Cesta až za Orient

Ivoš zůstal rybařit na Pálavě a my s Vlastou se rozhodli, že budeme cestovat dál. Do té doby, dokud ten svůj ráj nenajdeme. Objeli jsme Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a koneckonců zcestovali jsme i velkou část Francie. Objevili jsme nádherné úseky řek, přehrady a jezera. Možná nás tenkrát snad i bavilo víc ty jezera hledat, než na nich rybařit. Informací nikde moc nebylo. Pamatuji si, jak jsme tenkrát mířili na Lac de Madine, a já dostal na starosti řízení v Německu. Ten, kdo se mnou už cestoval, ví, že občas se zatoulám. I tenkrát jsem odbočil o trochu dříve z dálnice. Měli jsme pouze mapu a vypsaných pár měst. Když se Vlasta probudil, zjistil, že jsem nabral úplně jiný směr a že jsem jel 400 km úplně někam jinam. Čekal jsem, že dostanu sodu, ale on stáhl okénko a zakřičel na nějakého pána u domu: „Čau, Karle!“ a pokynul mu. Ten Karel ho pozdravil taky. Zatáhl okénko a pak mi řekl. „Vidíš to sluníčko, tak to musíš mít stále před sebou a bude to dobrý.“ Celou cestu k jezeru jsem přemýšlel, odkud Vlasta znal toho Karla. Asi odnikud! Místo, aby se rozčílil a vynadal mi, prostě stáhl okénko a pozdravil nějakého Karla, který mu stejně nerozuměl.

Vystoupili jsme u Madine, ale na mapě jsem viděl více jezer, a tak jsme zkusili jet ještě dál. Když jsem neřídil, v rukou jsem držel knihy od Tonyho Daviese Patrica a mnoho vystřižených článků, které mi pomáhaly se orientovat v jezerech. Takže základní informace jsem měl. To byla moje práce. Pamatuji si, jak jsme vyšli na hráz na Lac du Temple. Nádherné jezero… O kus dál byl ale Orient. Tam mě to táhlo asi nejvíce a Vlasta to tak nějak tušil. Na té hrázi jsem mu řekl, že bych chtěl chytat tam. „Cože? Orient? Ty ses zbláznil, ne? Za tejden jdeš už do školy a to nepoznáme ani prd. A ke všemu tam budeme nahánět jen těch pár kaprů, co tam plave?“ zeptal se mě Vlasta. Bez odpovědi mi řekl: „Tak pojď, jedeme!“

O Orientu jsem přečetl snad každý článek, který ve světě vyšel. Zajímaly mě příběhy rybářů, kteří na jezeře chytali. Bylo a možná ještě dnes je jedno z nejsložitějších jezer ve světě. Ty články z Orientu byly prostě jiné, než z Cassienu, Raduty, Salagou, Madine: viděl jsem v nich nějaký příběh, který mě k jezeru táhnul. Třeba zpovědi rybáře John Van Ecka mě úplně uchvátily. Se slovníčkem v ruce jsem skládal jeho dechberoucí věty. Chytit rybu na Orientu je určitě výzva, ale pro mě bylo daleko důležitější být tam, což se potvrdilo o pár let později, kdy jsem k Orientu vyrazil jen tak na jeden den, abych ho viděl. Bez prutů a batožin. Potřeboval jsem ho vidět a cítit. Šáhnout si na něj. Neumím to více vysvětlit.

Když jsem vypisoval povolenku v jedné restauraci blízko jezera, bylo velmi horké poledne. Dorazil jsem do míst, kde se po levé straně dlouze táhl poloostrov zvaný Italy Point (Peninsula Italie). To jsem věděl, že se nacházím hned v zátoce rekordů zvané Géraudot, kde se několikrát chytil jeden z tehdy nejslavnějších kaprů světa jménem Buldozer. V roce 1993 tato ryba tvořila francouzský rekord v šupináčích a byla ulovena Leonem Hoogendijkem na váze přesahující 31 kg. Naposledy byl Buldozer evidován v říjnu roku 1999, když ho chytil mladý kaprař Sebastien Poulatier, rovněž v zátoce Géraudot, a to na váze 30,2 kg. Buldozer při naší návštěvě jezera zřejmě už nežil, ale byl jsem rád za to, že mohu být na místě, kde se odehrál velký kus historie světové kaprařiny. Nadýchl jsem se té atmosféry a šel plnit své plány. Právě špice Italy Pointu, velmi strategické místo, byla naším cílovým místem.

