Francouzský kanál – Zasekni a utíkej
Když stahuji poslední montáž z vody, pomalu ze mě prchá veškerý adrenalin a napětí. Začínám se vracet do normálního života. Sbalil jsem poslední věci do auta a loučil se s vodou. Svůj pohled od ní jsem nemohl odvrátit. Vydala mi jeden ze svých pokladů a připravila mi spoustu dobrodružství. Přemýšlím o tom, že úlovek, který vezu domů na paměťové kartě, už třeba nikdy nechytím. Cestu z úspěšných výprav si opravdu vychutnávám, protože není pravidlem, že každý výlet za rybami dopadne úspěšně.
Tenkrát jsem o tom přemýšlel, než jsem zabrzdil na mostě. Málokdy jsem zastavil auto s takovým zájmem. Pod námi protékala zakalená voda lemovaná nízkými betonovými zdmi – malý kanál. Pro někoho možná špinavá stoka, pro mě typ vody, na které jsem nikdy nerybařil a která mi nabízela mnoho a mnoho otázek. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit. Po zavolání domů, že se ještě zdržím, jsem vypnul telefon a hned se vrátil k druhému, pro někoho nenormálnímu a pro mě tak přirozenému životu. Jak rád ho mám. Začal jsem pátrat v paměti rozhovory, které jsem vedl s rybáři, kteří chytali na těchto lokalitách. Asi nejvíce se mi do paměti vryl magický V Canal a jeho monstra a také nádherný Somme Canal, na kterém jsem si přál rybařit. Ale povětšinou se jednalo o lokality, kde se kapři nevysazují, což znamenalo, že pokud jste trefil na nějakého zatoulaného, jednalo se o skvost. Proč by nemohl plavat i tady? O kanále, který protékal pod námi, jsem nevěděl vůbec nic. Neznal jsem ani jeho název a nevím ho dodnes. Tato okolnost nebyla pro mě ani tak důležitá, jako to, že bylo na čase umístit první návnadu do vody. Zbylo mi už jen asi kilo Sea Foodu, což nebylo mnoho, a tři desetikilové pytle boilies Caviar&Fruits. Takže bylo automaticky rozhodnuto.
Nejdůležitějším úkolem na podobných vodách je asi rybu zastavit, nevyplašit, přelstít a úspěšně zdolat, přemýšlel jsem. To vše v případě, pokud se v dané vodě vůbec vyskytují nebo se nezdržují několik kilometrů daleko. Návnady a montáže jsem rozmístil tak, aby případné proplouvající hejno muselo chtě nechtě narazit na mé kuličky. Pěkně jsem s nimi pocukroval dno. Karty byly rozdány. Slunce zacházelo za stromy a nás čekala první noc. Nehnutě jsem seděl u svých prutů a naslouchal přírodě. Byl naprostý klid. Při ranním rozbřesku jsem vstal celý rozlámaný ze sedačky a šel se podívat na Gábinu, která ležela pod deštníkem.
Už byla vzhůru. Z mého výrazu ve tváři pochopila, že žádná noční akce nepřišla a velmi vkusně se mě dotázala, jestli v této stoce vůbec něco žije. Jako když do mě střelí, jsem se otočil a vyrazil znovu pozorovat hladinu.
První noční záběr a ryba z kanálu. Pěkné překvapení.
Kdyby se na hladině tenkrát udělalo hned malé kolečko, byl bych několik hodin o mnoho klidnější. Všechny mé pochyby ale ukončil malý cejnek, který mi vyskočil pod nohami, když jsem vodou pouštěl kus rohlíku. Jako malé děcko jsem se rozzářil.
Od té doby jsem tu a tam zahlédl pohyb ve vodě. Čas jsme si krátili pozorováním lodí. Některé z nich téměř drhly svými boky o stěny kanálu. Po každé z nich jsem musel přehodit montáže, protože je svým průjezdem posunuly. Byl tu další západ slunce, když jsem si všimnul klasického rytí – bublinek těsně u stěn kanálu. Voda se ještě více přikalovala a bublinky se přibližovaly do krmných míst. Ryby minuly horní prut a pokračovaly ve svém směru. Jako by odlupovaly něco ze stěn kanálu. Žádný z prutů jsem neměl spuštěn přímo pod hranou. Proto jsem okamžitě popadl připravený náhradní prut a běžel s ním níž, abych položil svou past přesně do těchto míst. Našlapoval jsem po špičkách a pozoroval směr bublinek. Pěkně si to brázdili při stěně kanálu rovnou k mé nově položené nástraze. Vzduch by se dal krájet. Jsou to kapři? Jak budou asi velcí? Neotočí to? Ne! Pokračují dál.
