Zápisek z mládí: Štika

Chtěl jsem dědečkovi dokázat, že ryby chytat umím. Jeden plán by tu byl. Slyšel jsem rybáře ze „špice“ vyprávět, že dole pod semtínským molem jsou najeté ohromné štiky. Věděl jsem, že štika je obrovská dravá ryba, která díky ostrým zubům překousne i ten nejsilnější vlasec. Jednu třpytku nalezenou v Čáslavské zátoce ve své krabici mám. Slyšel jsem, že větší štiky se chytají spíše na živé rybičky. A já jsem chtěl tu největší. Vkradl jsem se dědečkovi do rybářské brašny a odcizil mu lanka a trojháčky. Obstaral jsem si také zelenou kačenku. Vše jsem navázal na padesátku silon.

Po večerech jsem si plánoval, kdy na ně vyrazím. Ještě jsem babičce vlezl do šití, abych si vyrobil kapsičku se šňůrkou kolem krku. Byla velká akorát na jednu cívku, pár háčků a kapesní nožík. Byl jsem vybavený po všech stránkách. V levé kapse svačinu, v druhé igelitovou tašku, v rukávu čeřínek. Využil jsem vhodné chvíle a v okamžiku, kdy dědeček odjel do Pardubic, babička vařila a maminka se opalovala, jsem se ztratil k vodě. Utíkal jsem rychle k molu.

Pode mnou je ohromná štika. Tělo se mi začíná klepat a já jsem vzrušením bez sebe. Stojí ve stejné pozici. Jenom pruhované ploutve se jí chvějí sem a tam. Pomalinku si jdu pro svou pytlačku. Vytahuji ji z vody a snažím se okounka spustit co nejblíže ke štice. Sleduji kačenu a čekám mohutný záběr. Jsem napjatý a zároveň ustrašený. Nic se neděje, štika nezaútočila. Napadá mě další řešení. Z podlahy jsem vytrhl dvě nahnilá prkénka. Nelekla se, zůstala tam. Spouštím okounka přímo k té hrozivé tlamě. Zaútočila! Mám štiku! Zajíždí do hlubin a na mém modrém kolečku mizí silon. V rukách cítím silný tah. Nesmím štice povolit už ani metr. Silon vede někam dolů, pod sud. Ležím na podlaze a s rukama v díře se peru, jak jen mohu. Mám veliký strach. Ze štiky i z porybného. Namotávám první metry na cívku a štiku táhnu k hladině. Už je blízko. Třepe mi s rukou a já se nevzdávám. Už ji vidím, je to kus. Co teď? Jak ji vytáhnu? Rukou určitě ne, bojím se, aby mě nepokousala. Ruku si omotávám vlascem a velikou silou zvedám. Protahuji ji dírou a už ji mám. Je moje. „Díky, okounku.“ I s pytlačkou ji soukám do tašky. Vracím dřevěná prkénka do díry a rychle pryč. Utíkám, jako by mi šlo o život. Mám veliké obavy z porybného Hrušky. Naproti mně jde pán. Zpomaluji, abych nebyl nápadný. Blíží se a já dělám, jako bych šel z nákupu. Prochází a já trnu strachy. „Kluku, co to máš v tej tašce?“ Tak přece si všiml, to je můj konec. „Rohlíky, pane, rohlíky,“ odpověděl jsem. Vtom se ale štika zamrskala a z tašky ji vyjela hlava. Nejradši bych se na místě propadl. Chytne mě za ruku a půjde se mnou na chatu. Tam to od našich schytám, a co teprve od dědy, odehrává se mi v hlavě. „Vidím ty rohlíky, odkud jsi?“ Dlouho jsem neodpověděl. A pak: „Maminka mi zakázala mluvit s cizími lidmi a štiku jsem dostal od rybářů ze špice.“ Pán se přiblížil a já stejně tak couvnul dozadu. „Pojď, chlapče, ukaž mi toho rybáře, který ti v době hájení daroval štiku.“ Nevím, kudy kam. Lhát se nevyplácí. Poslední šancí je úprk. Běžím tak rychle, jak jen dokáži. Neotáčím se, kličkuji mezi stromy, větve mi šlehají po těle. Zalehávám pod lískový keř. Otáčím se. Nepronásleduje mě, vzduch je snad čistý. K tělu tisknu svůj úlovek a jsem vystrašený k smrti. Bojím se zpod listnatého keře zvednout. Co teď, co když ví, kde bydlím, a čeká na mě u chaty? Běžím rychle k vodě a štiku pouštím.

Řeka plná ryb se mi vzdaluje s odplouvající štikou do hlubin Sečské přehrady. Jsem smutný. Tašku i se svojí pytláckou výzbrojí schovávám v písku a se svěšenou hlavou jdu k chatě. Jdu zadem. Přes sousedy. Dívám se po tom člověku, co mi překazil plán. Nikde není, a tak vylézám z borovic a jdu na chatu. Slzy mi tečou po tváři. Chyběl mi jen kousek k tomu, abych ji měl ve vaně. Proč musím mít takovou smůlu? Proč jsem ji vůbec pustil? Obviňuji sám sebe. Už nechci jet za králem řeky panem Habartem, ani nechci vidět ty jeho blbý bělice. A kašlu na všechny ty nejlepší rybáře. Jsem smutný. Nic mě nebaví a nemám náladu.

