Kapr. Jak jen chytrý tvor. Ve své knize Kapří tajemství jsem pojednal o jeho inteligenci dopodrobna, ale je to téma, které otevírám velmi často. Není snad den, kdy nepřemýšlím o kaprovi. A to už hezkou řádku let. A stále o něm vím tak málo. Chtěl bych mu více rozumět. Vím, že nikdy nepřestanu, nikdy se nevzdám cesty, která mě vede k jeho poznání.
Naučil jsem se o něm tolik informací. Někdo by se klidně mohl ptát, kdo jiný než Krása by měl vědět, kde kapra hledat a na co ho chytit. To samozřejmě v jakoukoliv roční dobu a je jedno, jestli je to řeka nebo jezero. Měl bych být profík, který by na všechny tyto otázky měl být schopný odpovědět. U vody jsem strávil velkou část života. Obětoval tomuto tvorovi snad úplně všechno. Tak kdo jiný? Snažím se rybářům poradit, jak nejlépe mohu, ale pravda je jen jedna. Nikdy se nepřestanu učit a vždycky mě kapři něčím překvapí. A když si myslím, že už to mám zmáknuté, dostanu pořádně za vyučenou.
Kapr je živočich jako každý jiný. Jeho cílem je úspěšná reprodukce. K tomu se samozřejmě potřebuje dobře najíst, cítit se v pohodě a samozřejmě najít co nejlepší společnost, aby došlo k úspěšné reprodukci. Co je na tom složitého? Všichni to známe, ne? Z toho vyplývá, že bych měl dobře znát, jakou potravu vyhledává v tu a tu roční dobu, kde se bude po nejvíce vyskytovat, atd. Zdá se to tak jednoduché a ono by to vskutku bylo. Ale zapomněli jsme na vnější vlivy, které ho ovlivňují. Jedním z nich jsme i my, rybáři, kteří ho můžou ovlivnit natolik, že dokáže naprosto změnit své chování. Někdy i pro to, aby jen přežil. Vzorným příkladem je příběh, který jsem prožil na pískovně Obědovice před pár lety a který byl popsán také v knize Kapří tajemství. Nemohu také zapomenout výpravu na jednu německou pískovnu, kde jsem dostal velkou lekci.
Jednalo se o jezero u městečka Speyer s rozlohou 110 ha. Místo, které navštěvuje valná většina německých rybářů. Poblíž je mnoho menších pískoven, kde žila známá jikernačka Mary, která držela váhový rekord v šupináčích, i populární kapr Big Joe. Na tyto ryby jezdilo mnoho rybářů. Já tu možnost měl také, ale cítil jsem, že raději pojedu na větší nedalekou svazovku, kterou navštěvují němečtí přátelé Juri a Christian.
V Německu všechno funguje úplně jinak. Proto jsem půl dne strávil obíháním úřadů, abych si zajistil povolenku. Nemůžete pouštět chyceného kapra nazpět. To ovšem mnoho rybářů ignoruje. Naštěstí. Chytání na pískovnách mám moc rád a tahle se zdála podobná těm, které jsou v blízkosti mého bydliště. Už od auta jsem zahlédl krásně nasvícenou špici. Bylo to půvabné romantické místečko s mnoha možnostmi lovu. Naskládali jsme všechny potřebné věci na čluny a vyrazili. Miky, já a Gabriela. Málem bych zapomněl. Byly jsme tam už vlastně ve čtyřech. Čekali jsme Filípka.
Rybařina je krásná nejen tím, že prožíváte vzrušující chvíle u vody, ale také díky ní jsem poznal mnoho skvělých přátel jako Christiana a Juriho.
