Horská jezera – nový ráj

Tak jak se geograficky rozšiřuje kapří populace, podobně začínají rybáři cestovat po celém světě. Horská jezera nejsou úplně dominantní kaprovou vodou a nemůžeme tam rozhodně čekat úplně ty nejideálnější podmínky pro růst a rozmnožování kapra. Každopádně kapr je velmi přizpůsobivý a je vidět, že nijak na těchto lokalitách nestrádá. Je pravdou, že tam roste pomaleji, ale je dle mého názoru daleko odolnější vůči nemocem, s čímž je spojena jeho dlouhověkost. Někteří kapři, kteří se mi povedli ulovit na horských jezerech, byli ve věku odhadem nad 20 let! Je třeba si také uvědomit, že na některých méně známých jezerech nežijí pod žádným rybářským tlakem, a to je také důležitý faktor, který působí na danou kapří populaci.

Romantika v Korutanech

Korutanská jezera obklopená horami vypadají tak romanticky. Ostatně jako celý jih Rakouska. Mnoho rybářů se tu zastaví cestou do Itálie, možná jen kvůli nádherné přírodě, nebo oblíbené přívlači. Většina z nich má ale pocit, že jsou to spíše pstruhová a chladná jezera. Jezera, která nemohou poskytnout kaprům dobré podmínky pro růst, na rozdíl od jezer v Itálii či Francii.

Musím jít s pravdou ven. Taky jsem měl ten názor, ale představa modrozeleného křišťálového jezera, na kterém se vznášejí plachetnice a z oparu vystupující pásma okolních hor, slunce zapadající za ně, ozářené hory i hladina jezera do růžova, mě dokázala přesvědčit, abych se tam podíval. Doba, kdy jsem řešil, jak velké ryby ve vodě jsou, je už ta tam. Důležitější je pro mě prostředí. Věděl jsem, že na horském jezeře těžko mohu chytit kapra přes třicet. Ale kdybych po takových vysloveně toužil, vyrazil bych jinam. První impuls poznat Ossiach jsem dostal od německého kamaráda Martina Hatzla, který mi zaslal fotografie jezera a popsal mi základní informace o něm. Také mi zařídil ve spolupráci s porybným a kaprařem Markusem Weberem možnost chytání z pontonu. To bylo něco, co jsem vždy chtěl zažít. Bezpečně se pohupovat na vlnách, být v bezprostřední blízkosti ryb, být okamžitě mobilní a hlavně mít maximální soukromí. Jediné, co jsem musel zvládnout, bylo vysvětlit Gábině, že strávíme naši dovolenou na ploše odhadem 4×4 metry. I to jsem ale nakonec zvládnul.

Byl konec srpna a my mohli spatřit poprvé horské jezero Ossiacher See. Ideály šly najednou velmi rychle stranou. Přijeli jsme do velmi studeného počasí. Když nás Markus s Martinem vyváželi na pontonu a ledový vítr nám rozslzel oči, přemýšlel jsem o světě, o lidstvu, o katastrofách, o naší budoucnosti. V dáli se totiž hnala sněhová vánice, která přikrývala hory bílou přikrývkou. Ano, stále byl konec srpna. Nevím, jak až je to běžné v této oblasti.

Každopádně já měl naprosto jiné představy a stejně tak i moje zmrzlá Gabriela. Markus nás zakotvil u přítoku na začátek zátoky. Zdálo se to jako velmi strategické místo, i když jsem absolutně nevěděl, co se nachází pod hladinou. Když jsme se s kluky rozloučili, přemýšlel jsem, jak začnu. Teplota vody byla stále dobrá. Což mi dávalo naději, že kapři budou přijímat potravu velmi dobře. Nebylo co vymýšlet, začal jsem tak, jak jsem zvyklý. První, co jsem udělal, zalil jsem své návnady svou oblíbenou tekutou potravou, kvůli tomu, abych do vody vnesl okamžitě co nejsilnější signál lehce dostupné potravy. Rozkrmil jsem dvě místa. Na první padlo 15 kg boilies Caviar&Fruits, které jsem rozházel do prostoru. Výhodou tohoto boilies je, že ovocná báze se do vody rozpouští rychle, což bylo v chladnější vodě důležité. Později se zase začne uvolňovat kaviár, což je důležité pro dlouhodobou atraktivitu místa. Druhé místo jsem se rozhodl pouze dokrmovat kobrou asi půl kilem boilies po každém záběru. Potřeboval jsem co nejdříve pochopit návyky i chování místních ryb a také druhovou obsádku. Ta mě ale hned první noc velmi zaskočila. Z rozkrmeného místa jsem dostal kolem dvaceti záběrů. Ani jedna z ryb nebyla ta, za kterou jsem přijel. Záběry přišly od sumečků, cejnů, plotic, a dokonce i pstruhů. „Nekrmené“ místo zůstávalo zatím bez povšimnutí. Jediné pozitivní, bylo to, že jsem se celkem dobře naučil zdolávat a vymotávat ryby z vlasců a kotvících lan. Zdolávačka z pontonu je opravdu trochu složitější. To ale neměnilo nic na tom, že jsem to musel vychytat pro případ, že by mi zabral nějaký velký šupík, který tuto vodu obývá.