Uplynulo několik dní a já zjistil, že tu řeku plnou ryb navštívit pořád chci! A taky, že mě zajímá pan Habart i ti ostatní rybáři. Jsem přesvědčený, že chci být takový jako oni! Dnes zvládnu ulovit velikou štiku, jakou děda nikdy nechytil!

Vyhrabávám si potřebné náčiní z písku a pytlačku si soukám do kapsičky. Jsem opět připraven k lovu. U mola je čistý vzduch. Lipovou cestičkou se blížím do štičího ráje. Nemusím se zdržovat, teď už vím, jak na ně. Napichuji předem chyceného okounka, odsunuji dvě prkénka a spouštím jej do hlubin. Znovu pohledem kontroluji okolí. Vše jde podle plánu, nikde nikdo. Zrakem hledám černý stín. „Tak, kdepak jste?“ Žádná štika není vidět. Rybičku spouštím hlouběji. Sleduji jen svůj splávek. Zelený korek se pohupuje mezi sudy. Vlnky naráží do mola a já jsem obohacen o živou hudbu tamní přírody. Čekám dlouho. Nic se neděje. „Štiky, kde jste, kampak jste se schovaly?“ tiše vyzývám dravce k boji. Cukám okounkem a snažím se je vydráždit. Asi někam odjely. Sedím a koukám po přehradě. Třeba už je někdo vychytal a ta moje, co jsem nedávno pustil, mojí past zná. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Vtom mi silon trhnul s rukou. Splávek zmizel pod hladinu. Je tam! „Jen si ho pěkně spapej.“ Vyčkávám ještě chvilku a škubnutím zasekávám. Přesně tak, jak to dělají místní rybáři. Veškerou silou držím napružený silon a štiku ručkuji pomalinku k hladině. Nechce se jí. Bojuje o svůj život a já o vstupenku mezi slavné rybáře. Boj, jak se patří. Nikdo nepoleví ani na chvilinku. Chvíli vidím svůj zelený spláveček, chvíli zase ne. Je to vyrovnané.

Nakonec se vynořila mezi rezatými sudy. Černý stín se zvedá k hladině. Velké tělo sebou zmítá ze strany na stranu. Štika se snaží překousnout lanko. Hlavou mele sem a tam. Její poslední naděje o záchranu je ta tam a sladkovodní tygr se ocitá na mole. Zalehávám ji svým tělem a soukám ji do igelitky. Teď už mě nikdo nechytí. Běžím lesíkem, co mi síly stačí, rovnou do žitného pole. Tam, kde mě nikdo neuvidí. Ustrašený a vyčerpaný odpočívám mezi obilnými stébly. „Musím jít, čeká mě ještě dlouhá cesta,“ povídám si sám pro sebe. Obílí je větší než já a po kolena se brodím plevelem. Na tepláky se mi lepí odporné kuličky plevele s příznačným názvem svízel přítula, který mi podráží nohy stejně jako obilninám. Rukou rozhrnuji klasy a v dáli vidím naši chatu. Štika už se nehýbe. Rychleji jsem snad nikdy neběžel, urazím poslední metry v obilí a vylézám přímo u chaty. Delší, ale méně nápadná cesta je za mnou. Mám vyhráno, ale co štika?

Hned ji připravuji vanu a pokouším se jí sprchou probudit. Skřele se jí pomalinku otvírají a zadní ploutev se chvěje. Snaží se přes své vyčerpání otočit do přirozené polohy, ale stojí ji to mnoho úsilí. Nakonec se jí to podařilo a já mohu sledovat krásu toho dokonalého dravce. Má protáhlé šípovité tělo s velikou ozubenou hlavou. Na skřelích se jí lesknou šupinky a posunutá hřbetní ploutev k ocasu se elegantně vlní. Krásně hraje barvami, je zelenožlutá s nepravidelnými skvrnami a příčnými pruhy po těle. Příroda ji opravdu dokonale vybarvila. Ocasní ploutev obdivuji nejvíce. Její chlouba je oranžová s tmavými pruhy, připadá mi jako vlajka, se kterou soustavičně vlaje.

U vany je celá naše rodina, dokonce i soused pan primář Srnský. Dědeček mě plácá po ramenou a já se napařuji, jako páv. Jsem na sebe pyšný a všem popisuji svůj boj se štikou. Vyprávím svůj příběh s takovým horoucím zaujetím, že mě ani nemohli pokárat za mé počínání na mole. Nejvíce jsem však sledoval dědečka, zdálo se mi, že má radost, ale o řece plné ryb se nezmínil. Neřekl vlastně vůbec nic. Nakonec zůstávám u vany sám. Štika stojí pod kapajícím kohoutkem a líně otevírá skřele. Do žaber vtahuje vodu a pusou jí zase vyfukuje. Nebo to dělá naopak? Otevírá pusu, nasává vodu a přitom uzavírá žaberní víčka. Poté zavírá pusu a víčka otevírá. Takhle to je správně, tak dýchá.

V kuchyni slyším babičku, jak si vypráví s maminkou. Dozvídám se, že štiku připraví na másle s citrónovou šťávou. Dívám se jí do očí a je mi jí líto. Jsem to já, kdo jí dostal do vany a teď jí čeká smrt. Večer si na ní pár lidí pochutná a ona zmizí ze světa. Už nebude nikdy mávat svoji vlaječkou. „Omlouvám se ti, štičko, za všechno, ale já díky tobě pojedu do míst, kde je plná řeka ryb. Tam, kde na mě čeká král všech rybářů. Štičko, promiň.“