Borovik – Místo gigantů?

Maturitní zkoušku na rybářské škole jsem složil s vyznamenáním v roce 2004 a to znamenalo, že jsem si mohl od rodičů vybrat dárek. Chtěl jsem vždy vyrazit na Radutu do Rumunska. Jezero Sarulesti pomotalo hlavy snad všem rybářům po celém světě. Pamatuji si na tu dobu, kdy se rozšířila zpráva o kaprech, kteří dosahovali váhy třiceti kilogramů. To bylo tehdy něco nepředstavitelného. Málokdo si uměl tak velkého kapra představit a do té doby nikdo podobnou rybu neviděl ani na fotografii. Každý chtěl tenkrát vidět jezero, kde takové ryby žijí, nebo alespoň navštívit hotel, jehož stěny byly pokryté fotkami rekordních ryb. Abych se mohl vypravit, nechyběla mi odvaha, ale peníze, a hlavně auto. Dojatý pohled rodičů na vysvědčení mi dával velikou naději, že by mi svého miláčka pro několik dní mohli půjčit. Ačkoliv byl ještě květen a mě čekaly přijímací zkoušky na vysokou rybářskou školu, v duchu už jsem si promítal, jak tam asi bude. Přijímačky jsem zvládnul, a tak jsem vyrazil na měsíční brigádu do Anglie, abych dokázal finančně pokrýt svou rybařinu.

Čas utíkal rychle a já se vrátil domů, abych se mohl těšit na tehdy jednoho z nejlepších rybářů, který měl můj velký obdiv. Byl to Jurgen Becker. O to větší radost byla, když si Jurgen ode mne nechával míchat esence. Jurgen dorazil do Pardubic se zpožděním. Na jeho hlase byla znát veliká únava a v tváři zklamání.

Vyprávěl nám čerstvou zprávu o špatném osudu rumunského jezera Raduty. Tenkrát to byla týden stará událost. Jeho pokleslý hlas mluvil za vše. Zpráva o smrti většiny trofejních kaprů na jezeře byla i pro mě šokující, i když jsem k jezeru neměl tak blízko. To se nedalo říci o Jurgenovi, který tuto vodu pro celý kaprařský svět objevil, chytil zde několik kaprů nad 25 kg a později se díky svým zkušenostem na Radutě stal mistrem světa v lovu kaprů. Mé plány se v mžiku rozplynuly. Nakonec mi Jurgen poradil chorvatské jezero Borovik, které vnímal jako velmi nadějné a podobné Radutě.

Okamžitě jsem si vzpomněl na jeho rozhovor v rybářském magazínu Carp Mirror, který jsem si po nocích překládal. Uvedl, že další světový rekord se pravděpodobně chytne v Chorvatsku. Myslím, že myslel na Borovik. Bylo to jasné. Za týden jsem vyrazil s kamarádem Láďou Volákem.

GO CROATIA!

Zápisky jednoho rybáře (podzim 2004)

Je už docela chladný večer, i přesto mám propocené celé triko. Věcí, kterých si s sebou bereme je opravdu hodně. Vypůjčené auto je plné a rakev na střeše také. Nejvíce místa nám zabírá krmení. Nuceni necháváme doma 25 kilogramů boilies s metrákovým pytlem partiklu. Odnáší to i taška s jídlem a vařičem. Škoda Octavia Combi, automobil, který se mi vždy zdál tak ohromný, je vzápětí tak malý. Ještě kontrola pasů a můžeme jet.

Nálada v autě je vynikající, rozebíráme jednu montáž za druhou, všechny možné taktiky lovu. Jsme toho plní. Ladislav mi ještě překládá první vydaný článek o Boroviku, který vyšel v německém časopise. Jeho text krášlí nadpis: PLAC DU DER GIGANTEN. Německy neumím, ale tyto slova plně chápu. Na českých hranicích doplňujeme naftu a míříme dál. Cédéčka naší oblíbené muziky slyším snad po dvacáté a zahraniční rádio nejde poslouchat. Nastává krize, ze které mě vzápětí dostává celník svým lišáckým pokusem o přímý výdělek. Nástrahu jsem nespolkl. My už ale vjíždíme do Chorvatska. V autě máme staženou teplotu a po těle mi naskakuje husí kůže. Jsme přibližně 30 km od jezera. Začíná se rozednívat a sjíždíme z dálnice i ze státní cesty. Otevírám si ještě okno. Zuby se mi klepou. Je mi veliká zima, ale je to jediná účinná věc, která mě ještě dovoluje řídit auto. Cesta vede do údolí. Každou chvíli tam už musíme být. Silnice se zužuje na jedno auto a všude kolem rostou akátové stromy. V okénku mezi nimi se objevuje konečně voda. Blížíme se k jezeru. Ta nádhera! Oba máme nalepené oči na okně. Konečně jsme na jezeru Borovik. Jezeru gigantických kaprů. Sledujeme všude ty větve, stromy koukající z vody a vzpomínáme na článek v německém časopise. Je to opravdové peklo. Únava z dlouhé cesty je pryč. Jsme opět plní energie.

