Saint Cassien – Ve znamení whiskey

Jezero Saint Cassien. Už jen při vyslovení jeho názvu mně tělem proběhne cosi magického. Bez diskuzí je to největší legenda kaprových vod ve světě, kam se sjíždí rybáři z celého světa několik desítek let. Já ho chtěl navštívit už jen kvůli tomu, že jsem tam prostě chtěl být. Nasát tu atmosféru. To se mi podařilo poprvé na jaře, v březnu roku 2006, a pak v zimě, v lednu roku 2007. První, pro mě navždy nezapomenutelnou výpravu, jsem popsal v knize Kapří tajemství. Ta druhá výprava byla o poznání jiná. Už jen v tom, že jsem k jezeru přijížděl podruhé, což bylo úplně jiné, protože jsem měl o jezeře mnohem větší představu. Také jsem oproti první výpravě chtěl trochu změnit taktiku a rozhodl jsem se, že zkusím kapry nalákat na větší krmnou kampaň. A dále jsem měl na rybařinu 10 dní, což bylo o polovinu více než minule. Měl jsem výhodu i v tom, že na jezeře rybařilo mnoho českých rybářů včetně Tomáše Blažka, který Saint Cassien znal mnohem více než já, a já se k němu měl připojit. S Tomášem se známe téměř od začátku kaprařiny v České republice. Byli jsme společně s ním a Jaromírem Kratěnou takovými benjamínky, kteří sledovali tehdy rychlý vývoj kaprařiny v České republice, chytali spolu a stáli u zrodu Carp Clubu České republiky po boku Jaroslava Vítka, Vlastimila Vápeníka a jiných českých rybářských legend. Takže jsme měli mnoho společného a na společnou výpravu jsme se moc těšili.

Nevím, jestli je to na Cassienu pořád stejné, ale tehdy kapři reagovali na velmi sladké boilies. Tomášovi nejvíce fungovalo sladké boilies s příchutí ananasu a také bílé mentolové „plovky“, které jsme tehdy testovali a později jsem toto boilies nazval Kapřím tajemstvím. S výhodou těchto informací jsem den před odjezdem připravil dostatečné množství boilies a také plováků, na které cassienští kapři dobře reagovali.

Stejně tak jako při první návštěvě Cassienu jsem zahájil rybařinu u mostu. Tomáš přijel ze severního ramene a chytali jsme společně z jednoho místa. Na Cassienu tehdy bylo mnoho Čechů. Když jsem naladil vysílačku, slyšeli jsme jen češtinu. První noc jsme zjistili, jak se komu daří. Měli jsme zprávy z jihu, severu i západu. My se ale začali věnovat velké lavici, kterou můžete spatřit pohledem z mostu. Když opadne voda, tak se i z tohoto výběžku chytá. Je to velmi strategické místo, na kterém se chytilo mnoho a mnoho legendárních kaprů. Místo u mostu je spojnicí tří ramen. Když ryba migruje, nemůžete sedět na lepším fleku. Jenže já to štěstí neměl ani poprvé, ani podruhé. Proto jsem se po třech dnech s Tomášem přestěhoval do severu, kde se uvolnilo místo. Bylo tam mnoho Čechů a my se tlačili k baráži. Tomáš se tam usídlil a dostal se tam i Pepa Malý, který se mnou na Cassien přijel. Místo pro mě už nebylo a ke klukům jsem si sednout nechtěl, abych je neomezoval. Odjel jsem tedy na druhou stranu severu a zkoušel štěstí tam. Moc se mi to tam líbilo, a proto jsem rozkrmil velkou plochu Ananasem a přímo do krmného koberce umístil plovoucí boilies pět „cenťáků“ ode dna. Tato sestava na Cassienu pochytala už mnoho kaprů. Takže jsem jí věřil. Je zajímavé, kolik se nachytalo na Cassienu kaprů na plovoucí boilies. S kým jsem se o Cassienu bavil, ať už to byli kamarádi z Čech, Německa nebo Itálie, většina z nich měla pozitivní zkušenosti s plovoucím boilies. Kapři na Cassienu milují ovocné a hodně sladké bonbónky!

