Dospívání pod Pálavskými vrchy

Do školy v Třeboni jsem chodil rád, přesto jsem se na letní prázdniny těšil jako malý kluk. Cestování ze školy mi zabralo hodně času a po celou cestu jsem spřádal plány na prázdniny pod Pálavskými vrchy. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím vinice, rybáře a především vodní plochu, která ve mně vzbuzovala obrovský respekt. Těšil jsem se na svobodný život ve stanu, na víno, na burčák, na holky, a hlavně na ryby. Po prázdninách spolužáci vyprávěli, že byli s rodiči nebo kamarády u moře, na táborech, na vodě, nebo na různých výletech. Mě už se ani neptali, protože věděli, že jsem nemohl být nikde jinde, než pod stanem na Pálavě. Na tu dobu vzpomínám hrozně rád. Rozhodně jsem tam byl šťastný. Nechybělo mi vůbec nic. Měl jsem tam partu (sice většina z nich byla o 20 let starší), nejlepší víno, nejlepší meruňky, pěkné holky a co víc, i plné jezero ryb. Mohlo mě potkat něco lepšího?

Můj letní domov. Sluníčko, víno, ryby a především krásná krajina.

Poprvé jsem na Nové Mlýny, přesněji na Dyji-5, vyrazil po základní škole. Vzal mě s sebou do auta Josef Urbánek, kterému nikdo jinak neřekne než Rybíz. Pamatuji si ten den úplně přesně.

K jezeru jsme dorazili kolem půlnoci. Jeli jsme po nějaké polní cestě a já zahlédl schody, které vedly na korunu hráze. „Zastav!“ zakřičel jsem. Vyběhl jsem schody a Rybíz hned za mnou. Společně jsme hleděli do tmy, odkud se ozývaly jen vlny, které se rozbíjely o hráz. Byl to neskutečně silný emoční zážitek, i když jsme skoro nic neviděli. Vtom za námi přiběhli tři chlapi a každý měl v ruce nůž nebo nůžky. „Ty vole, vy jste se úplně posrali, ne? My mysleli, že jede porybný, tak jsme všechno uřízli!“ Na Pálavě, tak jako všude jinde, se nesmělo chytat přes noc, ale většina rybářů své pruty nestahovala. Byli jsme oba rádi, že jsme nedostali nakládačku.

O Pálavě jsme nevěděli téměř nic. Snad jen pár informací z časopisu. Zvláště jednu fotografii vidím stále živě, jako bych tu stránku otevřel dnes. Stál tam rybář s rovným kšiltem a v ruce držel kapra, o kterém se mi zdálo snad jen ve snu. Před sebou měl člun a v něm další takové, a možná i větší ryby. Ten rybář se jmenoval Jaroslav Vítek. Bylo to pro nás něco nepředstavitelného. Toužili jsme alespoň po jednom kaprovi z toho člunu. Nikdy nezapomenu na to počáteční nadšení a na to naše naivní myšlení. Dopředu nás hnalo obrovské nasazení a odholání udělat pro kapry téměř cokoliv. Tenkrát jsme ještě vše viděli přes růžové brýle, některým lidem jsme bezmezně věřili a mysleli si, že každý má čisté úmysly jako my.

Když se rozednilo, vydali jsme se po hrázi. Tolik stanů jsem ještě neviděl. Některé byly látkové otrhané od větru, některé byly už rybářské – zelené. I když bylo krásné ráno, všichni většinou spali, vypadali, jak kdyby celou noc popíjeli. Nějak mi to nehrálo. To jsem ještě nevěděl, že ten, kdo chtěl chytat v noci, musel hlídat. No a podle toho, jak všichni vypadali, chytal v noci každý. Došli jsme konečně k bivaku, kde bylo živo a kde se s námi dali do řeči. Snažili jsme se vyzvědět, co jsme mohli a samozřejmě jsme se ptali na místa. „Jo, hoši, támhleta špica je volná, je to dobrý flek, akorát je tam více haluzí. Jo, a až uvidíte v noci někoho zleva, přiběhněte.“ A tak jsme se s díky rozloučili a jeli rychle zabrat špici. Bylo nesnesitelné teplo a my stěhovali bagáž po hrázi. Na zádech táhli člun, pruty, kukuřici, stan. Měli jsme toho dost. Ale ten pocit, že nás čeká týden rybařiny, nám naléval novou sílu do žil. Sedli jsme si na kámen, odpálili mentolovou cigaretu a sirkou vylosovali, kdo bude chytat vpravo a kdo vlevo. Nahodili pruty a zakrmili kukuřicí a boiliem, které jsem pečlivě doma připravoval. Přicházela první noc.