Těšil jsem se na ráno, na východ slunce, až uvidím tu nádhernou přírodu. Přes noc jsem promrzl až do morku kosti. Slunce už dávno vyšlo, ale bohužel jsme z něj nic neměli. Dohlédli jsme maximálně na druhý konec pontonu. Uvěznila nás pára, která stoupala z ochlazujícího se jezera a nad námi tvořila mlhu. Nahazoval jsem naslepo a neustále zdolával plevelné ryby. Druhý den vítr rozehnal mlhu a jezero se nám konečně ukázalo v plné kráse.

S krásným počasím přišel i první kapr na boilies. Bylo to z místa, které jsem dokrmoval jen kobrou. Byl to opravdový „velikán“! Měřil téměř 30 cm!

Jo, byl to prcek, ale zvedl mi náladu. Nelžu, vážně mi udělal radost. Konečně příval menších sumců a ostatních ryb vystřídala má oblíbená ryba – kapr. Ryba, která neustále zaměstnává mou mysl. I když to nevypadalo ideálně, držel jsem se stejné taktiky. Krmné místo jsem znovu dokrmil plošně asi 10 kg boilies Caviar&Fruits a druhé místo nechával v klidu. Doufal jsem, že silná aktivita plevelných ryb na krmném místě upoutá pozornost kaprů.

Chtěl jsem, aby mi první místo „dozobali“, a pak se stáhli do pozadí, nebo na nový krmný flek. Kdo ví, jestli jsou vždy mé úvahy správné. Trofejní kapři žijící v malých skupinkách nebo kapři samotáři, nemají rádi až tolik rozruchu. Na druhou stranu jsou ale často poblíž takto rozjetého fleku a moc dobře o něm vědí. Taková je moje zkušenost.

Za necelý den mi nové krmné místo začalo velmi dobře fungovat a na podložce se začaly objevovat stejné sorty ryb. Po čase jsem zkusil na původní „vyhořelé“ místo nahodit velmi atraktivní nástrahu, abych zjistil, jestli tam malé „piraně“ ještě jsou. K tomu používám atraktivní Fluoro Pop-Up. Nejraději mám Compot NHDC. Do půl hodiny mi přišel záběr od menšího kapra. Místo se zdálo ještě nevyžrané, tedy ještě nepřipravené pro můj záměr. Ovšem netrvalo dlouho a tato atraktivní nástraha ležela ve vodě delší čas bez povšimnutí. Proto jsem nastražil jednu kouli Caviar&Fruits, místo jsem přehodil a opatrně stáhl do „vyhořelého fleku“. Taktika byla dána. Zatímco jsem si chytal kapry v rozmezí 5–10 kg na novém krmném místě, to staré „vyhořelé“, bylo bez záběru. Tedy až do dalšího rána. Pak to přišlo.