Jdeme k chatrči, kde máme sraz s naším průvodcem. Ten tu ještě není, a tak nasedáme nazpět do auta, že si jezero ještě trochu objedeme. Startuji a popojíždím. Nejde mi zařadit rychlost, ani došlápnout spojka. „Bože, co se stalo? To snad ne!“ Ladislav nevnímá, je plně opojen Borovikem. „Cože?“ ozývá se po chvíli. „Jo, je to v prdeli,“ odpovídám. Nevěřícně sedá za volant a zkouší to sám. Hledím pod auto a na asfalt kape nějaká tekutina. Ani jeden autům nerozumíme, ale i přesto otevíráme kapotu a snažíme se zjistit, co se stalo. Samozřejmě na nic nepřicházíme.

Spojuji se s rodinou. Bohužel spojení selhává, a tak naše problémy vyřizuji pomocí sms. Doma jsou v mžiku všichni v pozoru. Radí nám, abychom sehnali brzdový olej a zkusili ho nalít do spojky pro případ, kdyby praskla jen hydraulická hadička. „To by bylo dobrý, kdyby to bylo jenom takhle jednoduchý,“ uvažuji. Seznamujeme se s naším průvodcem Zdenkem, který přijel ve žlutém Golfu. Zdenkovi vysvětluji, že potřebujeme olej do auta doporučené značky. Kýve hlavou, že to nebude problém. Nasedám k němu do žlutého Golfu a jedeme pro naší poslední naději.

Přijíždíme nazpět s jakousi pikslou oleje. U našeho auta stojí už minimálně pět Chorvatů, a jeden dokonce se sekerkou. Jsem opravdu zvědav, jak tohle dopadne. Bohužel po dolití „škodovácko-chorvatského“ oleje se situace nezlepšila. Co dál? Snad už dvě hodiny a vyhlášený „servisman“ nikde. Já už nemohu vyčerpáním ani mluvit. Po čtyřech hodinách čekání nikde nikdo. Čas tu opravdu neřeší. Situace je horší a horší.

Že by? Rozmazaně, ale přeci, vidím blížící se auto. Ano, jsou to oni. Z auta vyletěli dva opraváři a je vidět, že své práci rozumí. Snad to dopadne dobře a auto opraví na místě, modlím se. Sleduji jejich reakce, které nevypadají pozitivně. Vzápětí slyším: „Lamela finito.“ Spojka je totálně vysypaná. „To snad ne, vždyť to má najeto 70 000 km! To jsme s těma drobnýma, co máme v kapse, pěkně v prdeli,“ sděluje Ladislav. A taky že jo. Na rybařinu nemám nejmenší chuť. Jsem strašně moc unavený a mé psychické i fyzické stádium je na kraji zhroucení. Na tohle budu vydělávat hodně dlouho.

Přesto všechno musíme nasednout na loď a odjet na druhý břeh, který je určen pouze pro kapraře. Motor je přimontován a loď vyráží. Sedím na přídi plavidla a točí se mi celý svět. Vždyť ani nevíme, kde se necháme vyložit. O tomto jezeru známe jen z vyprávění a z jednoho článku. Opravdu „ideální“ chvilka pro výběr kvalitního místa. Voda mi stříká na záda a já se snažím přemýšlet, kde by to bylo nejvhodnější. Při pohledu na vodu začínám malinko pookřávat. Loď míjí vyčnívající větve a stromy. Taková džungle! Ráj pro kapry, neštěstí pro rybáře. Plujeme dál a my se rozhodujeme pro výčnělek na západní straně. Je to místo, které se nám zdá v možnosti zdolávání ryb ideální. Alespoň to tak vypadá. Pod vodu stejně nevidíme a echolot je zakázán. Přirážíme na břeh a Zdenko nám vytahuje věci z lodi – my toho už nejsme schopni.

