Sarrebourg – Ráj na zemi

Psal se rok 2004, kdy jsem poprvé zavítal do oblasti mezi řekami Rýn a Mosela. Mým hlavním cílem bylo prozkoumat tuto část německé a francouzské země. Není to až tak daleko od naší republiky a podmínky pro růst kapra jsou tam ideální. A co víc, mapa je tu plná jezer, řek, kanálů, slepých ramen řek, rybníků a pískoven! Nebylo jednoduché začít. Také kde, že?

Raději popojeďme o kousek dále. Do ráje, který mě chytil za srdce. Tam, kde jsem prožil kus svého rybářského života. K vodám, kde plavou jedni z nejkrásnějších kaprů, které jsem kdy viděl! Jsou jimi jezera, rybníky a kanály v okolí města Sarrebourg. Ještě než jsem tam začal rybařit, tuto oblast jsem několikrát navštívil bez prutů, abych o tamních vodách zjistil vše potřebné. Cítil jsem, že tamní vody mají obrovský potenciál. Rybařit jsem poprvé začal na jezeře Mittersheim, kde bylo asi nejvíce místních kaprařů. Tam jsem se s nimi mohl logicky více seznámit a zjistit nové informace, jak o Mittersheimu, tak i o okolních vodách. S některými si píši doteď. Jezdil jsem tam sám, nebo si s sebou bral velmi blízké kamarády. Bylo jen na mně, komu prozradím o lokalitě Sarrebourg. Postupem času jsem se podělil o své zážitky a hlavně zkušenosti z těchto vod větší skupině rybářů. Snad jsem mnohým udělal radost. Bylo mi jasné, že mé „tajné“ útočiště už nebude „tajné“, ale udělal jsem to i kvůli sobě. Možná se to bude zdát divné, ale já bych tam asi jezdil pořád. Možná bych tam i zestárnul. Nevím. Takhle jsem byl „nucen“ zvednout kotvy a vypravit se dál. Na další cestu poznání, která začala na horských jezerech v Rakousku. Průzkum oblasti Sarrebourg mě stál mnoho úsilí, ale nelituji. Byl jsem za to odměněn těmi nejkrásnějšími vzpomínkami a věřím, že některým mé informace pomohou. Třeba k rybám, které svou krásou předčí vaše očekávání.

Jen mi prosím slibte jedno. Respektujte přírodu, okolní rybáře, a když se vám podaří nějaký úlovek, budu strašně rád, když mi o něm dáte vědět. Mám to tam moc rád a díky vašim zprávám tam vlastně budu pořád. Děkuji za to…

Vzpomínka na jednu z výprav

Přihodilo se mi toho v mém kaprařském životě hodně a rád vzpomínám na své výpravy. V práci, autě, prostě všude mě doprovází vzpomínky. Některé jsou silnější, některé si pamatuji už jen velmi zřídka. Nejčasti při pohledu do sychravé zimní přírody si v teple domova promítám jeden zážitek za druhým. Mám rád i tyto dny. Chvíle, kdy se vracíte ve vzpomínkách ke svým výpravám. V plném proudu sezóny si ani pořádně neuvědomíte své úspěchy ani chyby, z kterých je potřeba se ponaučit. A tak si to vše vychutnávám v naprostém klidu znovu. Chvíli chytám na Labi, pak zase na mé oblíbené pískovně, nebo schován pod vývratem velkého topolu u jednoho zapomenutého jezírka. Je to nádherné se tam vracet. Mám tu přírodu, ryby a vše okolo opravdu rád. Je tu ovšem výprava, na kterou vzpomínáme doma velmi rádi.

