Místo v Šakvicích u čerpačky byl „náš flek“, kam jsme se několik let vraceli a kde jsme ulovili mnoho ryb. Za ta léta jsme se tam už všichni znali. S těmi, kteří chytali jako my, i s rybáři, kterým šlo především o peníze. Nikdo už nikoho nepřemlouval, nevnucoval nikomu své názory. Pozitivní bylo, že těch, co ryby odváželi, bylo stále méně. Někteří se přemístili na jiné vody, někteří přešli na naši stranu. Třeba Ivo Marinov byl jeden z nejlepších pytláků na Pálavě. Alespoň se to o něm tradovalo. To jsem ještě netušil, že s Ivem strávím u vody několik let.
Opět jsme seděli na hrázi a byla krásná noc. Nebe poseté miliony hvězd. Pod Pavlovem svítily sklípky a voda jemně šuměla, skoro jako moře. Ta atmosféra byla senzační. To byla jedna z výhod Rena. Díky němu jsem prožil několik nezapomenutelných nocí, na které rád vzpomínám. Samozřejmě byly i deštivé a větrné, ale na ty jsem už zapomněl. Tenkrát to byla opravdu kouzelná noc. Každou hodinu přišel záběr. Měsíc svítil tak, že jsme nepotřebovali ani čelovku. Viděli jsme i na sousední rybáře. Také hlídali a ryby pouštěli, což nás těšilo. Když Rybíz pustil nazpět jednu osmdesátku, zasedl vedle mě na židličku a začal povídat. Začal vyprávěním o své první lásce, pak o jídle, které mu chutná, téma hovoru mu zkrátka nikdy nedošlo. On byl a stále je více upovídaný, vlastně kecal celou noc a i díky němu to krásně ubíhalo.
Pověstné nevábné schody na „Pětce“ a dabl s Ivem Marinovem. Ten chlapík mě naučil Pálavu milovat.
Rybíz: „Hele, vole. Vidíš to?“
Lukáš: „Co?“
R: „U kostela, najelo tam nějaký auto.“
L: „To mě poser, teď jsem to zavezl.“
R: „Hele, to bude on. Co myslíš?“
L: „No já nevím, je ještě dost daleko. Ale jede nějak rychle. To nechápu, jak objíždí rybáře na hrázi. Je divné, že u nikoho nestaví. To asi nebude porybný.“
R: „Já ti říkám, že to je Reno.“
L: „Ty vole, se na to vyseru. Tak krásně jsem to položil. Teď to zase stahovat.“
R: „Hele, jak jede, za chvilku bude u nás.“
Reno se blížil neuvěřitelnou rychlostí. Už nikdo z nás nepochyboval, že je to on. Jenže na stahování nebyl čas. Ani bychom to s dvě stě gramovými olovy nestihli. Ruce se nám začaly klepat, Reno se blížil a my tam poskakovali jako blázni. Nikdo nechtěl stříhat. Náhradní vlasec jsme neměli. Rybíz měl pruty blíže k vodě, a tak je hodil do vody. Já je měl na hrázi a stál jsem tam jak opařený. Jako kdybych zamrznul. Nevěděl jsem co. Rybíz už vbíhal do stanu a já stále nic neudělal. Reno už byl na špici a já musel něco dělat. Odklopil jsem cívky a pruty hodil za hráz jako oštěpy a schoval se do spacáku. Reno se přiblížil. Přibrzdil a světlometem posvítil na stojany, břeh a bivaky a odjel.
Lukáš: „Ty vole, jsem se málem posral,“ zakřičel jsem na Rybíze.
Rybíz: „Já taky, ale jedem dál. Už je v prdeli.“
Rybíz vylovil pruty a dal si je do stojanu. Já šel hledat své pod hráz. Jeden byl v pořádku, u druhého mi výfukem přepálil vlasec. Naštěstí jsem našel druhý konec, a tak jsem je svázal. Do půl hodinky jsme měli na břehu kapra. Už jsme zase seděli na hrázi, zády k sobě.
