Zápisek z mládí: Kačinec

Mám všeho plné zuby. Na břehu našich vod mě to nebaví. Všude nepořádek a tolik lidí, takových, kteří mi dávají najevo, že já jsem mladej kluk, tak musím poslouchat. „Nemůžeš dělat tohle, nemůžeš dělat támhleto. Proč ryby pouštíš? To bys neměl. Proč krmíš a vyvážíš? Proč sedíš tady. Asi na tebe zavolám porybného! Tam nenahazuj! Nahazuj jen přímo a rovně před sebe!“ Je to normální otrava, která nemá s mým životem nic společného. Přeci nejezdím k vodě, abych se u vody bál žít. Není rybařina o svobodě? Ve škole mě to už taky nebaví. Potřeboval bych na chvíli vypnout. Ukrýt se někam do divočiny a lovit ryby, pozorovat zvířata, usínat pod svitem měsíce a probouzet se se svítáním. Jen já a příroda. To je teď mým snem.

Na břehu, v oparu šedivého mraku, stojím a hledím do prázdna. Nad jezerem, zahaleném v mlze, vylézá ohnivá koule. Paprsky slunce prosvětlují neviditelnost a můj výhled je stále lepší a lepší. Poslední doušek vodní páry v mém dohledu a já mohu vnímat velikost zvětšujícího se jezera. Břeh lemuje vysoký rákos a stromy jsou převislé až nad hladinu. Křišťálová voda a spousta ostrůvků. Jeden z nich je přenádherný. Jeho břeh lemují břízky a stromy, které neznám. Neustále se ozývá ptačí povyk. Ten ostrov je nejhlasitější a nejživější. Oblíbil jsem si ho na první pohled. Nakládám potřebné věci do člunu a v mžiku se už pohupuji na stříbrně se třpytících vlnkách k ostrovu, který jsem nazval „Kačinec“. Několik roháčů se potápí před mým člunem a já dorážím ke břehu. Přivazuji člun za větev vrby a vstupuji na Kačinec. Jeho název je oprávněný. Všude plno hnízd, vajíček, kachen i jiných opeřenců. Opatrně se prodírám zarostlým ostrovem a dávám pozor, abych nevyplašil místní ptactvo. Teprve teď, při nádechu této krásy, si uvědomuji, že jsem na svém vysněném místě. Se svolením všech přítomných jsem se zabydlel a začal přemýšlet o místních rybách. Rozbaluji si prut a se splávkem zjišťuji aktivitu a chování ryb. Štiky třoucí se v mé těsné blízkosti mi napovídají teplotu vody. Voda ještě studená, řezala jako žiletky. Připravuji si návazce, tak jemné, jak jen to jde, a atraktivní nástrahy.

Den utekl jako voda. Ptáci utichají. Už není slyšet ani vrabčáka štěbetat. Na Kačinec padá tma. To je vhodná chvíle pro mě. Ze dna mé tašky vyndávám teploměr a olovnici. Následně dofukuji člun a vyrážím na průzkum. Kolečko se příliš odmotává a olovo padá hluboko. Hloubky od 4 m do 10 m nejsou ideální pro jarní lov. V blízkosti Kačince projíždím větší část vodní plochy a po mělčině ani stopy. Popojíždím tedy dále od ostrova. Až tam nacházím mělčí vodu. V hloubce 1,5 m je teplota vody 12 °C, takže o 2 °C teplejší než v místech s hloubkou 4 m a o 4 °C teplejší než s hloubkou 6 m. Mělčinu značím korkovým špuntem. Je tma a nemám ponětí o vzdálenosti. Vracím se nazpět a pádlování mi trvá podezřele dlouho. Asi to s tou vzdáleností bude o něco horší. Moc šťastný tedy nejsem. Chtěl jsem spíše lovit na dohoz, abych nemusel zbytečně poutat pozornost na člunu. Teplota vody je ale důležitá. Přesvědčený o dobrém rozhodnutí vystupuji na „svůj“ kouzelný ostrov. Rozsvěcím čelovku a začínám si připravovat navijáky na delší vyvážku. Obyvatelé Kačince nesouhlasí. Dávají mi to najevo hlasitým křikem. Raději zhasínám a s tím utichají i mí spolubydlící. Uléhám do pelechu se slovy o moudřejším ránu. S rozedníváním mě probouzí několik čerstvě vylíhlých divokých kačen. Přicházejí se podívat do mého příbytku. Zanedlouho se mi chlubí i druhá kačena se svou ratolestí. Neustálé štěbetání mi už nedovoluje zamhouřit oči, ač bych je rád ještě zavřel. Co se dá dělat, hostem jsem tu já, říkám si a rozepínám si spacák. Po ranní hygieně se snažím dalekohledem odhalit korkový špunt. Oči jsou už pěkně otlačené a bójka nikde.