Bylo to na konci prázdnin, chvíli před školou, kdy jsme si chtěli s Gabrielou užít posledních pár volných dní. A tak jsme naložili věci do půjčeného auta a vyrazili na Sarrebourg. Ryby odtamtud se nám moc líbily, i proto jsme zvolili tuto lokalitu. Taktiku pro vody, které moc, nebo vůbec neznám (a tenkrát jsem to tam moc neznal), mám téměř stejnou. Vsadím na šestý smysl neboli intuici a vyrazím na nějaké místo, které mi říká – tady by to mohlo být dobrý. Těžko se mi to vysvětluje jasněji. Někdy se trefím, jindy zase ne. Echolot jsem tenkrát naposledy použil na Cassienu a od té doby, co se mi tam rozbil, jsem žádný neměl. Život mi to ale tenkrát nedrásalo a nic mě nenutilo si ho pořizovat. Tehdy jsem měl zajetou taktiku, která sklízela mnoho úspěchů. Spoléhal jsem se i na boilies Sea Food. Tento druh má sice pomalejší start, ale jeho finiš bývá excelentní, pokud dodržujete krmné dávky. I když s ním vnadím, začínám chytat na něco jiného, rychlejšího, abych využil první dny. Po dvou až třech dnech přecházím na Sea Food. Jedinou nevýhodou byl fakt, že jsem toho do vody nasypal dost, což nebylo vůbec levné. Ale vždy jsem strávil raději týden navíc na brigádě nebo více času v současné práci, abych si to mohl dovolit. Také jsem si spoustu věcí odřekl. Nechodil jsem „pařit“, oblékal jsem se skromně. Vždy bylo na čem ušetřit. Raději jsem k vodě vezl více boilies, než abych si koupil sedačku, nové lehátko, které jsem už potřeboval, anebo již zmíněný echolot. Jde o priority v lidském životě a já je měl poskládané přesně tak, abych měl vše, s čím se kapr může pod vodou setkat, stoprocentní!

Protože jsem neznal přesný výskyt kaprů, a to většinou neznáte, když nechytáte na vodě za barákem, kterou navštěvujete den co den, musel jsem ryby na své místo přilákat. Použil jsem to nejlepší pro danou situaci a dělám toProtože jsem neznal přesný výskyt kaprů, a to většinou neznáte, když nechytáte na vodě za barákem, kterou navštěvujete den co den, musel jsem ryby na své místo přilákat. Použil jsem to nejlepší pro danou situaci a dělám to tak dodnes. S tím je také spojené mé množství návnad na první den, které bývá kolem 10–20 kg boilies. Partikl ani jiné návnady jsem na Sarrebourgu nepoužil, i když se jim na jiných lokalitách rozhodně nebráním. Někomu se možná protáčejí panenky, proč tak vysoká dávka boilies? Zkusili jste si někdy vhodit do vody 5 kg boilies, třeba do 5 m hloubky a pak se potopit? Pokud ano, je vám jasné, že ani při tomto množství nelze tvrdit, že chytáte nad krmným místem. A co se stane, když najede deset, dvacet, padesát kaprů? Takže je třeba si dobře zvážit, jestli chcete u ryb vyvolat žravost a docílit toho, aby se vracely na krmná místa, nebo jen náhodně odchytávat kolem proplouvající ryby s „pváčkem“. Mou zvolenou taktiku i druh návnady pro tyto případy znáte.

Den utekl jako voda a pruty se zatím ani nehnuly. Silně nadipované plováky ani atraktivní boilies Lesní jahoda, které rád používám první dny s oranžovým Compot NHDC, nebodovaly. Hladina byla na můj vkus až příliš klidná. Leželi jsme pod deštníkem a poslouchali přírodu. Kdyby vyskočil kapr na krmném místě, museli jsme ho zaznamenat. Chytal jsem pouze 30 m od břehu. Druhý den přišel první záběr. Ryba si celkem brala a mě čekalo rákosové dobrodružství. Dvacetimetrový pás rákosu sahal až do 1,5–2 m. Skočil jsem do vody, podběrák zavěsil na hlavu a začal jsem se brodit rákosem. Zastavil jsem se, až když mi voda začínala natékat do prsaček. Vlevo, vpravo i přede mnou byl rákos. Kapr samozřejmě vypálil do boku, přímo do něj. „Tak a jsem v prdeli,“ říkal jsem si. Kapra bylo slyšet v rákosu, pěkně hluboko. Položil jsem prut do hustých stébel a šel do míst, odkud jsem slyšel cákance. Byl tam. Pomalinku jsem se k němu prodíral. Dokonce jsem nohou ode dna podebral vlasec, a tak jsem šel po něm dále. Velký lysec stál v rákosu. Jeho široký hřbet byl nádherný. Stál tam jako kůň v pedoku a já čekal, kdy vyrazí a ukončí to se mnou. Šel jsem pomalu, odhrnoval rákos a připravoval si podběrák k útoku. Musím pěkně pomalu, nevyplašit ho! Ale jak ho podebrat v pralese rákosu? Každopádně jsem měl jen jeden pokus. To byla jediná věc, která byla jistá. Podběrák jsem mu nasunul před hlavu a zaútočil na něj zezadu. Kapr se splašil a já ucítil, jak narazil do podběráku. Bohužel ho minul. Byl definitivně pryč. Svléknul jsem promočené brodící kalhoty a přemýšlel, jestli už to nepřeháním s výběrem takovýchto míst. Vzpomněl jsem si na některé revíry s krásnými místečky, posekanou travičkou a zdolávacím molem. Při navlékání nového boilies na vlas jsem se na chvíli zasnil a přemýšlel, jaké by to bylo zdolávat kapra z takového fleku. Myslím, že i mou přítelkyni začínalo štvát, že se nemůže někdy opálit a proč nevyberu místo, kde by naše fenka Miky nemusela spát ve spacáku celá obalená bahnem. Jednou ve slabé chvilce se mě zeptala, proč nemůžeme jet na dovolenou jako normální lidi a já jí na to odpověděl: „Protože normální nejsem.“ No, nemělo cenu nad tím přemýšlet, možná někdy příště. Důležitý byl první kontakt s rybou, po kterém jsem znovu nahodil a dokrmil. Také jsem si pomalu připravoval druhé místečko, přibližně o 100 m jinde. To je jedna z věcí, které dělám rád a přináší mi to výsledky.