Pomalinku se stmívá a náš průvodce nám přeje dobré spaní. Sedáme si a přemýšlíme, kde nalezneme sílu na vybalení spacáku. Po chvíli ticha se oba zvedáme a rozepínáme naše batožiny. Ladislav vyndává navijáky a já mám totožný úmysl. Nemuseli jsme si nic říkat, vše bylo jasné. Během chvíle máme nahozené pruty. K tomu není třeba žádný komentář. Ale teď už nic víc. Rychle do spacáků.

První chorvatské ráno na rybách. Hřejivé paprsky nás vyhánějí ze spacáku. Stavíme bivaky a poklízíme si místo. Je to tu krásné. Až teď mohu vnímat více té nádhery. Nikde nikdo. Jen to nepojízdné auto mě trápí. V dáli slyším loď. Přijíždí Zdenko a Ladislav s ním odjíždí vyřizovat odtah auta. Já prozatím stahuji pruty. Na všech udicích zůstal jen prázdný vlasový návazec. Že bychom záběry zaspali? Tomu se mi nechce věřit. Do rukou si beru malý proutek a snažím se zjistit reliéf dna. Čtyři metry od břehu se dno svažuje, padá z 1,5 m na 3 m. Ve vzdálenosti 10 m od břehu se to opakuje s rozdílem hloubek, a to ze 3 m do 8 m. Máme před sebou dva schody. Ve větší vzdálenosti je stabilní hloubka 8–9 m a silná vrstva bahna. Vlevo hladinu proráží nespočet větví a vpravo jich je snad ještě více. Před námi nejsou vidět. K velkému zklamání malým olůvkem zjišťuji, jak to skutečně je. Velké množství pahýlů, kořenů a celých stromů se schovává pod hladinou. A jsou úplně všude. To není vůbec dobré. Do vzdálenosti 8 m od břehu je definitivní džungle, pak je to už lepší. Každopádně vím, že vytáhnout kapra bude pravým oříškem. Kdyby tu byly dovolené lodě, je vše jasné, ale takhle mám silné obavy. Obcházím jiná místa a opravdu není na výběr.

Ladislav přijíždí nazpět. Zařídil odtah auta do Osieku, odkud zajedou do Zagrebu pro spojku a opraví to. Peníze pošlou z Čech. Konečná částka 1 000 euro! Když jsem zaslechl sumu, orosilo se mi čelo. „Do háje, doma to schytám.“ Neustále opakuji vysokou částku a Láďa mě utěšuje, že vše špatné jsme už prožili. Teď nás čeká krásná rybařina. Pevně tomu věřím. „Tak do práce. Jdeme na to, kvůli čemu tady vůbec jsme. Před námi je světová voda s obrovskými kapry a my tu rozhodně nebudeme plakat.“ Snažím se náladu obrátit k lepšímu. Zdenko nám vypráví o obrovských kaprech. Kdo tu údajně byl, chytil kapry 12 kg, 18 kg, 22 kg a bla,bla,bla. Bylo jich hodně. Poté, co mu mizí cigareta mezi prsty, skáče na svou loď a mizí v ranním oparu.

Krajní pruty nahazujeme na první schod a střední pruty na schod vzdálenější. To abychom si těmi krajními nezavřeli pruty střední. Chytáme blízko břehu, a tak našlapujeme po špičkách. Bivaky jsme také posunuli k lesu. Do přijatelné vzdálenosti. Potřebný klid na našem lovném místě považujeme za prioritní. To už je ale odpoledne a každý leží ve svém příbytku. Sledujeme vodu. Teplota vzduchu je vysoká. V trávě soutěží cvrčci o nejhlasitější vystoupení a mně se zavírají oči.