Rybářů na pískovně bylo celkem dost, kam jsem se podíval, tam byl kaprař. Proto jsem byl rád, že špice byla prázdná. Dal se tam pěkně postavit tábor a Gábina tak mohla být v pohodlí. Dokonce jsem ji koupil velký bivak a nové lehátko. Celou dobu jsme jezdili jen s malým brolíčkem nebo deštníkem. Bivak jsem sice stavěl asi půl hodiny, ale co vám budu povídat, zvyknul bych si. Ze špice jsem mohl sledovat celou pískovnu i všechny rybáře naproti. První dny je moc důležité posbírat co nejvíce informací o lokalitě. Já o ní do té doby věděl jen to, že se v ní vyskytují pěkní kapři, na které je vyvíjen po celý rok enormní tlak. Toho jsem si všimnul hned ve chvíli, kdy jsem si připravoval pruty. Na vodu se rozjeli rybáři ze všech koutů i výběžků a pokládání nástrahy jim trvalo pěkně dlouho. Někteří na vodě trávili i hodiny. Nahýbali se přes jejich populární skládací lodě a svými podvodními dalekohledy sledovali dno. Pruty byly připravené, ale vidličky jsem ještě nepíchnul. V klidu jsem si sedl a díval se na vodu. Přemýšlel jsem o tom, kam bych mohl dát pruty, aniž bych vyjel na vodu s echolotem. Určitě nějaké místo na nához. To bylo jasné. K tomu se vybízela mělčina, která byla odhadem na osmdesáti metrech a byla dost vidět, když se slunce opřelo do vody. Ale tam asi chytá každý, kdo sem přijede, že? Není místo, kde by nikdo nechytal. A tak jsem si půlhodinku pokládal otázky a snažil si odpovídat. Pak jsem vyrazil k mělčině s prutem a návnadami.
Věděl jsem, že budu chytat ve velmi čisté vodě, a tak jsem si na zkoušku udělal světlé boilies, abych viděl, jestli mi ho ryby vysbírají. K tomu se naprosto hodila lavice, která byla velká tak dvacet na dvacet a na nejmělčích místech bych měl vodu po prsa. Díval jsem se pod člun a k mému překvapení na lavici bylo nakrmeno, aniž bych do vody něco hodil. Pelety a nějaké oranžové boilies, jestli jsem dobře viděl. To bylo překvápko, které jsem vůbec nečekal. Má smysl na lavici chytat, nebo ne? Nevěděl jsem. Nakonec jsem rozházel světlé boilies a trochu tmavší Mušle. Ta nebyla na písku vůbec vidět. Montáž jsem položil pár metrů před lavici. Ze zkušeností o pískovnách z domova vím, že někdy před hranou to je mnohem lepší než „logicky“ za ní. Většina rybářů vždy položí za kopeček, za lavici nebo za hranu. A tak jsem to dal před ní do 3 m hloubky. Druhý prut jsem položil náhodně. Jak jsem zjistil, mělčina byla jediným místem, kde bylo čisto. Všude jinde bylo dno pokryté hustou trávou. Začal jsem chápat, co místní rybáři s podvodními dalekohledy na vodě hledají. Snaží se objevit oka v trávě. Jenže já neměl podvodní dalekohled, a tak jsem se musel orientovat podle sonaru a olovničky. Jezdil jsem minimálně hodinu a všude tráva. Proto, když jsem se vrátil na břeh, převázal jsem svou montáž na chytání přímo v půlmetrovém „mechu“ rostlin. To za pomocí systému helikoptérové sestavy, kdy je nad olovem na olověné šňůrce přivázán návazec mezi dvěma stopery, který můžete dle hloubky rostlin (nebo bahna) posouvat dle potřeby nahoru – dolů. Jako nástrahu jsem použil silně nadipovaný fluorescenční boilies příchutě Compot NHDC. S ním vždy rád začínám. Olovo dopadlo do trávy. Bylo nastraženo.
Jeden z největších šupináčů, kterého Chriss vypáčil během jeho úspěšné výpravy na podzim. V jednom týdnu se mu povedlo chytit dalších pět kaprů nad 15 kg. Jak je vidět i takto těžká pískovna umí být štědrá.