Nakonec šplhám na strom, odkud ji konečně spatřuji. Vše je připravené k vývozu. Mám čas. Otevírám konzervu a vychutnávám si párky. Mám čas. Jdu si odpočinout. Zavírám oči. Ráj! To je ráj na zemi. Po chvilce jsem se probudil. Ten den zase utekl. Je ještě moc vidět, ještě chvíli mám čas. Slunce zapadá za obzory a všude kolem mě začínají pištět netopýři. To je ten správný čas. Rozsvěcuji si svíčku a směruji ji tak, aby byla vidět jen od mého korkového špuntu. Moje navigace závisí jen na tomto malém světélku a mé darebné orientaci. Odkrývám člun a s prutem vplouvám do tmy. Srdce mi začíná rychleji bušit. Sleduji svíčku a snažím se jet přímo na bójku. Směr držím podle světýlka a vše se zdá být v pořádku. Tiše protínám hladinu pádly a kloužu po vodě. Neujel jsem příliš daleko a můj jediný záchytný bod zmizel. Svíčka asi zhasla. Zaměřuji se tedy na stromy a doufám, že můj směr plavby bude cílový. Pádluji a pádluji. Cesta se zdá být nekonečná. Obloha je zamračená a začíná se zvedat vítr. Z dohledu ztrácím i tak důležitý horizont. Jsem v pytli. Co teď? Nevidím si pomalu ani na konec svého nosu a mým cílem je najít malý korkový špuntík? Začínám ztrácet hlavu a opětovně přemýšlím o návratu na Kačinec. Vítr mě otáčí kolem dokola a mé naděje k umístění montáže na nejteplejší místečko mizí. Už ani nevím, jakým směrem na Kačinec. Jsem už dost unavený a nevím, co dál. Pádluji alespoň tak, abych se udržel na místě, a přemýšlím, co bude dál. Vítr konečně utichá, začínají se objevovat hvězdy. Tam někde nad lesy začíná prosvětlovat měsíc. Je asi v úplňku. Začíná být vidět čím dál více. Zjišťuji svou pozici a jsem vyděšen. Objevil jsem se totiž na úplně druhé straně jezera, zajetý v lagunách. Ted už pluji správným směrem a za nějaký čas záře měsíce odráží korek v mých očích. Pečlivě pokládám svou montáž, zakrmuji, odklopuji cívku a snažím se jet co nejrovněji směrem na Kačinec. Viditelnost je dobrá. Sleduji vlasec na cívce a zdá se, že vystačí. Přirážím konečně ke břehu a ukládám prut do vidliček. Mezi očka zavěšuji olovo a nechávám rovnat vlasec. Mezitím přivážím druhý prut. Napodruhé jsem rychlejší. Pruty jsem zamaskoval tak, aby nebyly vidět. Člun samozřejmě také. Vše je připravené k bleskové akci.