Probouzí mě chlad. Sluníčko se ztratilo za lesy a pomalu se blíží konec prvního dne. Stahujeme k novému přehození. Opět jsme vytáhli montáže bez boilies a slušně zamotané. Že by raci? Je tma a nám začíná druhá noc na Boroviku. Každé tři hodiny vstáváme, přehazujeme a dokrmujeme. Naše nástrahy v okamžiku podléhají náporu raků, karasů a sumečků. Jsme z této silné trojky nešťastní. Neustále přehazovat a měnit zauzlované návazce, to je naše momentální práce. Boilies je z vlasu v mžiku pryč. Černý mrak sumečků amerických okamžitě zalehne vhozené krmení. Zbytky zpracují karasi a nakonec vše došmodrchá rak. Opravdu nepříjemná situace. Záběru od kapra jsme se ještě nedočkali. Taháme jen sumečky, kteří už pomalu tráví naše háčky. Ráno měníme naše měkké návazce za tuhé. Méně se zamotávají a nezapadají tolik do bahna. Také nastražuji ještě jeden druh boilies, který jsem ochutil speciálními éterickými oleji a který nám konečně doschnul. Zkouším také plovoucí boilies do sloupce.

Další slunný den a my pořád bez kapra. Na návštěvu přicházejí Chorvati, kteří chytají 150 m vedle nás. Sdělují nám, že za dva dny měli 8 záběrů s největším 12kg lyscem. Zmínil jsem se o problému se sumečky. Z reakce domácích kaprařů byla vidět jistá alergie k této rybě. A tak jsem pochopil, že to není jen poziční problém. Boilies mají kvalitní, ale tato skutečnost je nutí chytat pouze na kukuřici. Vtom se mi ozývá hlásič a třepající se sumeček na plovoucí boilies vše dosvědčuje. Jen co jsem ho vyháčkoval, ozval se druhý prut se stejnou trofejí. Vypadá to, že náš úspěšný boilies je tu k ničemu a bez tygřího ořechu a partiklu jsme ztracení.

Vzpomínám na náš pytel, který se nám nevešel do auta. A kukuřici v tomto kraji seženeme maximálně v plechovce, protože díky nižší úrodě si hospodáři krmivo pro zvířectvo chrání. A stejně nemáme moc peněz. Během dalších pár minut jsou na břehu i Ladislavovy pruty se zamotanými návazci. Zbývá ještě můj poslední prut, který čeká na stoprocentní americkou úspěšnost. Sedáme si na lehátko a přemýšlíme, co dál. Kukuřici ani tygří ořech nemáme. Takhle to přeci nejde.

Záběr na poslední nastražený prut nepřišel, a tak jej stahuji ke kontrole. Nečekané. Naše naděje tu je. Boilies s mixem éterických olejů z mentolu a eukalyptu vydržel. Okamžitě jej stražíme na většinu prutů. Na zbylé dva zkoušíme boilies. Sedíme nehnutě na zemi vedle prutů a čekáme, co se bude dít. Swinger poskakuje jen pod dvěma pruty a my máme konečně trochu optimistický výhled. Po třech hodinách stahujeme nedotčené boilies. Nevím, jestli je to esenciálními oleji nebo složením návnady. Teď je mi to ale v celku jedno. Hlavně, jestli jsme našli recept, jak se zbavit těchto potvor. Okamžitě měníme taktiku.

Nastražujeme jen tento druh boilies a nahazujeme jej až na druhý schod, jelikož jsme zaznamenali větší aktivitu raků na prvním. Na druhém schodu jim zřejmě už nevyhovuje hloubka. Těchto kuliček máme jen 25 kg, a tak nad šest prutů přikrmujeme střídmě. Na první schod rozhazujeme ostatní krmení, které by mělo upoutat nežádoucí ryby. K tuhým návazcům připevňujeme ještě 20–40g olůvka, která měníme místo 120g. Vše připravené. Swingery zavěšené, signalizátory aktivované.