Po dlouhé plavbě loděmi jsme zakotvili přímo na její špici. Byl tam nádherný výhled na celou vodu. Orient mi ležel u nohou. Přesně to jsem pro začátek potřeboval, abych jezero co nejdříve poznal. Vlasta se posadil o 100 metrů dál. Slunce už pomalu zacházelo za horizont. Neskutečně nádherný západ mě na nějaký čas uvedl do nicnedělání.

Z kouzelné podívané mě ale vyvedl zvuk zvedajících se komárů z bažin. To mě varovalo, abych se oblékl a začal něco dělat. Stihl jsem jen postavit bivak a zatáhnout moskytiéru. Přes síť jsem zahlédl Vlastu. Něco držel v ruce. „Chlapče, na, dej si pivo nebo nás tady sežerou. Musíme pít pivo, abychom vylučovali béčko, pak na nás nemaj.“ Není nad to, když máte starší zkušenější kamarády, říkal jsem si a naklopil do sebe plechovku.

Brzy ráno, ještě za tmy, jsem vyšel z bivaku a poznal, proč se Italy Pointu říká Wildlife. Tisíce bzučících komárů přehlušoval nepříjemný zvuk prázdné plechovky od piva, se kterou si malé lišky kousek od bivaku hrály. U vody pila rodinka vysoké zvěře a o kus dál několik divokých prasat se rochnilo v bahně. Na Italy Pointu jsem strávil tři dny, než jsem se vydal poznat několik dalších míst. Mé první poznatky byly takové, že každý rybář, který chce do těchto míst zavítat, musí počítat s přítomností všech možných zvířat, jako jsou i velké počty místních hadů, které jsem přistihnul v tašce s potravinami. Další překážkou jsou proplouvající plachetnice, motorové čluny, vláčející domorodci a vyhlídková loď, která proplouvá pouhých pár metrů od špice Italy Pointu. Z těchto důvodů je nezbytné použití zadního olova, což není na Orientu zrovna ideální sestava. Na dně se nachází velké množství vázek a je velké riziko, že zatížený vlasec přijde do styku s pařezy. Někdy však nezbývá, než tento systém lovu alespoň přes den použít.

Při stěhování z Italy Pointu na místo zvané Michelin, jsme se na vodě setkali také se stěhujícím se kaprařem, který mi ještě sdělil, že na poloostrově platí do podzimu zákaz nočního rybaření a zavážet se může maximálně do 160 metrů od břehu. Měli jsme tedy štěstí, že nepřišla rybářská stráž.

V úseku Michelin jsme narazili na další místní kapraře, od nichž jsem se dozvěděl, že jsou přes měsíc a půl bez záběru. Trochu jsem zaváhal nad tím, jestli mám vůbec vybalovat věci, než jsem si uvědomil, že se jedná o Orient, a není na tom nic výjimečného. A tak jsem rozbalil bivak a vydal se na vodu, abych našel místa pro naše pruty. Jak jsem později zjistil, úsek Michelin byl podobný Italy Pointu. Dno se pomalu svažovalo několik set metrů do jezera, až na dvanáct metrů. Jediný rozdíl byl v tom, že Michelin byl daleko čistší od pařezů a travin než Italy Point. Takže jsem pruty vyvezl tak, abychom dokázali využít co nejvíce svůj lovný prostor s ohledem na okolní rybáře a rozkrmili plošně.

Bohužel čas na Orientu utíkal rychleji, než bych si přál. Byly před námi poslední tři dny, které se odehrávaly dle stejného scénáře. Hledání nových míst, vyvážení, pozorování, chvilky nejistot a modlení se v záběr, kterého jsme se první výpravu nedočkali. Měl jsem obavy, jestli se sem Vlasta ještě bude chtít někdy vrátit. Já jsem o nic jiného nestál, než mít kapra z Orientu. Byl to fakt super parťák a za dva měsíce jsme tam byli nazpět.