Vtom mi kluci do vysílačky hlásili první úspěchy. Tomáš zdolal šupíka a lysce na plovoucí Ananas. Takže se zdálo, že kluci jsou na správném místě. Mně se pruty vůbec nehnuly a v okolí jsem nezaznamenal jedinou aktivitu od ryby. Z toho jsem moc dobrý pocit neměl. Brzo se stmívalo, a tak jsem ležel v bivaku, koukal do tmy a přemýšlel. Zase se ozvala vysílačka umístěná pod lehátkama kluci mi hlásí, že u nich je to doslova jak na plovárně. Kapři neskutečně skáčou a vyjíždějí od baráže. Se mnou to na tom lehátku neskutečně hrálo a nejraději bych se sbalil a jel za nimi. U mě byla úplně mrtvá voda. Pamatuji si na jarní výpravu, kdy mi kapři skákali přímo nad montážemi, a já nemohl udělat záběr. Chytal jsem patnáct metrů od břehu a měl jsem tam umístěný plováček 15 cm ode dna. Krásně navoněný. Seděl jsem na kameni kousek od vody a sledoval kapří představení. Nebyl to jeden kapr. Bylo jich více. Zajímavé bylo, že se ze začátku jen vyhupovali, podobně jak to dělá delfín, a pak začali skákat klasicky. Skákali velmi blízko břehu a voda byla čistá, tak jsem si mohl všimnout, že po výskoku na hladině se po nich jemně zakalí voda. Ryby se krmily a ze žáber jim odpadávaly kousíčky krmení. Evidentně se krmili. Jo, to byly rány. Celým tělem skákaly nad hladinu. Tady opravdu platilo pořekadlo: „Ryba skáče, rybář pláče!“ Kapří představení trvalo přibližně hodinu, než vyčistili mé místo od návnad a pak zmizeli, kdo ví kam. Druhý den jsem se přestěhoval. Na novém místě kapři vůbec neskákali, ale měl jsem záběr a krásného lysce s váhou 21 kg. Věřím tomu, že jakmile kapři zjistí, že jste na břehu, dokáží být o mnoho více obezřetní a ve vašem prostoru málokdy udělají chybu. Tenkrát jsem se přestěhoval do skal, kde jsem zřejmě momentem překvapení zdolal nádherného lysce, a další noc docílil dvou záběrů, z nichž se mi povedl vytáhnout 17 kilový namodralý lysec. Tohle všechno mně prolétlo hlavou v severním rameni, kdy jsem čekal na svůj první záběr. Když rybařím sám, promítám si veškeré zkušenosti, které jsem na rybách zažil. Jde to o mnoho snadněji, než když chytáte v partě. V hlavě se mi honilo mnoho nápadů a myšlenek. Pozdě v noci jsem usnul. Ráno mě probudil přijíždějící člun. Byl to Tomáš, který mi hlásil dalšího kapra na břehu a taky to, že Pepu chytly zuby a že musí odjet domů, tak abych se přestěhoval místo něj. Pepa tam za dva a půl dne udělal jednoho kapra kolem deseti kilogramů. To byl daleko lepší výsledek, než jsem měl já. Aktivita na druhé straně zátoky prostě byla. Sám sebe jsem utvrzoval, protože někdy jsem velmi nerozhodný, jestli se přestěhovat, nebo vyčkat. Jisté bylo jedno, že pokud Pepu nevystřídám, další dny si tam už nesednu. Cassien byl jako vždy k prasknutí. Nebylo co řešit. Vysvitla nová naděje. V našem rozhovoru se mi ale přilepil swinger k prutu a roztočila se mi cívka. Tomáš se mnou naskočil na člun a vyrazili jsme na vodu. Óh, to byl pocit. Slunce svítilo a pod člunem bojoval kapr. Nahlížel jsem do vody, abych ho konečně spatřil. Podle tahu to zřejmě nebyl žádný obr, ale člověk nikdy neví. Díky čisté vodě, jsem ho brzy zahlédl. Měl tak kolem deseti, dvanácti kilogramů. Můj první zimní cassienský kapr skončil v podběráku a já jako bych ožil!