Doufám v prvního chorvatského kapra. Cítím, že by to mohlo přijít. Stěhuji si lehátko přímo ke stojanu. Chci mít pruty na dosah. Ladislav mě slyší a vzápětí je u stojanu také. Naše myšlenky jsou totožné. Něco se bude dít. Vysoký tlak, směsice myšlenek. Takové tajemno. V hlavě se mi ještě motá problém s autem, které mají konečně zítra odtáhnout. Ze šedivých myšlenek mě dostává silné plesknutí o hladinu. V dáli slyším vyskočit velikého kapra. Po chvíli znovu. Napětí stoupá. Hledím do tmy a naslouchám zvukům. Začíná jemně pršet. Po chvíli déšť zesiluje. Ladislav se stěhuje nazpět do bivaku. Já zůstávám, nepromokavý spacák mi to umožňuje. Chci být co nejblíže ke svým prutům. „Pojď do bivaku a neblbni,“ volá Láďa. Moc se mi nechce, ale nakonec přeci jen jdu. Kapky vody dopadají na přístřešek. Jejich rytmus se snižuje. Venku přestává pršet. Je naprostý klid. Špatně se mi dýchá. Je to opravdu divná noc. Husí kůže po těle, ježí se mi chlupy a vstávají mi vlasy. Nechápu, co se děje. Obrovská rána mě k smrti vystrašila. Stojan se mi rozsvítil a signalizátory začaly pískat. Blesk mi udeřil přímo do stojanu. Špičky prutů směřující k nebi se rozsvítily. Z Ladislavova bivaku se ozývá: „Ty vole.“ Jinak nedutáme, jsou v nás malé dušičky. Tisknu se k lehátku a mám strach. Znovu ten pocit na plicích a obrovská rána. Moje pruty dostaly další zásah. Ležím zamotaný ve spacáku necelých 15 m od prutů. Bože! Zaléhají mně uši. Slyším slabě jistý povel: „Úprk, mažeme pryč.“ Utíkáme do lesa, co nejdál od prutů. Jen v trenkách sedíme v listí a nedutáme. Opět začíná pršet a my se klepeme zimou. Tam v tom listí pod stromy trávíme krušné chvilky. Utěšujeme jeden druhého.

Bouřka se vzdaluje a my jdeme pomalinku, co nejvíce při zemi do spacáků. Snažím se zahřát. A co se mi motá hlavou? Já to ani nedokážu popsat. Koukám do míst, kde jsem před chvilkou ležel a čekal na záběr. Tam, kde se rozsvítila zem. Tam bych se už zimou zřejmě neklepal. Spouštějí se mi slzy a já myslím na své blízké. Takhle blízko smrti jsem v životě nebyl. Nevím ani, komu mám poděkovat. Není to snad ani smůla, nýbrž obrovské štěstí. Poté, co jsem si poplakal, jsem si vzpomněl i na své milované pruty. Ve tmě nejsou vidět. Zřejmě jsou zničené. A stojan, navijáky a Delkimy taktéž. Nemám na co chytat, ani čím jet domů. Jsem ve strašlivé situaci, uvažuji. Ladislav už asi spí, nebo má podobné myšlenky, to nevím.

Po těle se mi rozlézá husí kůže. Není to z chladu. Zase ten divný pocit, brnění. Nevím, jestli už z toho neblázním, a zda si to pouze nevsugerovávám. Proto raději mlčím, abych zbytečně neplašil Ladislava. Jenže z jeho bivaku slyším: „Cítíš to taky?“ V mžiku jsme opět v listí daleko z těchto míst a já už toho mám dost. Nad námi hřmí a Borovik se rozsvěcuje a zhasíná. Pekelná noc. Přemýšlíme o útěku. Jenže není kam. Za námi je 200 km lesa, vpravo 20 km lesa, vlevo taktéž a před námi voda. Jezero je dlouhé 7 km a my jsme v jeho polovině. Jedinou šancí je dostat se na druhou stranu člunem, který je zde zakázán, tudíž ho nemáme. A stejně by to byla sebevražda se v tomhle objevit na vodě. A tak se dále přikrčujeme v lese. Sedím na bobku a hlavu mám položenou na kolenou. Ladislav je opřený o strom. Z úst se nám kouří. Je chladno. Déšť i bouřka utichají a my se snažíme dostat do spacáků. Bohužel, tak rychle to nejde. Jakmile se přiblížíme k bivaku, je tu opět ten divný pocit, to brnění a nedýchatelno. Nikdy jsem takovou věc nezažil. Do spacáků zalézáme, až když nad sebou začínáme vidět hvězdy. Necítím ruce ani nohy. Zima je veliká. Navlékám na sebe poslední suché prádlo a zapalovačem si zahřívám dlaně. Po chvíli usínám.