Byl konec léta a počasí neskutečně krásné. Nevím, jestli bylo zrovna vhodné na ryby, ale co je ideální? I když mám rád rybaření spíše z jara a na podzim, jsem rád za každý den u vody. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsemu vody trávil tolik dní, kdy mi bylo jedno, jestli venku je mínus deset nebo plus čtyřicet. U vody jsem byl pořád, protože všude bylo dobře, ale na rybách nejlíp. Teď už nemám tolik času. I na mě došlo! Slunce zapadalo a ta atmosféra byla kouzelná. V hlavě už nebyly jen ryby. Bude to holka, nebo kluk? Bude se mnou jezdit na ryby? Odpovědi jsou ve hvězdách, které se nad námi rozzářily. Neskutečné nebe. Jako z pohádky. Někdy úplně zapomenu, že mám nahozené pruty.
První noc utekla jako voda a já v novém bivaku spal nezvykle dlouho. Asi to bylo tím, že mě netáhlo na nohy, nebo že mě neprobudily paprsky slunce. Bál jsem se vylézt a podívat se přírodě do očí. Stejně jako tenkrát své prababičce. Ta, když jsem si pospal, tak mě vždy přivítala slovy. „Dobré odpoledne, chaso líná, zvířata nakrmená, na oběd dáno.“ Rád na ni vzpomínám. Přišel jsem o východ slunce a probouzející se přírodu. Jaký to hřích. Ale na druhou stranu, krásně odpočatý. Užíval jsem si klidu. Ryby mě nechaly vyspat a po snídani jsem se vypravil zkontrolovat mělčinu.
Vše při starém, zůstalo tam mé krmení i to staré. Přisypal jsem ještě hrstičku čerstvého a vrátil se potichounku na břeh. Celý den jsem pozoroval vodu a rybáře naproti. K večeru jsem se vypravil na výzvědy za Jurim a Chrisem, kteří chytali tak patnáct minut chůze od nás. Jejich místečko také nebylo špatné. Líbilo se mi. Byli ukryti v borovicích a s naprostou vážností si každý z nich připravoval nové návazce. Dozvěděl jsem se, že už týden se nevytáhl kapr a oni to následující noc změní, vtipkovali. Ale nekonalo se tak. Bohužel ani já jsem to nezměnil. Znovu jsem převezl. Nahazovat opravdu nešlo. Montáž bylo nutné přesně položit. Stále jsem zkoušel mělčinu a druhý prut jsem pokládal libovolně. Nebylo z čeho vycházet. Hladina se ani nehnula. Kapra nebylo vidět. Jako mrtvá voda. Jenže to se brzy změnilo.
Miky byla stále ve střehu a připravená vyrazit na vodu. Její vášeň pro kaprařinu jsem u žádného jiného psa nikdy nezažil.
Na lavici mi začali skákat kapři a já se nehnul od prutů. Čekal jsem každou chvilku záběr. Evidentně se krmili. Nikde jinde nevyskočili. Jen u mě. To byl adrenalin. Skákali přibližně dvě hodiny a pak byl klid. Naprostý! Jel jsem na člunu zkontrolovat, co se stalo. Proč mi nepřišel záběr. Všechen můj boilies byl vyžraný, ten starý na místě zůstal i s mojí nástrahou. Zjemnil jsem montáž na maximum, použil fluorokarbon a za nástrahu zvolil den vymáčené boilies a nakrmil čerstvým. Známý trik, který na některých silně prochytávaných vodách dobře funguje. Vrátil jsem se na břeh, zakotvil člun a ve chvíli, kdy jsem pokládal prut do vidličky, se na mělčině vyhodil velký kapr. Neuvěřitelné! Tak rychle byli nazpět. Půlhodinka akrobatických kousků a zase přišel klid. Znovu jsem sedl na člun a vyrazil se podívat, co se odehrálo. Tentokrát na dně nezůstalo nic. Vyžrali kolem pěti kilogramů nového boilies během chvilky a dokonce i to staré po předchozím rybáři. Svou montáž jsem neviděl, jak byla nenápadná. Musel jsem ji pozvednout prutem, abych se podíval a ubezpečil, že není zamotaná. Uf, tak to byl silný šálek!