Kapra jsme vzali na břeh a Tomáš mi ho zvěčnil. Prut jsem opřel o bivak, sedl si a přemýšlel, co dál. Situace se trochu zamotala. Kdyby mi ten kapr nezabral, bylo rozhodnuto. Balím a střídám Pepu. Byl náhodný? Nebo objevili mé krmné místo a můžu očekávat další akce? Když se nepřestěhuji, místo obsadí zase někdo jiný. Tomáš odjel k sobě. Potřeboval jsem chvilku klidu, abych se mohl rozhodnout. Pokládal jsem si různé otázky. Nakonec jsem se rozhodl, že se přestěhuji. Nedalo se uvažovat nějak logicky, statisticky, ani tak nějak podobně. Ona rybařina často logická není. Někdy se prostě musíte rozhodnout tak, jak to cítíte, a já tak tehdy udělal. Rád poznávám nová jezera, ale i nová místa, byť na jedné vodě, a tak mně stěhování nedělá nejmenší problém. Nehledě na to, že jsem typ rybáře, který s sebou veze pár ponožek, trochu konzerv a místo sedačky k sednutí raději kýbl. Takže jsem byl do deseti minut sbalený ve člunu a v další půlhodince okupoval druhou stranu severního ramena. Už ani nevím, kolikátý den jsem rybařil. Myslím, že to byl pátý, nebo šestý. Čas utíkal, ale stále mi zbývalo dost dní, abych změnil svůj výsledek k lepšímu. I když jsem měl hlad, zakousl jsem polotvrdou bagetu a vyrazil sondovat nové místo.

Po levé straně mého místa se nacházela skaliska. Dno se tam rychle svažovalo, přesněji řečeno, padalo přímo do 20 m hloubky. Říkal jsem si, že to asi není úplně ideální flek. Když jsem se vydal na člunu do blízkosti kamenitého břehu, všiml jsem si, že stěny skal jsou na některých místech porostlé vodní řasou a vyskytují se na nich vodní šnečci. Hned mě napadlo, jak snadná potrava to pro kapra může být. No představte si to! Kapr by se nemusel nijak naklánět, nic dolovat, jednoduše by si „trhal“ vodní zvířenu ze stěny a zajídal by to zeleninou (řasami). Z hlubších, příznivějších a teplejších vod mu stačí jen vystoupat a může se krmit. Přitom neztratí mnoho energie. V krátkém okamžiku mi v hlavě proběhl tento ideologický příběh. Musel jsem tam nějak dostat montáž. S Tomášem jsme už nějaký rok chytali na trhačku, takže jsme dokázali celkem dobře presentovat nástrahu přes zátoku, přes strom, ale jak to prezentovat montáž na stěnu skály?