Ozývá se hlásič u Ladislava. Probouzím se a čekám, co se bude dít. Nikdo nevybíhá. Signál se zrychluje. Jsme vzhůru, ale oba víme, co je to za výzvu. Já tam k těm prutům nejdu, říkám si. Ladislav se neudržel a už drží prut v ruce. Nakonec přeci jenom běžím podebrat kapra. Je to menší kapr, tak kolem 75 cm. Je takový pěkně zelený. Je to náš první kapr na Boroviku. Prší a my se po odplavání kapra okamžitě vracíme do bivaku. Ke svému stojanu raději ani nejdu. Jen se snažím ho ve tmě vidět z dálky. Vidím obrys prutů. Za pomocí baterky nakonec vidím celý stojan. Vypadá to, že jsem měl štěstí, ale vše zkontroluji až ráno za jasného dne.

Znovu usínám. Už se dýchá lépe. Opět mě probouzí nějaký hlásič. Takový zvuk neznám. To můj není. Dívám se a žádné světýlko není vidět. Rozespalý nechápu, co se děje. Vidím jen takovou malou červenou tečku. Jéžiš, to je asi můj bouřkový Delkim. Jako když do mě střelí a už se kloužu po blátě k prutu. Zvedám jej a na druhém konci cítím mohutný tah. Pořád hustě prší a za kopci se občas zablýská. Cítím, jak vlasec drhne přes větve. Ze dna zvedám malý kořen a kapr vyplouvá k hladině. Ladislav stojí už za mnou a pohotově bojovníka podebírá. Veliký lysec je náš. Hurá! Kolega mi ho pokládá na podložku a utíká do bivaku. Je to nádherný kapr. Má nazelenalou barvu a z jedné strany je dvoubarevný. Angličani tomu říkají „Two-Tone“. Ukládám rybu do saku na ranní focení. Prut házím do vysoké trávy a také rychle běžím do bivaku. Je zima, ale na srdci mě hřeje krásný úlovek a taky to, že mi výbava vydržela a mohu pokračovat dál. Je to ale zvláštní noc. Znovu hustě prší. Sedím na lehátku jako bych zkameněl. Nemohu se rozhodnout, co mám dělat. Něco mi zakazuje jít spát. Šestý smysl mě žene k vnadící trubce. Do vody vhazuji desítky kuliček. Rychle vhazuji novou nástrahu do míst, které jsem rozkrmil. Zapínám signalizátory a rychle spěchám do spacáku.

Ještě než jsem se stačil zahřát, ozývá se zase to slabé pípání. Bleskem vybité baterie od Delkimů mě znovu ženou do deště. Na ten samý prut jsem vytáhl podobného kapra a já zaznamenávám „dabla“. To už se ale rozednívá a já se mohu postavit před objektiv s kapry, kteří mi jednou pro vždy budou připomínat noční peklo.

Pijeme ranní kávu a přitom se snažíme zhodnotit první úspěšnou noc. Přicházejí Chorvati zkontrolovat, jestli jsme po silné bouři v pořádku. Nohama, rukama, německými i anglickými slovíčky se snažíme dorozumět. Nakonec se složila věta tak, že jsme všichni věděli, o co jde. Chlubíme se úlovky na digitálním fotoaparátu a také, že jsme dokázali vyselektovat sumečky. Dále pokračujeme v naší taktice a začínáme se propracovávat na další záběry. Skoro bych zapomněl na naše auto i na celý poblázněný svět. Ještě, že přijel Zdenko a upozornil nás, že na druhém břehu stojí odtahová služba.

Před námi je další noc a Zdenko napravo od nás přiváží vyhlášené rakouské kapraře (Kurt Grabmayer byl jeden z nich). Kolektiv, který je znám po celém světě lovem opravdu kapitálních kaprů. Zleva Chorvati a zprava Rakušáci. Nejsem moc nadšený, to jistě všichni pochopí. Zavřeli nás z obou stran. Ale zase se nám potvrdil výběr opravdu světové vody. Taková vyhlášená jména by nejela na vodu, kde jsou ryby průměrné váhové kategorie. Utvrzujeme se v tom, že chytáme na vodě, kde jsou kapři nad 25 kg, a my tu šanci konečně máme! Ukončuji svoje polemiky a společně znovu přehazujeme a krmíme. Také nezapomínáme na sumeččí daň, a tak do vody letí ještě několik koulí ořechu. Motivace v našem táboře poněkud poklesla, ale oba se snažíme užívat poslední dny v nádherné přírodě. Mně se tomu pořád nechce věřit a stejně si myslím, že by tu nějaký velikán mohl být a nějakou, alespoň malinkatou šanci mám. Slunce hřeje a je docela teplý den. Trávíme chladný den bez záběru a blíží se nám poslední noc. Zkrmujeme poslední tři kilogramy boilies a snažíme se nahodit do míst, odkud jsme měli nejvíce záběrů. Stmívá se a počasí se začíná kazit. Povídáme si o uplynulém týdnu a plánujeme, kde dochytáme posledních volných pět dní.