Každé místo se po čase stane pro kapry „nebezpečným“, pokud tam uděláte pár záběrů, nebo budete mít větší pauzu, než najede nové hejno. Byl už čtvrtý den výpravy, tentokrát se mi nepovedlo příliš rychle přilákat rybu. Zřejmě byly moc daleko, nebo zkrátka měly ve vodě lepší pochoutky, které je lákaly více. Netuším, ale situace se pomalu začínala obracet a ryby se ukazovaly blíže a blíže u našeho místa. Nakonec přišel poledňák a ponaučen jsem vlítnul do vody přímo za rybou a sledoval, kudy vede vlasec. Snažil jsem se rybě „nadběhnout“. Samozřejmě táhla vždy do protitahu. Kdybych ji zdolával z jednoho místa a nešel ji naproti, znovu by zajela do boku a přišel bych o ni. Takhle jsem ji krásně navedl do podběráku. Napětí ze mě spadlo, když jsem kapra vynesl na břeh. Byl to on. Two-tone, dvoubarevný lysec. Byl jsem v naprosté euforii. Vytáhl jsem pytel boilies, znovu ho pořádně prolil mou oblíbenou tekutou potravou a flek dokrmil. O chvíli později jsem stáhl nahozený prut a přestěhovali jsme se na jiné místo, kde jsem už tři dny chodil předkrmovat. Toto místo nebylo až tak vzdálené, aby se nemohlo doplňovat s místem prvním, ale ani nebylo tak blízko, aby se po zdolávání ryby na místě prvním vyplašilo. O tom, že to byl dobrý tah se přestěhovat, nasvědčoval okamžitý záběr. Paráda! Sea Food začal šlapat. V podběráku mi skončil fantastický lysec. Ryba, která nás svými rozměry trochu zaskočila. Tenkrát nám rybáři z Belgie půjčili váhu, protože nás zajímalo, kolik taková ryba váží. Měla přes 25 kg! Čas od času si rybu zvážím, abych je měl v oku. Ale kolik takových ryb chytnu za život, abych mohl porovnávat? Po těle mi šla husí kůže a měl jsem takový pocit, který nedokáži vysvětlit. Začal jsem si mumlat sám pro sebe a přítelkyně věděla, že jsem se nadobro ponořil do svého světa. Cítil jsem obrovskou chvíli, šanci, úspěch. Obě místa se mi povedlo rozjet. Po další menší rybě jsme se znovu přesunuli na místo první.

Procestovali jsme kraj. Prošli zologickou zahradu a zastavili se i v jednom rybářském obchodě. Viděl jsem tam na fotografiích několik zajímavých ryb. Mou pozornost nejvíce upoutali nízcí kapři s rozházenými šupinkami. Pár jich bylo z Gondrexange a několik i z jezera Stock. Na hlavní stěně obchodu byl vyfotografován obrovský černý lysec, na kterého mě místní upozorňovali. Snažil jsem se jim naznačit, že chci jet na ty hubené dlouhé a nízké. Ale dostal jsem odpovědi, že tato gigantická ryba, žije ve stejném jezeře a v loni byla ulovena s váhou nad 33 kg. „No potěš Pánbůh, takové zvíře bych asi ani neunesl, hrozná potvora,“ vtipkoval jsem s Gábinou. Mé oči byly ale zaměřené pořád na nízké žluto-šedavé lysce. A my jsme se za nimi rozhodli vypravit. Tak na které jezero? Nechal jsem rozhodnout Gabrielu.