Začíná se už rozednívat, zapínám příposlech a hlasitost nastavuji na co nejmenší intenzitu. Usínám a doufám, že je tak nastaven, aby probudil jen a jen mne, a to co nejdřív. Probouzím se kolem poledne. Záběr zatím nepřišel. Schroupl jsem několik ovesných vloček a sedl si na břeh a rychle ponořil nohy do vody. Sakra, jsou to fakt žiletky. Ale dokonale mě to nastartovalo. Štiky třoucí se v mé těsné blízkosti si okamžitě získaly mou pozornost. Ta nádhera. Raději je nechávám v klidu, obouvám se a beru si do ruky malý proutek. V houštinách keřů předkládám cejnům jednu kukuřičku za druhou. Vidím na dno a pozoruji jejich způsob sbírání potravy. Je odlišný než na jiných vodách. Kapři se zde budou chovat asi podobně, uvažuji. Cejni odplouvají a připlouvají velicí líni. V životě jsem tak velké neviděl. Pod mojí nohou zakřupala větvička a já byl svědkem rychlého úprku. Nebyl jsem dosti opatrný. Zakrmil jsem tedy znovu a nahodil kukuřici, nastraženou v obloučku háčku. Lehl jsem si za hustý keř. Do vody nevidím, a tak jen s vlascem na prstu čekám na zacukání. Cítím pohyb, zasekávám a zdolávám zelenožlutého krasavce. S líny a cejny se bavím poměrně dlouho. Začíná se stmívat a tady na Kačinci utíká všechno moc rychle. Krása místní přírody mne natolik okouzlila, že jsem zapomněl na vše. Na čas i na jídlo. Stmívá se čím dál více a já doháním to, co jsem zanedbal. Zalévám čínskou polévku horkou vodou a uvědomuji si, jaký mám opravdu hlad. Příposlech v mé kapse je nadále němý. Nástrahy nechávám ve vodě bez převážení. Uběhlo dalších několik dní a jsem pořád bez záběru. Kapr ne a ne přijít. Nevadí, je mi tu krásně. Už poněkolikáté najíždím člunem nad moji nástrahu a skromně vnadím. Noční orientace na lodi mi už nedělala nejmenší problémy. Dny a noci mám už taky pomíchané. Vždyť ptáci si začínají prozpěvovat a já teprve zalézám do spacáku. Znavený přírodou usínám…

Slyším tak dlouho očekávaný zvuk mého příposlechu. Zdá se mi to? Začínám si uvědomovat, co se vůbec děje. Vybíhám z mého zákopu a popadám prut s rozjíždějící se cívkou a zasekávám. Zapomněl jsem na boty, a tak bos pádím rákosem a hledám můj dobře ukrytý člun. Bolest mých chodidel příliš nevnímám. Jednou rukou držím prut, druhou vytahuji člun. Komicky naskakuji a nechávám se přitahovat rybou. Jemně namotávám a lehce se přitahuji. To je jediné, co si můžu se slabým vlascem dovolit. Uběhlo už dost času a já nemám ani polovinu námotu na navijáku. Snažím se být opatrný. Jen nic neuspěchat. Blížím se k rybě. Cítím její malátný pohyb. Podle množství vlasce na navijáku už není příliš daleko. Modlím se, aby se nestalo něco, čím bych kapra ztratil. Má taktika mě zatím nezklamala. K rybě jsem blíž a blíž. Nevnímám denní světlo, nevnímám lidi na břehu, nevnímám ani to, že tu na člunu nemám co dělat. Teď jsem tu jenom já a můj soupeř. Nikdo jiný! Frekvence tepu se mi zvyšuje a buchot mého srdce cítím až v hrdle. Pozoruji, jak se mi na předním očku začínají hromadit řasy. Klička navijáku se začíná otáčet stále pomaleji. Vím, že se musím dostat na šokový návazec, který je silnějšího průměru. Z vody konečně vytahuji spojovací uzel. Navíjení jde stále obtížněji a obtížněji. Teď už vím, že je ryba ode mne vzdálena jen 20 metrů. Uzel směřuje k zanesenému přednímu očku a mně se začíná rosit čelo. Naviják se mi zasekl a uzel zůstal viset. Vlasec nešel povolit ani navinout. Jsem bezradný. V očích mě pálí studený pot. Lehce se mi chvěje pravá noha. To jsou nervy. Ovládám se a vím, že musím rychle něco udělat, než přijdu o rybu. Jednou ze šancí je, že vyčistím očka, popřípadě budu muset rychle převázat uzel. To je ale příliš riskantní a věnoval bych rybě spoustu času na zbavení se háčku.