Povolení na Boroviku nám zítřkem končí, jinak bychom zde ještě rádi zůstali, ač jsme na jezero „gigantů“ trochu změnili pohled. Maďarsko máme kousek po cestě domů, a tak je to jedna z dalších možností. To se rozhodneme zítra. Nad Borovikem šumí lesy a začíná se zvedat vítr. Do všeho se přidal taktéž déšť. Schovávám se ve svém bivaku a snažím se usnout. Nejde to. Silný vítr lomcuje s mým příbytkem a na vodě se zvedají vlny. Stejné počasí pokračuje a já naslouchám zvuku vlnící se vody.

Je jedna hodina po půlnoci a pravý prut mi hlásí záběr. Vybíhám z bivaku a zasekávám. Až teď na vlastní kůži poznávám, co se venku děje. Velmi studený vítr a vytrvalý déšť. Přichází pravý podzim. Vlasec mi ve větru píská a na druhém konci bojuje ryba. Jsem v trenkách, a tak mohu vlézt kus do vody. Je mi zima a připravenému Ladislavovi s podběrákem taktéž. Do podběráku navádím rybu něco okolo 8 kg. Hned jí vyháčkovávám a znovu nahazuji. Podle vlasců mých dalších prutů jsem zjistil, že mi vítr olovo zavál jinam, a tak musím znovu. Počítal jsem s větrem a hodil tak, aby nástraha padla do původního místa. Bohužel se mi ani na podruhé nepovedlo, a tak jsem vyměnil jen pořadí prutů ve stojanu. Jsem celý promočený a v bivaku si suším vlasy. Naviják nově nahozeného prutu se roztáčí podruhé a musím znovu do sprchy. Vše proběhlo velmi rychle a pouštím jedenáctikilového špígla. Ani jsem nevyměnil boilies a znovu nahazuji. Vůbec nevím, kam olovo dopadlo. Není nic vidět a ve větru ani slyšet. Baterkou kontroluji směr vlasců a zjišťuji, že pruty ve stojanu musím znovu přeskládat. To už si ale suším vlasy podruhé. Zalézám do spacáku a snažím se zahřát. Je to opravdu k neuvěření, když jsem opět zahlédl diodu toho samého prutu. Do třetice se mi vede vytáhnout kapra a společně s Ladislavem se raduji nad nejtěžším kaprem této výpravy. Jsem šťasten a vím, že to je velice zasloužená ryba pro nás oba. V jemném dešti pořizujeme poslední fotky chorvatského lysce a poté nás už Zdenko odváží na druhý břeh. Na lodi nikdo z nás nedutá. V hlavě se nám motají všechny zážitky z jezera Borovik. Nechytili jsme sice žádnou skutečně gigantickou rybu, ani jsme asi nebyli na takovém typu vody. Nebyla to úplně vydařená výprava. Loučíme se s Borovikem a přesunujeme se do Maďarska na jezero Merenye, které je po cestě do vlasti. Moc o tomto revíru nevíme, a tak se necháme překvapit. Víme, že hlavní výpravu máme už za sebou, a na Merenye to bude spíše kamarádské setkání se slovenskými kamarády a jinými, kteří na nás čekají. Vše probíhá, jak jsme čekali, a přivítání nám bere dech. Neskutečné pohostinství majitele jezera, ale i těch rybářů, které jsem viděl poprvé. Byla to krásná chvíle, při které jsem se dokázal i přes velikou únavu přivezenou z Chorvatska pobavit.