Měl jsem nastraženo jedno seříznuté boilies. Jako návnadu jsem rozmačkal rozmočené boilies a udělal z nich těsto. To jsem namačkával do štěrbin kamenů, aby se udrželo a nesjelo do hloubky. Nic jiného mě nenapadlo. Vodu jsem na místě ještě trochu zakalil rozmačkaným boilies (snažil jsem se vytvořit boilies polévku). Šlo mi jen o to, abych do vody pustil stopu potravy. Za zkoušku to prostě stálo. Když jsem se v noci za světla měsíce díval na špičky prutů, říkal jsem si, že jsem asi blázen. Co jsem to zase vymyslel za blbost. S Tomášem, který mě přijel na člunu navštívit, jsme si z toho dělali legraci, že tam chytnu maximálně nějaké prehistorické skalní zvíře. Když se mi ale za chvíli zatřepala špička prutu a následně se narovnala, zvážněl jsem. Vlasec povolil, trhačka se utrhla a já uchopil prut a začal navíjet. Necítil jsem žádný odpor. Nevěděl jsem, jestli mi do trhačky nevlétla sova nebo netopýr. Namotával jsem volný vlasec a po chvíli začal cítit jemný odpor. Nic velkého. „Aha, tak to ti sezob nějakej pěknej cejnek,“ vtipkoval kolega. Opřel jsem se do prutu a rybu rychleji táhl k sobě. Když byla pár metrů od břehu, trochu ztěžkla. „Aha, malý kapřík, žádný cejnek,“ měl jsem radost. Poprosil jsem Tomáše, aby mi ho vyháčkoval. Rozsvítil čelovku a vtom vykřikl: „Ty krávo, to si děláš prdel. Hovno cejnek. To je prase. Kur**, to je pěkná ryba, určitě nad dvacet!“ Brzda navijáku se mi roztočila a krátkým výpadem se ryba zanořila do hlubin. Moc sil neměla, to vskutku ne, ale ve mně se v sekundě rozproudila krev šílenou rychlostí. Bylo to tu. Ten pocit. To, co prožívám, kdykoliv si na ten zážitek vzpomenu. Neskutečný kapří stařec byl za chvilku bezpečně v podběráku. Napětí se vyměnilo za explozi euforie a já byl štěstím bez sebe. Okamžitě po fotografování jsem šel s kaprem i v oblečení do vody. Byla velmi ledová, ale ten kapr to potřeboval. Vyvažoval jsem mu stabilitu těla a pomáhal mu odplout. Byl to opravdový stařeček. Když se vrátil do hlubin, začal jsem si spojovat jisté souvislosti a zanedlouho se vydal na člunu do tmy. Kam jinam, než do těch skalních míst, odkud chodí ti největší cejni! Kapři tam opravdu byli, takže jsem vzal přes polovinu krmení, co mi ještě zbývalo a plošně rozkmil. Použil jsem asi 20 kg Ananasu a trochu tygřího ořechu. Podobně krmil „Blažena“ na druhé straně, takže jsme měli rozkrmenou celou zátoku stejnou návnadou. Karty byly rozdány!

Další dny přinesly mnoho úlovků a my pendlovali přes zátoku, abychom se mohli odfotografovat. Zažívali jsme neskutečné chvilky, na které se prostě nedá zapomenout. Nevím přesně, jak ten příběh vznikl, ale v jednom časopise Karel Nikl popisoval svou výpravu na Cassien, kam si s sebou vzal láhev whisky pro případ, že by chytil dvacku. Protože se mu to nepovedlo, ukryl láhev neznámo kde a přes média vzkázal, že první Čech, až chytne kapra přes dvacet, ať se ozve, že mu prozradí, kam ji ukryl. Kdo zná „Blaženu“, ví, že mu dlouho netrvalo tu lahev najít. Ještě když jsme seděli u mostu, „Blažena“ se zvednul, pečlivě prohledával okolí a převaloval kameny. Říkal jsem si, že už bychom asi potřebovali rybu, že ten půst s lidmi dělá divy. Přehraboval tam dál a za chvíli přinesl láhev Jamesona a řekl: „Jedem do severu a tuhle lahev berem s sebou, abychom se pro ni nemuseli vracet!“

Pamatuji si na ten okamžik, jako by se to stalo před chvílí. Teplota kolem pěti stupňů a na nás se valil ledový déšť. Záběr střídal záběr a v promočených věcech jsme pobíhali po kamenech a snažili se jeden druhému zachytit na fotoaparát ty okamžiky štěstí. Byl čas kolem oběda. Bylo to neskutečné ráno. Když jsme měli už několikátého kapra přes 20 kg a na chvilku jsme se sešli v bivaku, „Blažena“ vytáhnul z pod lehátka lahev a poslal Karlovi do Čech SMS, že Jameson teče proudem. Ten den, vlastně celou výpravu, jsme si opravdu užili. Byla to výprava se vším všudy. Za sebe mohu říci, že ze začátku jsem se dost trápil a možná, kdybych se nedostal k baráži, odjel jsem z Cassienu poražen. Asi by to tak bylo. Jak moc záleží na místě a jak je důležité najít ryby, nemusím snad žádnému rybáři vyprávět.