Rozhodl jsem se tedy jinak. Překusuji vlasec a začínám zdolávat ručně. Jednou rukou udržuji kontakt s rybou a druhou si přivazuji konec vlasce k noze. Žádné uzly, jednoduše si omotávám chodidlo a snažím se vlasec pevně přišlápnout ke dnu člunu. V rukou mám už jen šokový návazec z pletené šňůry. Žádná průtažnost, žádná brzda. Mé ruce trpí. Připadám si jako v románu Stařec a moře, jen s tím rozdílem, že na druhém konci není marlin, nýbrž kapr, a k jeho zdolání mám připravený podběrák místo harpuny. Poprvé jsem spatřil kapra. Určitě můj osobní rekord! Kolena se mi rozklepala. Uvědomuji si, jak malé šance mám se šňůrou v ruce. Věděl jsem, že háček musí sedět dokonale, když už vydržel doteď, a tak jsem neztrácel naději. Ruce mám pořezané, ale cítím, že kapr už slábne. Ohromný lysec bojuje pod mým člunem a já se klepu, jako kdyby bylo dvacet pod nulou. Ryba jde k hladině a já se snažím o podebrání. Mé prsty pracují neuvěřitelně citlivě a rychle. Ještě několik výpadů a pár zářezů do mého ukazováčku. Kapr si lehá na bok a já té chvíle využívám. Podsunuji podběrák a zvedám. „Je můj!“ Slzy mi vyhrkly radostí. Celé to velké napětí ze mne pomalu vyprchává. Ten pocit neumím popsat, ač bych se snažil sebevíc. Kapra zvedám do člunu. Pádluji nazpět a kapra neustále polévám. Voda už je po kotníky a mám husí kůži a taky se začínám pěkně klepat. Přes to všechno s vítěznou náladou přirážím na břeh Kačince. Zapomněl jsem úplně na okolní svět. Do reálu mě přivádí blížící se policejní člun. Z okouzlení, radosti a štěstí přichází pocit úzkosti. Jsem odhalen. Prsty si zajíždím do vlasů. Vím, co mě čeká a co bude následovat. Čekám už jen na jejich příjezd. Zakotvili kousek vedle mého stanoviště. Z lodi vystupují tři policisté a směřují ke mně. Je mi krušno. „Občanský průkaz.“ Legitimuji se a přitom mi jsou řečeny všechny zákazy, které jsem porušil. Myslel jsem už jen na kapra, kterého vyndávám na podložku. Policisté přestali mluvit a pozorují to ohromné kapří tělo. Ošetřuji mu ranku po mém háčku a odnáším jej k vodě. Je ticho! Snažím se nastavit ještě stativ na několik fotografií. Nevede se mi to. Strach, zima, nervozita, smůla, štěstí, prostě všechny pocity mi svazují ruce. Poprosil jsem o několik snímků policisty. Věděl jsem, že teď už jsem si opravdu dovolil moc. Jiné řešení tu ale nebylo. Kapra jsem chtěl mít na snímku za každou cenu. Hlídka kroutila hlavou a určitě myslela na mou drzost. Chvíle ticha a jeden z nich našel pochopení. Uchopil můj fotoaparát a pořídil několik snímků. Poděkoval jsem mu. Poté jsem se k nim obrátil zády, čelem na vodu a políbil kapra. Hlavou mi prolétl celý příběh, který jsem díky němu zažil. Ponořil jsem se s kaprem do vody a rozevřel dlaně. Kapr majestátně odplaval. Ještě chvíli jsem se díval do vody. Kapr už tam dávno nebyl. Bojím se otočit, nic jiného mi stejně nezbývá. Otočím se a vidím pouze odplouvající loď. Sedl jsem si do vody, v kalhotách a tričku, opřel se o břeh a přemýšlel, co se vůbec stalo…