Na taktice nebylo co měnit. Člun jsme opět zatáhli do rákosu a čekali na první náznak kapra na krmném místě. Tři dny se hlásiče neozvaly, byl jsem ale v naprostém klidu. Věřil jsem ve svou taktiku i krmení. Byla velmi chladná noc. Ticho. Čekal jsem na bojovného dlouhého lysce. Takového z těch fotek. K ránu to opravdu přišlo. Ale byl to menší, naopak velmi vysoký, do oranžova zbarvený kapr. Dostal jsem na břeh ještě tři krasavce. Ne, že bych nebyl spokojen, ale prostě jsem chtěl toho dlouhána. No, byl jsem pěkně rozmlsaný. Vím, že na to budu vzpomínat, až přijdou chvíle, kdy o kapra ani nezavadím. Poslední noc jsem pruty nahodil do největší mělčiny. Tak do hloubky 0,5–0,75 cm. Už jsem se prostě bavil. „Tam se ti pupkatí lysci nedostanou, sazani to mají tuhle noc spočítaný. No, přinejhorším se dobře vyspíme na cestu domů.“ říkal jsem Gábině.

Těsně nad ránem mě zvuk hlásiče vytáhl ze spánku k poslednímu souboji s kaprem. Cítil jsem tupý tah, který naznačoval, že ryba zajela do vodních travin a táhnu ji s nimi. Chvílemi se zdálo, že už zdolávám pouhý chuchvalec trávy. Proto jsem se do prutu opřel větší silou, abych prut smotal. Nešlo to. Nebylo nic vidět, ale zaslechl jsem, že chuchvalec je už na hladině. Stále to nešlo, když vtom se znovu chomáč rostlin potápěl a začal se pomalu ubírat do strany. „A hergot, něco tam je. Ty vole, to nebude nic malého.“ Už jsem byl po prsa ve vodě a ryba si začínala uvědomovat, že je v nebezpečí. Bylo mi jasné, že se do ní musím opřít dřív, než se úplně vzpamatuje a namíří si to do vázek – „buď a nebo“. Podběrák mi plaval na hladině a já hmatal po jeho rukojeti. Ryba byla stále u dna. Podle ohnuté špičky prutu nemohla být daleko. Ne dále, než na délku prutu. Rybu jsem nemohl odlepit ode dna. Jako by tam byla přivázaná. Ale trochu se to pohnulo. „Jo, pomaličku pojď ke mně, můj malej!“ Zahlédl jsem už olověnku, což značilo, že je nadosah ruky. Nemohl jsem zaváhat, musel jsem ho podebrat napoprvé. Pěkně pomaličku a v naprosté tichosti. Posunoval jsem se po centimetrech, skoro se nehýbal. Byl jsem připraven to skoncovat. Uviděl jsem začeření vody a provedl celkem komický manévr. Prut mi spadl do vody a já oběma rukama zvedal síť podběráku. Byla tam! Rozložil jsem ramena podběráku a nohou jsem nadzvedl utopený prut a začal couvat s rybou ke břehu. Vtom sebou kapr škubnul a začal bláznit. Držel jsem ho vší silou, aby mi neutekl a já začal chápat, že v podběráku je pořádné zvíře! Zavolal jsem na Gabrielu, aby šla za mnou do vody a podala mi podložku. Kapra jsme společně vyndali na podložku a každý z jedné strany jsme ji táhli po bahně na břeh. Před námi leželo obrovské stvoření. Něco, co jsem ještě nikdy osobně neviděl! Následné chvíle se nedají ani z části popsat. Nedostali jsme ze sebe ani hlásku. Sedl jsem si do bahna a z očí se mi spustily slzy. Objal jsem svou přítelkyni a svého psa a snažil si prožít a uvědomit si význam radostného okamžiku. Pár minut pocitu, který už těžko někdy prožiji. Chvíli s tak velkým kaprem, jehož parametry mi napovídají, že je to pravděpodobně neopakující se moment v mém životě.

Za pár dní jsme se rozhodli to zabalit a procestovat trochu kraj s tím, že se poohlídneme ještě na jiných vodách. Když se cítím v pohodě, jsem k nezastavení. Je to tak, jako když necháte doma samotné dítě s bonboniérou na stole. Já se chovám stejně. Musím vyzobat všechny cukrovinky, dokud je ruka Páně otevřená. Doufám, že víte, co tím myslím.

Na Sarrebourg mi zůstanou ty nejkrásnější vzpomínky. Ve chvíli kdy držíte takovou rybu v náručí, zapomenete na tisíce ujetých kilometrů, nekonečné pídění se po nových informacích, ale i všechny nepříjemnosti z osobního života.