S kamarádem Rybízem jsme prožívali kapří horečku na Pálavě.

„Hele, jak teda ta noc? Budeme chytat, nebo ne?“ zeptal jsem se.
„No, já bych první noc klacky vytáhnul a spíš okouknul situaci,“ řekl Rybíz.
„No ale nemůžeme jít spát, musíme vydržet do rána,“ odpověděl jsem.
„A to jako proč, vole?“ odvětil.
„Protože jsme to slíbili támhletěm rybářům, vole, že až někdo půjde, dáme vědět. To poserem a dostanem do rypáku, nevíš, jak to tady chodí.“
O půlnoci jsme vzorně vytáhli pruty a šli si sednout na hráz. Rozfoukal se vítr tak, že odpálená cigareta zmizela v mžiku mezi prsty. Rybíz otevřel rum, že se musíme trochu zahřát. Seděli jsme k sobě zády na starých kempinkových křeslech a každý hlídal svou stranu.
Rybíz: „Víš vůbec, na co čumíme?“
Lukáš: „Na světlo, ne? Vždyť říkali, že máme hlídat, že jezdí porybní po hrázi.“
R: „Aha, já vidím světel, vole.“
L: „Kde?“
R: „To je kostel, seš slepej? Hlídáme světlo od auta. Támhle u toho kostela je závora a když najíždí na hráz, tak ho uvidíš.“
L: „Jo, dobře a ty hlídáš co?“
R: „No, druhou stranu.“
L: „Hm… říkají mu Reno Rejns, tomu porybnýmu. Má dva metry a s nikým se nepáře.“

Čas ubíhal a vítr se uklidňoval. Sem tam zalovil dravec.

R: „Hele, celej rok dřu v Transportě na pásu, abych ušetřil na tuhle výpravu, a já tady mám hlídat celou noc nějakýho šášulu a přitom mít vytažený klacky?“ Podívali jsme se na sebe a sešli k vodě. Nahodit. Usnuli jsme s nůžkami v ruce. Brzy ráno nás vzbudily paprsky slunce. Snažili jsme se přehodit pruty, ale nikdo z nás prut nestáhnul. Všechny pruty byly uvízlé. To předtím jsme vytáhli alespoň dva. Zkoušeli jsme proto nahodit do jiných míst. Slunce mělo už tou dobou takovou sílu, že jsme leželi po krk ve vodě a modlili se, aby přišel mráček. Nebylo se kde schovat. Široko daleko žádný strom nerostl. Vtom měl Rybíz jízdu. Ten tah byl brutální. Bohužel mu ryba zajela do vázky a bylo po všem.

Celou akci sledoval vinař, který objížděl hráz na babetě a v košíku měl petky s vínem. „Chlapci, nechcete okoštovat?“ Vyběhli jsme na hráz a koupili si jednu lahev. Víno nám pomohlo ke spoustě důležitých informací a to třeba, kde to bere na jaře, na podzim, nebo kde vůbec. Dozvěděli jsme se, kde to chlapům jezdilo v noci a co chytili. Také to, že bychom měli jet do Šakvic, tam to jde teď nejvíce a v neposlední řadě, že chytáme úplně špatně, protože před námi jsou potopené vinice. „Musíte zalézt mezi rybáře, tady jste první na ráně a když Reno vyjede, jste bez not. Ty ostatní to stihnou.“

Pochopili jsme, proč nám rybáři poradili tento flek. Jakmile vinař odjel, Rybíz začal stahovat. „Nebudu tady dělat blbečka, stěhujem se.“„A jako kam?“ zeptal jsem se. „Seš hluchej? Mezi rybáře, slyšel jsi.“