Už byla moc velká tma na to, abych je mohl pozorovat. Jedno ale bylo jisté. Při jejich tempu by za chvíli měli dorazit na místo, kde jsem spustil nástrahu. Sedl jsem si vedle prutu a pozoroval jeho špičku. Byl jsem připraven zjistit, o jaké se to jedná ryby. Když se špička prutu konečně narovnala, zasekl jsem. „Jóóó!“ Neuvěřitelná jízda. Stihl jsem zakřičet na svou přítelkyni jen slovo: „Podběrák!“ Pak jsem vyběhl za rybou podél kanálu. Zažíval jsem něco nového. Něco neuvěřitelně krásného. Rybu jsem nepřitahoval, nejezdil za ní na člunu, ale běhal jsem s ní podél kanálu. Ve chvíli, kdy ucítila, že jsem ji doběhl, otočila svůj směr a běžel jsem nazpět. Její snahou bylo zbavit se montáže o ostré stěny kanálu. Nadbíháním jsem jí to znemožňoval. Občas jsem ji zaslechl při hladině. Nebyl to žádný drobeček. Ještě dva krátké výpady a má první ryba z kanálu byla v síti. Neuvěřitelný zážitek! Z vody, která byla široká 5–8 m a hluboká do 2 m. Fakt neskutečné, jaké ryby v takové vodě žijí. Kapr nebyl sice tak vysoký, ale svou zmasilostí a šířkou těla napovídal, že o potravu nouzi rozhodně nemá.
Naše závody podél vody předurčovaly to, že se po zbytek noci pěkně vyspím. Ryby musely být na kilometry daleko. Začal jsem chápat i stinné stránky lovu kaprů na kanálech. Proto jsem stáhl pruty a vše jsem připravil, abych rybám dodal čas a hlavně klid se vrátit. Trvalo to téměř celý den, než jsem mohl znovu zaseknout a zaběhat si. Tentokrát jsem si to užíval ve dne. Viděl jsem vlasec, jak prořezává vodu. Ohromný zážitek. Zapálený do souboje s kaprem jsem si téměř ani nevšiml, že si to kanálem uhání rozesmátá belgická posádka. Mně ovšem úsměv v okamžiku přešel. Věděl jsem, že kapr má ještě dosti sil a pokud se rozhodne vydat proti lodi, nemám moc šancí. Zajímavostí bylo, že ho loď tlačila dlouho před sebou. A tak jsem běžel po proudu. V těsném závěsu za mnou Miky, za ní Gábina s mávajícím podběrákem, krásná loď s nechápající posádkou a všem udával směr kapr. No řekněte, kde se tohle dá zažít?
Tato ryba nám připravila krásné dobrodružství. Celých třicet minut jsme za ní běhali. Naštěstí podplavala loď a já ji mohl podebrat.
Najednou nastala rychlá změna. Kapr se otočil a vyrazil přesně proti lodi. Bylo mi jasné, že je zle. Ve chvíli, kdy byl těsně před ní, padl jsem k zemi, naklonil se do kanálu a snažil se špičkou prutu vést vlasec co nejvíce při dně. Jedna, dva, tři, čtyři… Déle to netrvalo, kdy jsem zdvihl znovu prut, abych zjistil, jestli jsem kapra neztratil. Podplaval loď. A tak jsme se rozloučili s lodí a běželi nazpět. Ovšem už ne v tak rychlém tempu. Evidentně mu docházely síly. Bylo to jasné ve chvíli, kdy začal měnit směr každou chvilku a nevěděl kudy kam. Později jsem zjistil, že každá ryba se chovala naprosto podobně. Nakonec se vyvalily na hladině a já si je podebral. Tentokrát to byl neskutečně silný a dlouhý šupináč s ohromnou zadní ploutví. Ta špinavá stoka mě začínala bavit čím dál víc…
Kaprařina na kanálech je opravdu kouzelná. Možná mě to nadchlo proto, že je to tak jiné, nevšední. Tyto vody nejsou rozhodně pro rybáře, kteří potřebují mít velké zázemí. Rovněž na kanálech se jen stěží dá lovit ve dvou. Kapři v kanálech migrují na velké dálky a je jasné, že pokud promarníte šanci, nezbývá, než se modlit, že se brzy vrátí. Poslední šancí je zvednout zadek a popojet v jejich směru o kus dál. To mě přivádí ke vzpomínce, kdy kapři dle svých rýpanců najeli z jednoho směru. V tu chvíli jsem využil jednoho záběru a po rychlém odfotografování ryby jsem autem přejel o kilometr níž, kde jsem předpokládal, že bude hejno pokračovat. Během hodiny byl v podběráku druhý kapr. Nevím, jestli jsem chytil kapra ze stejného hejna, ale jsem přesvědčen, že bych na další záběr na původním místě čekal o mnoho déle. Možná několik hodin, dní…
Kanály se staly mou novou kaprařskou destinací. Čím déle o nich sháním informace, musím říci, že se nám otevírají netušené možnosti. Málokdo tyto vody vyhledává a jen menšina na nich loví cíleně trofejní kapry. Musím ale říci, že v každé zemi, dokonce i v mé rodné České republice, se nachází tyto lokality a zůstávají téměř bez povšimnutí. Plavou v nich skutečně velké ryby a věřte, že některé z nich naše boilies uvidí poprvé v životě!
True love! Skutečná láska!