný spánek to nebylo. Seděl jsem na lehátku a takříkajíc jsem odpočítával noční čas. Nad ránem se ohnula špička prutu a roztočila cívka navijáku. V momentě zapomenete úplně na všechno. Stál jsem na betonové zdi s ohnutým prutem a nevnímal absolutně nic. Jako bych tam byl jen já a kapr. Neuvěřitelné!

Někdy mám víc štěstí než rozumu, alespoň u ryb to platí. Do podběráku jsem navedl krásného dlouhého šupináče. Úplně takového, jakého jsem si představoval, že by mohl ve Vltavě žít. Absolutně jsem zapomněl na vše okolo sebe a taky se pěkně zahřál. Ta vášeň k rybám je neuvěřitelná. Je absolutně jedno, jestli chytáte uprostřed černého lesa, zabroděný po krk ve vodě nebo třeba pod mostem. Totiž když se roztočí cívka navijáku, jsme v úplně jiném světě.  Byli jsme evidentně hluční, protože z chumlu dek vylezli sousedé. Muž se někam chystal. To, že to bylo do zaměstnání, mě nenapadlo ani náhodou. Ale skutečně to tak bylo. Uvědomil jsem si, že bychom nikdy neměli soudit lidi pouze podle toho, že bydlí například pod mostem, nebo že nemají na slušné oblečení. Jejich životní cesta nemusela být jednoduchá a těžká životní situace může potkat každého z nás ze dne na den.

S místní ženou jsme ráno společně posnídali a skutečně jsme si pěkně popovídali. Každý z nás vyprávěl příběh z úplně jiného světa. Ta chvilka byla pro mě jedna z nejemotivnějších, které jsem kdy na rybách zažil. Člověk se totiž zastaví a začne si uvědomovat hodnoty života. Také to, že náš blahobyt máme nejen díky našim předkům a také, že nemusí být věčný. Být milován a mít se kam vracet je jedno z největších bohatství. Uvědomil jsem si také ještě jednu důležitou věc. Je to především smysl života! Radost pro něco žít a přitom tu zanechat co nejsilnější stopu pro naše děti. Po celém světě žije tisíce fantastických lidí, kteří každý den pracují na tom, abychom se měli lépe. Stále se vyvíjí nové léky, vznikají nové nadace pro ty, kteří to potřebují a nesmím zapomenout ani na další, kteří náš svět obohacují třeba hudbou, sportem nebo vědou. Každý má nějaké poslání a já jsem neskutečně rád, že jsem se našel v rybařině. Baví mě to, ale chtěl bych dosáhnout více. Mnohem více. Vůbec tu nejde o žádné rekordní ryby, ani vyhrané závody ani počet nachytaných ryb. Rybařina je nádherný sport, který, jak vidíte, nemusí být plně spjatý s pobytem v přírodě, ale může pomoci tisícům našich dětí. Možná mi úplně nerozumíte, ale rád bych, abyste z mých dalších videí nebo článků pochopili můj záměr. V každé mé cestě se vedle svého rybářského vyžití snažím také najít smysl a cestu pro smysluplný vzkaz, těm, kteří to skutečně potřebují nebo jednoduše těm, kteří se z mých výprav radují a sdílí je se mnou.

Ze snídaně nás vyrušily majáky policie, která nám přijela vysvětlit, že bychom neměli chytat pod mostem a poradila nám, kam se přesunout. Při městském rybaření je složité podle rybářského řádu pochopit, kde můžete chytat a kde ne, ale vždy jsem vše řešil domluvou a slušným jednáním a nyní tomu nebylo jinak – domluvili jsme se. Museli jsme se tak rozloučit s Marcelou, které jsem věnoval rybářské lehátko a spacák a taky ji slíbil, že ji brzy navštívím.

Musím říci, že během tak krátkého času jsem na rybách nezažil tolik emotivních zážitků. Byl tu před námi ještě celý den a já byl zvědav, co bude dál. V dáli jsem slyšel jez, který mě lákal. Už od dětských let miluji chytání pod splavy, možná proto, že si tam vždy vzpomenu na svého dědečka, protože to byl právě on, kdo mě pod malým jezem na řece Chrudimce učil rybařit. Dodnes vždy když zavřu oči, slyším ten uklidňující zvuk a vždy zavzpomínám na své začátky a možná okamžik, který mi ukázal cestu života. Tady to byla vskutku divoká Vltava.

Nahodil jsem do proudu a vnímal vše okolo. Za námi byl krásný park a kolem vody se procházeli lidé s pejsky, od kterých jsem se dozvěděl mnoho informací. Městská rybařina není jen o chytání ve městě, ale i setkání s lidmi, které vůbec neznáte, ale máte si s nimi co říci. Také se můžete potkat s místními kamarády, kteří navštívili i nás.

Voda byla neuvěřitelně živá a ve vzduchu byl cítit záběr, který na sebe nenechal dlouho čekat. Malinkatý kapříček nám udělal radost, stejně tak jako rodince kamaráda, která se za námi přišla podívat a udělala si s námi fotku se svým novorozenětem. Návštěv jsme měli čím dál tím více a my zodpovídali na jednotlivé otázky, ale také jsme místním čas od času ukázali, jaké ryby jim pod okny plavou. Některé děti vůbec nevěděly, že by v Praze mohly být takové ryby a já jsem si byl naprosto jistý, že jsme rozhodně dětem neukázali všechno a že Vltava ukrývá poklady, o kterých se nám všem ani nezdá. Den se chýlil ke konci a ještě dříve než se nad Pražským hradem zatáhla opona, se s námi přišla rozloučit královna řek, parma obecná. Naše první vycházka z pražských ulic byla u konce. Domů jsme se vraceli s nepopsatelným pocitem. Plni adrenalinu nám bylo více jak jasné, že se do Prahy musíme vrátit co nejdříve, abychom poznali samotné srdce hlavního města.