A tak jsme měli během půl hodiny sbaleno. Půlku věcí jsem vzal na člun, druhou půlku věcí jsem navěšel na Rybíze, který šel po hrázi. Ani jsme se nedohodli, kde budeme chytat. Prostě jeden šel po břehu a druhý jel po vodě. Vyjel jsem raději dál od břehu, abych nikomu neplašil ryby. Rybíz šel dál a dál. Čas od času se zastavil, aby si odpočinul. Sledoval jsem ho z vody a modlil se, aby se už zastavil. Měl jsem toho taky dost a ruku samý puchýř. Když došel k nějaké budově, asi čerpačka to byla, složil všechny věci na zem a začal mávat. Připlul jsem ke břehu. „Tady budem.“ Zeptal jsem se, podle čeho vybral. „Podle toho, co mi řekli rybáři. Radili mi, že to máme zkusit na támhletý špici, tady to prej stojí za hovno. A proto jsme tady! Nevěřím jim ani hovno. Dělej, vybaluj. Večer se blíží.“

Strašně rád na tyto chvíle vzpomínám. Už jen proto, že výběr toho místa u čerpačky nám rozhodně napsal příběh, jaký jsme ani ve snu nečekali. Hned první noc Rybíz chytil kapra kolem 12 kg a já několik menších. Jezdilo to i přes den. Háčky jsme měli od ryb ohnuté, a tak jsme je kleštěmi rovnali nazpět. Takovou zásobu, abychom je vyměňovali, jsme neměli. I když jsme ztratili více ryb, než jsme dostali do podběráku, nám to bylo úplně jedno. Nikdy a nikde jsme totiž nechytili tolik velkých ryb za sebou.

Když Pálava byla ještě plná ryb. Už asi nikdy v životě nezažiji takovou rybařinu jako tehdy. Museli jsme vytahovat pruty z vody, abychom si chvilinku odpočinuli.

Byly to většinou ryby od 75–85 cm. Tenkrát naší mírou byl metr, podle kterého jsme se orientovali. U nás v Pardubicích kapr nad 65 cm znamenal slušný úlovek. Nějakou pětaosmdesátku už jsme chytili, ale když se na Pálavě dařilo, navedli jsme jich do podběráku hned několik za den. Jak to přišlo, užívali jsme si jednu jízdu za druhou. Křižovali jsme vodu na člunu sem a tam. Až do chvíle, kdy jsme padali vyčerpáním. Nenáviděli jsme budík nařízený na noční hlídání. Stejně jsme nedokázali stáhnout pruty. Podobně jako většina rybářů okolo nás. Byl mezi námi ale velký rozdíl. My jsme chytali pro radost, zážitky a dobrodružství. Oni proto, aby naplnili pytel rybami a aby ráno, až přijede auto, měli co prodat. To byla první zkušenost, která házela na jinak senzační Pálavu tmavý stín. Tato skutečnost nás velmi rozčilovala, ale co my jsme s tím mohli dělat?

Sledovali jsme, jak každé ráno rybáři tahají z vody vezíry plné ryb a prodávají je do hospod. Těch ryb byly desítky až stovky denně. Za temných nocí, když každý z nás hlídal svou stranu, bylo tohle věčně diskutované téma. Jak dlouho bude asi trvat, než se to tady vychytá? Druhý den zastavilo auto i u nás, jestli nemáme něco na prodej. Nabízeli čtyřicet korun za kilo. Zakroutili jsme hlavou. Paradoxem bylo to, že jsem pracoval v zelenině, abych si vydělal na krmení, a tady bych dostal za den tolik peněz, kolik jsem dostal za 14 dní brigády. Kolikrát se nám povedlo chytit ve dvou i více jak 200 kg kaprů. Vydat se špatným směrem bylo tak jednoduché.

Dodnes jsem za to rád, že jsme ohnuté háčky rovnali kleštěmi a vlasce svazovali k sobě, aby nám to dalo před ten podvodní les, kde ryby braly. Okolo nás se točily pěkné peníze, ale my měli své zásady a slovní spojení sportovní rybolov pro nás něco znamenalo. A teď? Máme mnohem víc než ti ostatní. Oni „své“ peníze už dávno utratili. My máme čisté svědomí, fotky a krásné vzpomínky, na které po celý život nezapomeneme.