Nebyl to splašený záběr. Cívka se otáčela velmi pomalu. Po záseku mám představu o velikosti ryby občas trochu zkreslenou, ale nyní jsem si byl jistý, že na prutu mám rybu, kterou jsem na Ossiacher See na podložce rozhodně neměl. Kapr objížděl ponton kolem dokola a držel se při dně. Netlačil jsem na něj. Chtěl jsem, aby se co nejvíce unavil v dostatečné vzdálenosti od pontonu. Důvod byl jednoduchý. Pod námi bylo 5 metrů hloubky a několik jistících lan, když nepočítám nahozené pruty. Můj plán byl ale k ničemu. Kapr nabral směr rovnou na nás a namířil si to přímo pod ponton. Bylo na čase se do něj pořádně opřít. Uf. „Jak mám poznat, jestli ještě můžu přitvrdit nebo ne? Kdy to praskne?“ Byla to hrozná muka. Kapr se pod námi cítil v bezpečí, a tak jsem téměř vleže proplétal prut mezi kotvícími lany. Vše jsem tak nějak zvládal, ale ve chvíli, kdy jsem pod námi spatřil tělo ryby, znervózněl jsem. A ne málo! Zažíval jsem ten pocit, jako když jsem zdolával svého prvního kapra. Občas to prožívám a přeji si, aby už bylo co nejrychleji po všem. Takovou rybu jsem opravdu nečekal. Mohutný, černý šupináč. Přesně takový, jakého jsem si vysnil z horského jezera. Nevím, jak dlouho trval souboj o poslední metry vlasce, ale jisté bylo jedno. Vyhrál jsem ho! Kapra jsem podebral a nechal ho v síťce. Hlídala ho Gábina. Pro tyto chvíle jsem měl připraven náhradní prut, který opět letěl do „vyhořelého“ místa, odkud mi velikán přišel. Kolikrát se mi tato pohotovost vyplatila. Doufal jsem, že tam nebyl sám a že své kamarády nevyplašil. Nemusel by, hloubka tam je okolo 5 m, říkal jsem si. Vyladil jsem hlásič a šel se kochat svým úlovkem.

Háček velikosti osm vypadal v kapří tlamce, pardon spíše pořádné hubě, celkem legračně. Ale seděl tam opravdu bravurně. Sotva jsem ho vyzvednul na ponton. Obrovský černý šupík. Taková nádhera. Byli jsme všichni štěstím bez sebe i naše fenka Miky, která s radostí pobíhala okolo něj. Když jsme se připravovali k fotografování, swinger na čerstvě nahozeném prutu se opět přilepil k prutu. Spěšně jsem kapra zapnul do podložky, spustil ho z pontonu a už jsem zasekával. Wau… Je tam další! Prut se ohnul, ryba sjížděla pomalu do hloubky na jezero a my se začali smát. Druhý souboj jsem si začal vychutnávat už v naprostém klidu. Ono ještě aby ne. S pocitem, že na mě pod pontonem čeká jedno velké zvíře, to snad ani jinak nejde. A teď to mohlo být jen lepší. Jenže čím déle souboj trval, tím více se jistota vytrácela. Nechtěl jsem o něj přijít. Adrenalinu, nepopsatelného pocitu chvění, neklidu a vzrušení mě nezbavily ani moje předchozí zkušenosti se zdoláváním podobných kapitálních ryb. V ten moment jsem prožíval hned dva „životní souboje“ za sebou a i ten druhý jsem byl připraven vyhrát. Nechtěl jsem se vzdát toho nádherného zážitku, když kapra navedu do sítě, když ho položím na podložku a mohu si ho prohlédnout. Pěkně z očí do očí. Nechci nikdy! Každý kapr má svůj výraz, je jinak bojovný, má jinou taktiku souboje a každý se snaží získat zpět ztracenou svobodu trochu odlišným způsobem. I když jsou si hodně podobní, nakonec zjistíte, že každý je jedinečný. Ten souboj jsem znovu vyhrál!

Odevzdaně jsme odpočívali po boji, jak kapři, tak i já. Přemýšlel jsem, co se jim asi honí hlavou. Jak dalece si mohou uvědomit, co se vlastně stalo? Když jsem ty dva obry viděl ležet na podložce, naplnil mě pocit obrovského štěstí a zadostiučinění. Tak, přece ty promrzlé noci, přesvědčování Gábiny, promoklé oblečení a věčné tahání Miky z jezera měly svůj význam.

Tak trochu jsem zvítězil sám nad sebou. Může se zdát, že se vše opakuje, ale pro mě se u vody pokaždé odehrává nový příběh. I když hlavní hrdinové jsou stejní. Každoročně vyrážím na nové vody a snažím se pokořit další a další překážky, vymýšlet jiné taktiky, sžívat se s jiným vodním biotopem a přelstít ho. Je to můj svět, můj životní styl!