Teploty už byly trochu nižší a voda trochu poklesnutá. Začal jsem rybařit na místě zvaném Fence Wall, v úseku Mesnil, kde bylo volno. To mě trochu překvapilo, ale ještě asi nebyl ten správný čas pro Orient. Toto místo si od dob návštěv Roda Hutchinsona a John Van Ecka (1992) vysloužilo název Bivi City a stalo se jedním z nejpopulárnějších na jezeře. V měsících září až říjen je pravidelně, rok co rok, na rozdíl od Italy Pointu nebo Picarde úseku, přecpané kapraři z celého světa. Je několik skutečností, proč tomu tak je. Tou pro nás nejdůležitější je fakt, že místo vedle kterého se nachází dlouze táhnoucí hráz, vyprodukovalo nejvíce kaprů v historii jezera. Každé jezero má svá produktivní místa. Druhou důležitou věcí je, že Fence Wall byl zahrnut do nočního úseku, což při dlouhých vyvážkách každý kaprař ocenil. V jarním a letním období se pochytá opravdu velmi málo kaprů. Vodní hladina je totiž rozlitá hluboko do lesů a kapři mají k dispozici tuny přirozené potravy. Chyťte si kapra! Ano, je to skutečná výzva.

Vraťme se ale do Bivi City, kde se mi třetí noc konečně rozsvítila dioda signalizátoru. Odkopal jsem spacák a hurá k prutu. Na první záběr na Orientu nikdy nezapomenu. Mít záběr na takové vodě a v čas, kdy hladina ještě zasahovala do lesů, je opravdu svátek. Musíte si ho velice vážit a já si to užíval, jak jen jsem mohl. Kvůli vysoké vodě jsem se dobrodil k prutu, který svou ohnutou špičkou dával najevo, že se mi to opravdu nezdá. Uchopil jsem ho a naskočil do člunu. Voda v noci o půl metru stoupla, tudíž bylo velmi komické, dostat se do člunu s prutem po pás ve vodě.

Odklopil jsem naviják a prut hodil do člunu. Pak jsem se do něj naskočil a rychle uháněl za rybou. Po ujetí dvaceti metrů na vodu a domotání vlasce se mi špička prutu ohnula pod loď. Až v tento moment jsem si uvědomil, že to bylo na prut, který jsem nastražil do dvoumetrové hloubky mezi traviny kousek od břehu. Byl jsem to ale hlupák. Úplně jsem na to zapomněl. Tak nazpět ke břehu, kde byla ryba zajetá v trávě. S tím jsem nakonec neměl problém, protože prudce vystartovala na vodu. Óh, to byl pocit. Kapr! Za světla měsíce jsem si pod člunem vodil prvního kapra z Orientu.

Už mnohokrát jsem takhle tahal kapra, ale teď to bylo prostě výjimečné. Jiné. Všude ticho a tma. V odrazu měsíce vlasec řezal hladinu. Kapr byl těsně pod člunem. Ukázal se mi na hladině a já ho podebral. Nádherný hlaďák, odhadem 10–12 kg. To bylo něco, vidět svou první rybu z Orientu! Kapra jsem přivezl na břeh ukázat Vlastovi. Tehdy jsem ho rychle pustil nazpět, bez jediné fotky, čehož dodnes lituji.

Ručička hodinek ukazovala 3 hodiny ráno a po zavezení vytaženého prutu jsem měl další záběr. Tentokrát na prut vzdálený nejdále od břehu. Dlouhou chvíli trvalo, než jsem se nad rybu ve větru dostal. Když se tak stalo, kapr využil svých znalostí dna a proplul mi pravděpodobně pod vázkou. Šňůra se pomalu zařezávala do pařezu a mně bylo jasné, že se urychleně blíží konec boje. Kapr byl definitivně pryč a já mohl zjistit, že se mnou projel téměř celé Bivi City. Celý rozklepaný z boje jsem se vrátil na břeh a do rozednění chystal prut k nové vyvážce.

