Tajemná SAHARA

         Celé své dětství jsem chtěl být profesně rybářem, a to jsem si nakonec splnil absolvováním rybářské školy v Třeboni. Po celých pěti letech na rybářské škole jsem chtěl jít dál a složil příjímací zkoušky na Jihočeskou universitu obor rybářství. V té době jsem se už naplno věnoval vývoji a výrobě návnad. Bylo čím dál horší skloubit dvě věci. Po půl roce studií na universitě přišlo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Pokračovat dalších pět let ve studiích, nebo naplno podnikat ve vývoji návnad a nástrah? Skloubit oboje nebylo možné. Celou dobu jsem si přál pracovat například jako vedoucí rybí líhně nebo být členem výzkumného ústavu. Ale na druhou stranu se mi začínaly ozývat zahraniční firmy, které mi zase otevíraly dvířka v mé druhé zálibě a to vývoji krmiv.  Když přišla nabídka dlouholeté spolupráce od novozélandské a zvučné belgické firmy, která se týkala vývoje jejich návnad, bylo rozhodnuto. To se prostě neodmítá. Postupem času jsem založil svou vlastní výrobu v České republice, která nyní udává směr v oblasti návnad a nástrah pro sportovní rybolov. Díky prosperující firmě jsem se po letech mohl pomalu vracet ke své další zálibě a to chovu ryb. Popravdě řečeno utíkal jsem za kamarádem Martinem Hájkem, který vlastní rybí líheň pro akvarijní rybičky, abych u něho načerpal energii. Jen tak jsem se procházel líhní a sledoval nově vznikající životy. Martin mi jednoho dne do nevyužitého akvárka vypustil kapry, protože věděl, že kapr je má ryba. Jak šel čas, akvárka s kapří populací přibývala, a nakonec to skončilo tak, že jsme společně sháněli plůdky zajímavých forem kaprů z celého světa, takže jsme tím obsadili velkou část líhně.

         Na jaře jsme pokusně vytírali generační kapry, které jsme různě šlechtili. Vznikali tak různí hybridi. Například kapři se zajímavým ošupením, zbarvením ale i ryby, které v kombinaci s naším speciálním krmením dosahovaly dvakrát větších přírůstků. Postupem času kapacita akvárek a bazénů přestala stačit a my museli sehnat rybníčky nejen pro generační ryby ale i pro plůdek. Naše domácí farmička rostla a naše práce, která v počátku měla jen důvod hobby, zábavy a odpočinku, začínala nabírat přirozeně jiný směr. Tak jak rostly ryby, potřebovali jsme více a více vodní plochy, proto jsme začali hledat rybníky nebo pískovny. Jednu takovou mladou pískovnu nedaleko našeho bydliště jsme objevili.  Její stáří bylo okolo patnácti let a její zarybněnost byla závislá jen na tom, co do pískovny přinesli ptáci nebo zaměstnanci těžby. To bylo pro nás ideální, abychom mohli založit rybí populaci dle našich představ. Scházeli jsme se veškerý volný čas u vody, abychom pískovně dali život. Naváželi jsme desítky aut orobince, stulíků, vodních trav i stromečků, protože to tam vypadalo jako na Sahaře. Odtud vlastně vznikl název revíru, který pískovně už zůstal.

         Naším hlavním cílem bylo vytvořit klubovou vodu, kde bude pestrá obsádka ryb a různé formy kaprů. Do Sahary jsme převážně vysazovali dvou až tříleté ryby, které pocházely z naší produkce nebo byly vybrány v tuzemském nebo zahraničního chovu ryb.