Navštívil mě Chris, který v dalekohledu viděl, jak se nám kapři válí na mělčině. Příšel zjistit, kolik se mi podařilo chytit kaprů. Jenže já nechytil žádného. Připadal jsem si jak totální amatér. Čekal jsem na noc. „Musej přeci udělat chybu. V noci nic neuvidí. Polapu je v noci,“ spřádal jsem plány.
Na lavici jsem dal tentokrát dva pruty, jeden za ní a druhý kousek opodál, tam, kde začínala tráva. Nakrmil jsem krájeným boilies, velkým, malým i miniboilies. Do toho trochu pelet. Tak, aby to měli různorodé, tak, aby nemohli porovnávat velikosti, tvary, barvy. I příchutě jsem zkombinoval. Snažil jsem se je zmást. Byl jsem přesvědčen, že tuhle noc je dostanu. Byla půlnoc, když jsem šel spát. Vstal jsem kolem druhé. Ve tři jsem kontroloval na mobilu čas a v pět už jsem vstal. „To není možné, zase nic!“ Počkal jsem si na slunce, abych dobře viděl lavici. Bylo tam úplně všechno, přesně tak jak jsem to tam naservíroval před nocí. Pěkně si se mnou hráli a Gábina z toho měla srandu, i když vím, že se modlila k záběru stejně jako já.
Byla desátá dopoledne a ta rána na hladině byla k nepřehlédnutí. Zase! Znovu odstartoval žranici ten stejný kapr. Byl to určitě on! Jako kdyby dával všem vědět, co je k jídlu a co ne. Co je bezpečné a na co si dát pozor. Seděli jsme na břehu a pozorovali krmící se ryby. Tentokrát to sluply za chvilku a zmizely. Samozřejmě bez záběru. A co dál? Co dál? Kapři evidentně neriskovali v noci a mazácky vymetali místa pěkně ve dne, kdy bylo všechno dobře vidět. Napadla mě ještě jedna věc, která mi zafungovala v podobných případech u nás doma. A tak jsme celý den dloubali jíl, který jsem smíchal s krmítkovým mixem a tekutou potravou. Naházel jsem do vody snad přes dvacet koulí a lavici pořádně podkalil. Čas utíkal a kapři měli jednoznačně navrch. Rybáři to začali balit a čím dál více jich odjíždělo domů. Přišel se se mnou rozloučit i Chris s Jurim. Prej jim to ukážeme příště a mně popřáli něco v tom smyslu, abych nezešílel a v pořádku se od nich vrátil domů. „Cenná rada, hoši!“
Vzal jsem si ji k srdci, ve chvíli kdy zase kapří Chytrák zahájil žranici. Vlezl jsem do spacáku a dělal mrtvého brouka. Jenže ty rány o hladinu. To prostě nešlo. Já už nemohl. Začali jsme se tomu už smát a Gábina vtipkovala, že bych měl jet přikrmit, že za chvilku nebudou mít co papat. Pro další noc bylo rozhodnuto. Nepřikrmím! Ani náhodou. Nechám tam staré nástrahy. Zabralo to. V půl druhé ráno se v bivaku ozval hlásič. Zvuk, který jsem pět dní neslyšel. „Bože, je tam! Je tam!“ Prut jsem nemohl ani zvednou z vidliček. Ryba si ubírala neskutečně rychle. „To bude on, Chytrák,“ s těmito slovy se rozloučila Gábina, když jsme s Miky mizeli do temné noci.