Rybíz: „Jsme s ním vychcali, co?“
Lukáš: „Jo, to jo. Podívej těch světýlek po vodě. Všichni musej převážet.“
R: „To víš, málokdo hodí klacek za hráz a do vody. Ale finta je to dobrá. Horší by bylo, kdyby zastavil a chtěl vidět, kde máme pruty.“
L: „Bych mu řekl, že mně je mamka vozí až ve čtyři ráno, že se stejně dřív chytat nemůže.“
R: „Si děláš prdel ne. Tam je zase nějaký světlo u kostela.“
L: „To je blbost. To má tisíc pět set hektarů, jak by to mohl objet za takovouchvilku?“
R: „Přemejšlej, vole, kdo říká, že to musel objet. Se mohl vrátit po silnici do Strachotína.“
L: „To není on, ten jeho žigul předtím svítil jinak.“
R: „Hele, vem si dalekohled, vypadá to na motorku.“
L: „Jo, máš pravdu, vidím jen jedno světlo.“
R: „Jakej blázen ve tři ráno jede po hrázi? To by mě zajímalo.“
L: „Ty vole, vzpomeň si na nás, jak jsme tenkrát poprvé přijeli. Jak jsme pustili dálkový, nás málem vykuchali.“
R: „To jo, to jsme byli pěkný pitomci. Ty vole, kdo to tady nezná, ví hovno. To bude nějakej novej.“
L: „Jasný, chytráku, novej rybář. Vzal včera v Praze babetu, vyjel na dálnici a až teď dorazil k Pálavě. Přemejšlej…“
R: „Ale u každého zastavuje. To bude nějakej vejpitka. Ser na něj, radši si už připrav nové návazce na ráno. Já se jdu zatím podívat, jestli máme ještě trochu rumu.“
Tenkrát Reno téměř všechny chytající rybáře vybral. Vyndal si žárovku z jednoho světla a každý si myslel, že je to motorka. Na takový zážitek se prostě nedá zapomenout. Reno patřil k rybaření na Pálavě. Ráno, když jsme se probudili, scházeli jsme se s okolními rybáři a zjišťovali škody. Kdo tuhle noc přišel o papíry, kde Reno řádil a jakou fintu na něj vymysleli třeba pod Pavlovem. Na Rena se vymýšlelo mnoho taktik. Pamatuji si, že jednu dobu, jak se někde objevil, jsme nad Pálavu stříleli římské svíce. Jakmile někdo odpálil ohňostroj, celá Pálava začala stahovat a Reno byl bez kořisti. To fungovalo do té doby, než se o tom dozvěděli kluci z dědiny, kteří odpalovali svíce, a měli pak srandu z toho, jak ti blázni poskakují po hrázi.
Na Pálavě jsem strávil opravdu mnoho dní a Rena jsem nikdy nezažil, aby jel na kontrolu přes den. Nikdy jsem ho neviděl ani ve chvíli, kdy rybáře objížděla avie a vykupovala ryby. Nikdy jsem ho neviděl jít podél zavlažovacího potoka, kde měli rybáři schovaných stovky ryb. Nikdy jsem ho neviděl ve dne. Proto ani nevím, jak ve skutečnosti vypadal, než jsem ho spatřil při jiné příležitosti. Po těch několika letech přemýšlím, koho ten Reno vůbec naháněl…
Ten čas jsme tam prostě žili. Někdy to nemělo nic společného s rybařinou, kterou jsem vyhledával. Přesto jsem tam byl. Přes den jsme se škvařili na betonové hrázi, abychom celou noc hlídali, až se světlo objeví u kostela. Ale všechno jsme dělali kvůli tomu, že Pálava ukrývala trofejní kapry. Bylo jich tam tolik, jako nikde jinde v České republice. A my jsme pro ně, jako většina ostatních, byli schopni udělat cokoliv. Když mladým rybářům vyprávím své příběhy z Pálavy, moc mi nerozumí. Ono to vlastně nelze chápat. Porozumět může jen ten, kdo tu dobu zažil. Na Pálavě jsem dospíval a nic bych nevzal zpět. Kdybych se mohl vrátit v čase o těch několik let nazpět, nezměnil bych vůbec nic. Chtěl bych, aby to bylo všechno jako dřív.