         Naší prioritou bylo nic neuspěchat. Dobré věci potřebují čas a my věděli, že kvalitní revír s vynikající rybí obsádkou se musí rodit postupně a co nejpřirozeněji. Většina soukromých revírů vzniká „ze dne na den“, rychlým nasazením ryb různého původu, kvality a věku. Zde povětšinou platí pravidlo, že čím více – tím lépe, čím větší – tím lepší. Takto se rodí valná většina soukromých lokalit po celém světě, kde je původ obsádky povětšinou ze státních revírů s vidinou okamžitého zisku. Málokdo si uvědomuje, že většina takto převezených ryb povětšinou stagnuje v růstu a jsou také velkým rizikem vzniku nemocí. Málokdo se rovněž pozastavuje nad množstvím obsádky a hospodaří stylem, čím víc hlav, tím víc záběrů a spokojených rybářů. To je cesta, která nám je proti srsti jak po stránce profesní, tak lidské. Saharu jsme tvořili prvně na líhni, pak odchovávali menší rybu v rybnících a později, jak šel čas, vysazovali kapry do Sahary. Nebudu skrývat skutečnost, že to chtělo pořádnou dávku píle, trpělivosti ale i finančních prostředků. Hlavní obsádce trvalo tři roky, než se dostala do pískovny Sahara a dalších šest let, než ji navštívili sportovní rybáři. Takže po devíti letech se kruh uzavřel a my Saharu otevřeli konečně pro veřejnost. Revír jsme prezentovali jako lokalitu, která nemůže zpočátku oslňovat rekordními rybami, ale na druhou stranu je vše vyváženo nádhernou rybou. Světe div se, je tu dost rybářů, kteří se nehoní za rekordy, a tak si Sahara získala rychle klientelu. Pro nás jako hospodáře bylo velmi těžké pustit na revír veřejnost. Jednak jsme se báli, že nám ryby někdo odcizí, ale i poškodí.  Některé ryby byly vybírány a selektovány z několika tisíce kusů rybiček a představa, že jim někdo neopatrným zacházením například zláme ploutve, byla děsivá. Ale popravdě řečeno, Sahara nutně potřebovala příjem, aby si alespoň vydělala na speciální krmení, které rybám mícháme v naší výrobně. Jedná se o speciální krmivo, které upravujeme složením dle ročního období. Naše strategie v krmení zajistila u některých ryb až dvojnásobný přírůstek, zlepšila trávení a obranyschopnost proti nemocem.  Z našich malých rybiček se stali dospělí jedinci s neskutečnou bojovností a výbornými předpoklady.

Setkání po letech bylo velmi emotivní. Krmili jsme je v akváriu, jako plůdek přímo z ruky a do Sahary jsme je nasadili o chvíli později na váze 0,5-1 kg. Kapr jménem „Háček“ mi udělal neskutečnou radost. Daří se mu skvěle!  

Mé krmné místo navštívil i tento lyseček. Pamatuji si na něj v odchovném bazénu. Byl ze všech nejmenší a moc nerostl, ale dali jsme mu šanci a vypustili ho do Sahary. Posuďte sami, jak se mu daří.  

          Bylo krásné sledovat ryby na váze okolo 10 – 15 kg, které jsme vybírali jako malé rybičky.  Také bylo zajímavé, jak se místní populace ryb začala rychle učit a vyrovnávat s rybářským tlakem. I když na Sahaře je málo míst, aby rybáři měli pro sebe minimálně 1,5-2 ha vodní plochy, ulovení ryb bylo časem  složitější a složitější. Ryby začínaly taktizovat. Shlukovaly se a okamžitě vyhodnocovaly, které z míst je prázdné a na to se dokázaly během chvíle koncentrovat. Kolikrát se stalo, že rybář balil po dnech bez záběru rybářskou výbavu, a ještě než odjel, mu na jeho krmné místo najeli kapři, kteří hlasitým skákáním jako by se loučili. Ryby se naučily přesně znát zvuky a zvyklosti rybářů, kteří přijíždějí a kteří odjíždějí. Také přesně věděly, kdy začíná víkend. Pátkem ryby přestaly být aktivní a někdy to vypadalo, jako by byla Sahara bez života. Rybáři v pátek večer najeli k víkendovému chytání a v neděli kolem oběda odjížděli. Právě v neděli navečer to byl doslova koncert, kdy ryby vysbírávaly krmná místa a skákaly nad hladinu. Proto ti, kteří najížděli v pondělí a chytali na Sahaře přes týden, byly o poznání mnohem úspěšnější.  Tím neříkám, že se nedalo nachytat o víkendu, ale bylo to o dost složitější a taktika musela být promyšlenější. Co udělá většina rybářů, když přijede na Saharu?   Objedná si kukuřici, která je zdarma dodaná na místo a vyrazí na vodu. Usadí tyčovku, většinou dle echolotu. Takže když přijíždím k Sahaře v pátek, s jistotou a se zavázanýma očima Vám řeknu, kde jsou označena krmná místa. Na ta v pátek večer napadá několik metráků kukuřice, několik desítek kilogramů boilies a pelet. To samé půlka rybářů udělá v sobotu ráno a někdo i v sobotu večer. Někteří z těch, co jsou bez záběru, vyrazí v sobotu večer na vodu, založí nový krmný flek a znovu nasypou. Takže obecně se rybář chová pořád stejně a pro „chytřejší“ ryby není problém přečíst celou situaci. Pamatuji si ale také na rybáře, kteří o Sahaře přemýšleli mnohem víc, a také se jim podle toho vedlo. Ať už to bylo nepoužití tyčových bójek, nepoužívání člunu nebo chytání kousek od břehu, vše vedlo k nádherným úlovkům. Pamatuji si i na dvojici rybářů, kteří krmili jen boilies a to přesně po hodině a to i v noci. Za pět dnů nachytali 46 kaprů z toho několik přes dvacet kilogramů. Jejich odměnou byly i ryby, které se chytily vůbec poprvé a také skvosty v podobě řádkových kaprů.