Jak já to prožíval, to si nikdo ani neumí představit. Nohy se mi třásly. Podle tahu obrovská ryba. Stále se držela u dna. Trnul jsem strachem. Desítka háček. Patnáctiliberní šňůrka. Ryba mě táhla do jedné ze zátok. Neuvěřitelný tah, který ne a ne ustat. S citem jsem se ji pokoušel odlepit ode dna, ale nešlo to. Na břehu se začali rozsvěcet čelovky a já jen křičel: „Sorry, Big one!“ Míjel jsem jednu bójku za druhou a rybáři ze mě měli jistě velkou radost. Snad používají zpětná olova, doufal jsem. Panebože, jak tohle skončí. Vždyť já byl už na druhé straně. Určitě přes půl kiláku od našeho místa. Stoupala, šla k hladině! Nerozsvěcel jsem, abych ji nepoplašil. Ryba se položila na hladinu. Moc jsem toho neviděl, ale něco mi nehrálo. Sumec! Podle čeření hladiny to byl velký sumec. Rozsvítil jsem čelovku a zahlédl velkou tlamu. Velkou fousatou tlamu. Nemohu zastírat, že jsem byl zklamán. Čekal jsem Chytráka a já v tu chvíli musel vyřešit, co s fousáčem. Na malinkém čluníku, bez rukavice. Utáhl jsem brzdu navijáku a zamířil k nebližšímu břehu. Sumec odevzdaně jel za mnou. Ten malý háček seděl tedy dokonale. Ano, byl zvenku u velkého vousku. Sumce jsem na mělčině osvobodil a dal mu svobodu. „Tak plav!“ rozloučil jsem se s ním. Koneckonců je to krásná ryba, ale ten kapr… Mám ho nejraději.
Dalo mi hodně práce chytit kapra v Německu. Ale i ten největší chytrák může udělat chybu.
Vrátil jsem se do našeho tábora. Gábina už o mě měla starost. Opřel jsem prut s pokrouceným vlascem o bivak a přemýšlel co dál. Nějak mi docházely nápady. Zbýval poslední den a půl a počasí přiostřilo. Ráno začalo trochu pršet. Já už rezignoval. Vrátil jsem se raději ke svým osvědčeným návazcům. Na lanka navázal měkkou šňůrku a na ni navléknul Nutric Acid. Byl jsem připraven to tam takhle nechat do konce naší výpravy. Už neříkám, že den utekl jako voda, ale prostě jako na rybách.
To samé i noc a já už byl částečně hlavou v práci. Už jsem nepřemýšlel jak na ně vyzrát, ale co všechno musím udělat, až se vrátím do práce. Jaké suroviny dochází, které faktury je nutné uhradit a které ještě počkají.
Gábina začala poklízet v bivaku, a vtom jsem zaslechl hlásič. Dvakrát pípnul. Dál nic. Šel jsem se podívat k prutu, nic se nedělo, a tak jsem se vracel, ale hlásič znovu pípnul. Asi plotice, myslel jsem si. Zvedl jsem prut a popotáhl tak o dva metry a zůstal viset v trávě. Proto jsem sedl na člun, abych ho jel vyprostit. Vůbec to nešlo, položil jsem si prut a začal trhat trsy trávy. Ale všiml jsem si, že mi vlasec šel trochu jinam. Bělice by tu trávu rozhodně neutáhla. Uchopil jsem prut do ruky a byl opatrnější. Wauuu… Věřte, nevěřte. Pod tím posledním balíkem trávy, se probudilo zvíře, které se dalo na úprk. Kapr! Viděl jsem ho. Byl to kapr. Tlustý lysec. Chytrák! Určitě to je ten Chytrák. Kapr, který mě celou dobu školil a ryba, která pro nás jednou provždy bude výjimečná. Už jen proto, že jsem si znovu uvědomil, že kapři nejsou hloupí tvorové, jak o nich někteří, možná hloupější, tvrdí.