Kromě toho, že se na Orient začali pomalu sjíždět rybáři z celého světa, se během několika dalších dní nic jiného neodehrálo. Protože jsme seděli na nejlukrativnějším místě, navštěvovali nás všichni přijíždějící kapraři. Angličané jsou zvyklý tento post před podzimem obsadit a spolu se svými přáteli na něm odchytat zbytek sezóny. Voda začala jít rychle dolů. Ten pravý čas pro chytání v Bivi City byl za rohem, to jsem si dobře uvědomoval, ale také jsem věděl, že se musím vrátit do školy.

Na Orientu bylo ale pořád tropické počasí. Z dlouhé chvíle jsem se na půl dne vzal, abych objel Orient a zjistil, jak si vedou ostatní rybáři. Na protilehlém místě v Base Nautique bez záběru, Picarde, Géraudotu a Michelinu také. Orient, jak je u něho zvykem, zůstával velmi skromný a tajemný.

Zbývaly mi poslední dva dny rybařiny a pak už jen škola. Je těžké zvednout kotvy, když víte, že to brzy přijde. Přijel Andy Chambers a místní rybář Jocelyn Dupré, kterým jsme přenechali flek, a my vyrazili na poslední rozlučku na Italy Point. Tam se nám líbilo nejvíce. Orient byl klidný, a tak jsme do hodiny, v plně naložených člunech, dorazili do divočiny. Voda odkryla spousty pařezů a poloostrov se vizuálně od naší poslední návštěvy změnil. I přes to tam bylo moc krásně. Dokonce i počasí dávalo naději. Nad Orientem se zatáhlo a začalo silně pršet. Přišel i silný vítr a já se navlékl do bezpečnostní vesty a začal vyvážet. Cítil jsem, že by to mohlo přijít. Proto jsem v okolí každého prutu nakrmil 4 kg boilies. Všechny návnady, které jsem měl. Stejně tak Vlasta. Nebylo co ztratit. Rozhodl jsem se pruty nechat osudu a do konce výpravy už nepřevážet.

Naštěstí jsem nástrahy stihl zavést, protože to, co se dělo následující čas, bylo hrozivé. Voda se podkalila, vlny začaly tvořit čepice a nad Orientem se přehnala pověstná bouře. Opravdové peklo! Člun se mi zalil vodou a signalizátory se pravidelně rozsvěcovaly. Vlny přinášely ke břehům plovoucí pařezy, stará šlapadla. K prutům jsem raději přes bouři nešel a vše pozoroval z bivaku. Cívky utažených navijáků se mi silným tlakem na vlasec otáčely a špičky prutů byly ohnuté. Jeden prut byl ale ohnutý extrémně. Chvilku mi to trvalo, než jsem pochopil, že na druhém konci pravděpodobně něco bude. Vyběhl jsem z bivaku a uchopil prut. Brzda navijáku se roztočila a já uháněl ke člunu. Tudy cesta nevedla. Člun byl definitivně zaplavený vodou a stejně jsem neměl oblečenou záchrannou vestu. Musel jsem začít zdolávat kapra ze břehu. Při pomyšlení na velké množství pařezů skrývajících se pod hladinou Orientu, jsem téměř nevěřil, že kontakt s rybou potrvá dlouho. Se štěstím, kdy se mi kapr několikrát zamotal a rozmotal z vázek, jsem ho nakonec přitáhl ke břehu a podebral. Paráda! Pro změnu šupináč! Byl jsem moc šťastný.

Každý den je na Orientu naprosto jiný. Různý tím, jak psychicky vnímáte jeho obtížnost. Je to určitě jedno z nejméně štědrých jezer, na kterém jsem kdy rybařil. Ale jedno z nejbohatších na zážitky a emoce, které tam můžete prožít. Od mé poslední návštěvy Orientu jsem měl jasný plán. Vypravit se do Bivi City na celý měsíc, v době, kdy voda poklesne. Byl jsem připraven bojovat s Orientem a o ničem jiném jsem nesnil. Bohužel čas plynul a s ním i povinnosti, práce, rodina a najít si měsíc času bylo stále více nemožné. Můj sen se mi vzdálil až moc a dnes už vím, že ho asi nikdy neprožiji. Povedlo se to ale mému dobrému kamarádovi Jocelynu a já ten příběh prožíval s ním, i když nebyl můj.