Neskutečně mě baví sledovat chování ryb. Zajímavé je, že některé ryby se rádi druží a žijí ve větším hejnu a jiní jsou samotáři. Pak jsou například hejna, která se rozdělují na lysce, šupináče a skupiny ryb, které jsou věkově rozdílné. Pak je tu skupinka řádkových kaprů, kteří fungují jako samostatná sehraná jednotka a nepouštějí mezi sebe žádné jiné ryby ani při tření. Řekl bych, že to jsou jedni z nejsložitěji chytaných ryb. Při své výpravě jsem je viděl skákat na hladině a čekal na správný okamžik, kdy jsem jim do cesty vhodil jedno neodolatelné sousto. Výsledkem byl okamžitý záběr od jedné z nejžádanějších ryb Sahary. Ano ryba jménem KUKU FISH se nechala nachytat…  

          Snažím se vést evidenci chytaných ryb, jakož i jejich přírůstky. Tak jak to bývá i na jiných lokalitách, i na Sahaře jsou ryby, které se chytají hodně, pak ryby, které se chytají jednou dvakrát do roka, pak jsou ryby, které se chytí výjimečně třeba jednou v pěti letech, ale hodně ryb se nechytilo vůbec. To byla věc, která mě zajímala asi nejvíce při jejich vysazování.  Proč se některé ryby chytají opakovaně, některé méně a některé vůbec? Jsou chytřejší a hloupější ryby? Jsou hladovější a méně hladovější? Nebo některé přijímají jen přirozenou potravu?  Ve své evidenci si dokumentuji zajímavé ryby a čekám, kdy se chytí a jak se jim vede. Na některé čekám už šest let a jakoby se po nich slehla zem. Kdybych je čas od času neviděl pod hladinou, myslel bych si, že uhynuly. Když jsem naposledy počítal kapry, kteří se ještě nechytili, tak to číslo je přes 100 ks a to na 20 ha není zrovna malé množství. Jsou to ryby, které jsme si zdokumentovali při vysazení.  Jsou mezi nimi převážně kapři se zajímavým ošupením, pak ryby z Kanárských ostrovů, pár zajímavých exemplářů, které jsme tenkrát zakoupili na jihu Itálie a třeba vzoroví řádkáči kolem jednoho metru.

Věděl jsem o rybách, které se ještě nikdy nechytily, a toto je jedna z nich. Dal jsem jí jméno Verunka po mé dceři. 

Goliáš je typická maďarská forma kapra, která má neuvěřitelné přírůstky. Do Sahary jich bylo vysazeno v roce 2013 celkem 40 ks na váze 8 kg a z toho byli uloveni pouze tři jedinci.

Sahara není jen o vysokých lyscích, řádkáčích, ale i silných šupinatých ropšínech, kteří mají urputnou sílu. 