Nad ránem mě probudil Vlastimil Vápeník, který nám přivezl nové boilies a potřebnou loď. My se tak mohli přemístit na lovící stanoviště. Taktiku jsme nemuseli zdlouhavě vymýšlet. Jezero nemá výrazně odlišné reliéfy dna ani nic zajímavého, kde bychom specializovaně lovili. Nebylo zkrátka co vymýšlet. Usadili jsme jednu tyčovku pro čtyři pruty a vsadili raději na prezentaci koncové udice a krmení. Zpočátku jsme nakrmili deseti kilogramy boilies a vyvezli pruty. Střední dva jsme umísťovali za krmné místo a krajní na okraj. Klasická taktika, nic výjimečného. První záběr přišel v nočních hodinách a poté jsme už neusnuli. Jeden záběr za druhým a my do rána dostali několik ryb kolem deseti kilogramů. Ke každé vyvezené montáži jsme krmili čtvrt kilogramu boilies. Byli jsme už natolik unaveni, že jsme přestali krmit úplně, ale i tak nás občas nějaký kapr vzbudil. Trochu jsme se prospali a já se šel projít okolo jezera. To jen abych poznal trochu okolní krajinu. Schylovalo se k večeru a my znovu zakrmili. Záběry na sebe nenechaly dlouho čekat a já mohl Ladislavovi podebrat kapra o váze 12,5 kg. Po chvíli jsem mu podebral dalšího podobných rozměrů. Většina z nich už byla chycena podle roztrhaných ploutví a chybějících šupin.

Začalo i hustě pršet, ale pracovali jsme dál. Vyváželi jsme a zdolávali. Do půlnoci jsme se dostali na ryby okolo 15 kg. Ve dvě ráno najela větší sorta od 15 do 16 kg. Když jsem podebral 17,2 kg netypického lysce (jediná ze všech ryb nepoškozená), tak jsem to vzdal a opřel pruty o bivak. Přestalo mě to bavit. Ladislav už také odmítal vyvážet, a tak alespoň odklopil naviják a spustil montáž z mola. Vtipkoval s tím, že si pro jistotu zapne signalizátor a povolí mašinu. Takže byl ve vodě už jen tento spuštěný prut a věřte tomu nebo ne, ještě než se Ladislav narovnal do spacáku, vytáhl 12kg šupináče. K tomu jsem neměl co dodat.

Kolega se zeptal, jestli mě to baví. Já mu odpověděl, že horší rybařinu jsem nezažil a usnul jsem. Ráno nás probudili nějací hádající se kapraři. Motivem jejich hádky byla jejich samotná výbava. Jeden byl zastáncem Foxe, druhý už ani nevím čeho. Poslouchal jsem, kdo má lepší pruty, kdo má lépe uklizenou kuchyňku v bivaku. My jsme po ranní kávě vylezli z našeho špinavého bivaku, jak nám kolínskou provonění čeští kolegové pravili, a šli si zavést. Po hodině jsem dostal na břeh čtrnáctikilového kapra, nad kterým mi ukápla slza, a mohu říci, že jsem v životě neviděl tak dobitou rybu. Chyběla jí zadní ploutev, ze spodních párových jí tekla krev a oči měla vydřené a zahnisané. Rány nebyly staré a ten, kdo jí tohle způsobil, je ta největší hyena, kterou si ani nedovedu představit. Rybáři by se měli předbíhat úplně v něčem jiném, než v materiálních vymoženostech, a ani by se na takovém revíru ryby neměly sakovat. To byla naše poslední kapka. Rozhodli jsme se předčasně ukončit výpravu.

Poprvé v životě jsem byl na takovém typu vody (podzim 2004) a poprvé v životě mě přestalo bavit chytat ryby. Nikdy bych nevěřil, že se to stane. Jsem ale rád, že znám důvod. Nepotřebuji mít plná alba fotek. Stačí mi jich jenom pár, třeba by tam byla i jedna, ale ta, za kterou uvidím živý příběh. Ta ryba, za kterou uvidím svoje umění a které si budu skutečně vážit. Neopovrhuji ani jednou chycenou rybou na Merenye, ale nikdy si jich všech dohromady nemohu cenit tak, jako například jedné chycené ryby na Boroviku, nebo kdekoliv jinde, kde jsem kdysi chytal. Nehaním takové vody jako je Merenye a taky vím, že nastanou časy, kdy bude obtížné mít záběr. Také vím, že jsou dobrou příležitostí pro rybáře, kteří mají na rybařinu méně času, nebo chtějí strávit čas u vody s rodinou. Jednoduše jsou jiné, než vyhledávám já. Nikdy neříkám nikdy. Mám ale rád jiný styl rybaření i jiný způsob žití na rybách. Teprve potom jsem spokojen a mohu se dokonale sžít s přírodou.