          O amurech se už ani nebavím, ty se chytají velmi málo a možná je to tím, že se na ně málokdo specializuje.  Saharu obývají celkem tři druhy amurů v hojném zastoupení a většina z nich přesahuje váhu 15-20 kg. Umíte si představit, kolik potravy takové hejno potřebuje? Proč se chytí jen pár jedinců ročně? Nad Saharou, asi jako nad každým jiným revírem, je mnoho otazníků. Některé z nich mi opravdu nedaly spát, i proto jsem se poprvé rozhodl vyrazit na náš klubový revír na delší čas. Mým cílem bylo ulovit některé z ještě nechycených ryb. K chytání jsem si vybral velký ostrov, kde jsem mohl mít absolutní klid a je to velmi strategické místo pro jarní chytání.  Také jsem věděl, které nástrahy fungují a které vnadící taktiky jsou pro ryby spíše varovným signálem.  Měl jsem připraveno několik variant, které rybáři běžně nepoužívají nebo které jsem vysledoval jako úspěšné.  První z nich bylo předkrmení jednoho hlubšího místa, kde se moc nechytá a měl jsem v plánu ho vnadit pravidelně po jistý časový interval. Plán byl co nejrychleji vytvořit v rybách důvěru v místo a prut tam směřovat až v průběhu týdne, až si budu jist, že se kapři na místě krmí. Ono hned první den udělat záběr na vybraném místě je jistě povzbuzující, ale určitě varovné pro ostatní třeba „chytřejší ryby“, které čekají opodál.  Jako návnadu jsem použil Sea Food 24 mm a rozhodl jsem se pravidelně krmit kobrou převážně přes den, abych si rybu naučil spíše k denním záběrům. Druhou taktikou bylo rozkrmení místa pouze malými peletkami a rozpustným boilie Fish Activ a chytání na menší nástrahy, jako je mini boilies, malá Pop-Up nástraha.  Návnadami jsem měl v plánu navnadit větším množstvím ze člunu pak už jen ze břehu použitím rakety. Myslím si, že některé ryby sbírají pouze jemné částečky potravy, a proto je s klasickými nástrahami těžko chytíme. Některým kaprům také z nějakého důvodu chybí požeráky a Ti jsou odkázáni pouze na sbírání měkké, menší potravy. Možná i to je důvod, proč se některé ryby nechytají. Třetí taktika byla hledat rybu jen s PVA punčochou a jednou atraktivní nástrahou na způsob ZIG – Rig ve sloupci (pro den) nebo POP-UP pět centimetrů nade dnem (pro noc). Tento prut jsem chtěl mít připraven v případě, že v mém okolí někde vyskočí kapr. Cílem bylo okamžitě nahazovat do stejných míst. No a čtvrtá taktika, ta mě zajímala vůbec nejvíce a to vnadit a chytat na partikl. Do Sahary ročně napadají desítky tun kukuřice, pšenice a řepky, ale je jen mizivá část rybářů, kteří na partikl chytají.

Během více jak týdenního chytání se mi povedlo Saharu poznat jinak než jako hospodář.  Některé záměry mi fungovaly podle plánu, od jiných jsem očekával daleko víc. Bylo by to na mnoho stránek, kdybych měl popsat své dojmy a poznatky. Byl to neuvěřitelný zážitek. Na Sahaře trávím hodně času, ale tak trochu jinak. Poprvé jsem vyrazil normálně na ryby. Vždy jsem sledoval jen rybáře a představoval si, jak bych chytal já, co bych asi dělal, jak bych krmil. Sahara je velmi zrádná. Třeba loňský rok víc jak polovina rybářů odjela bez záběru. Pravdou je, že svou výpravu jsem si načasoval, jak nejlépe jsem mohl, takže jsem byl v pravý čas na správném místě. Jsem rád, že to vyšlo. Už jen to shledání s kapry, které jsem s přáteli vysazoval před lety, no to bylo něco, co se nedá popsat. Byla to pro mě absolutně jiná rybařina. Nikdy mě moc nelákalo chytat ve „svém“ revíru, ale ty momenty, kdy jsem podebíral ryby a byl zvědav, která z nich to je a jak se jí daří, to je něco, co neumím ani vyjádřit a co jsem zažil vůbec poprvé. Povedlo se mi chytit celkem pět kaprů, kteří se ještě nikdy nechytili. Mezi ně patřil i jeden namodralý lysošupináč, kterého jsem do Sahary vypouštěl z dlaní se slovy, že se jednou shledáme. A tato předpověď se fakt o pár let později naplnila. Když držíte v rukách dospělou dobře prosperující rybu, kterou jste vychovávali od plůdku, můžete být silní, jak chcete, ale já prostě uronil slzu. Nemluvím jen tak do větru. Za ryby v Sahaře bych dýchal a vždy se modlím za to, aby jim někdo něco neudělal. Jak říká náš správce a hospodář Martin Hájek, nejraději bych byl, kdyby u nás rybáři chytali bez háčků! Sahara má, doufám, budoucnost před sebou, čeká nás ještě dost práce a učení.  Na životě Sahary se podílí mnoho lidí a je jen na nás a tak trochu i na Vás, jak se bude ubírat dál. Proto všem rybářům, kteří se chovají k rybám s maximální opatrností, děkuji a těm ostatním znovu připomínám, prosím, nejezděte k nám! Přeji všem mnoho krásných, nikým nerušených chvil u vody a nezapomeňte:

Lukáš Krása