Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, absolvuji sérii rybářských výstav se svou firmou LK Baits. Už bych potřeboval začátek sezóny a trochu si odpočinout u své oblíbené vody. Buď úplně sám, se svým psem nebo rodinou. Okamžitě bych se vrátil na místa, která mě uchvátila a která si dodnes nechávám pro sebe. Bohužel nemohu mávnout kouzelným proutkem, abych se v mžiku ocitl na revírech, o kterých často sním. A tak se k nim vracím alespoň ve svých vzpomínkách. Napadá mě hned několik výprav a krásných zážitků. Ale jedna z nich ostatní převyšuje nejen zážitky, ale i poznáním a úlovky.
Vlastně začalo to tak nějak nenápadně. Přítelkyně Gabriela mi navrhla, že bychom mohli vyrazit někam na dovolenou k moři a konečně už bez prutů. Ta představa, že se válím u vody, ve vedrech a ještě bez možnosti rybařit? Šílené! Jen si to představte. Chvilku přemlouvání a kompromis byl na světě. Popisoval jsem krásnou pískovnu, s tím, že jeden den se budeme věnovat rybolovu a druhý turistice, nebo projížďce na kole. Samozřejmě, že jsem ještě nevěděl, kam pojedeme, ale i kdybych měl chytat karásky u nás na koupališti, láká mě to víc než pláž u moře. A tak si každý balil po svém. S výběrem lokality jsem si několik dní skutečně lámal hlavu. V hlavě jsem měl neustále plán chytání na Dunaji. Pořád a pořád. Ale to by asi nebyla nejvhodnější destinace pro moji přítelkyni ke koupání.
Pak jsem si vzpomněl na vody, kam jsem se prozatím neodvážil jet. Několikrát jsem je navštívil, ale nikdy jsem tam nechytal. Poprvé jsem u nich zastavil s Vlastou Vápeníkem, když jsme jeli na Orient. Tenkrát jsme tam nezůstali, protože tam bylo na nás mnoho „koupáčů“, snad stovky plachetnic prohánějících se příliš blízko od břehu, hlasité diskotéky z kempů, zákaz bivakování a nočního rybolovu. Ale byla to ideální voda na společnou dovolenou, a tak jsme vyrazili.
Postavil jsem bivak v kempu co nejblíže k vodě, abych měl co největší soukromí. No a přítelkyně – ta už měla roztáhlou deku. Sedl jsem si do bivaku a na chvíli zavřel oči. „Ten křik, ty lidi, tady nemohu vydržet,“ říkal jsem si. A tak jsem vzal pumpu, nafouknul si člun a vyrazil na vodu. Trochu jsem se uklidnil. Projížděl jsem se po vodě několik hodin a v mé hlavě to začalo šrotovat. To už jsem byl ve svém živlu a můj mozek přepnul na jiný režim, který nemá nic společného s normálním životem. Rozkrmil jsem tři vybraná místa po třech kilogramech boilies Sea Food a pelet totožné příchutě. Když jsem se vrátil do kempu, řekl jsem Gábině, že zítra vyrážíme na ryby. Překvapivě se mi dostalo souhlasu.
Jsou chvíle, které bych nevyměnil za nic na světě. Čas strávený na rybách.
Ve 4 hodiny ráno mi zazvonil budík. Tak a je to tady. Vše narovnat do člunu a mazat na jedno z míst. Ještě jezevčice Miky a vyrážíme. Za šera se dostávám na místo. Vypínám elektromotor a potichu podél rákosí dopádlovávám na břeh. Gábina si v naprosté tichosti rozdělala lehátko, aby se ještě dospala. No a já byl už ve svém živlu. V prsačkách jsem stál ve vodě a olůvko s montáží zhoupával do míst, kde jsem měl zakrmeno. Paráda, na jednom prutu méně vonící boilies a na druhém nadipované. Ani jsem nedokrmoval, abych nevyplašil ryby na mém krmném místě. Předpokládal jsem, že tam jsou. Vše bylo připravené, člun byl schovaný v lese a z větví mi koukaly jenom špičky prutů. Sedl jsem si na kraj lehátka a začal vnímat přírodu v lese. Úplně jsem se rozplýval. Jednou se mi pohled zarazil o krásné houby a podruhé o různé živočichy. Možná jsem trochu naměkko, ale když jsem si vzpomněl na ten kolotoč, který kvůli kaprařině u nás panuje, nemohl jsem jinak. Často mi připadá, že některým o tyto chvíle vůbec nejde. Bezpáteřně se ženou za svým cílem, za svými kilogramy, senzacemi a rekordy, i kdyby toho měli dosáhnout jakkoliv. To vše mi lítalo hlavou, abych přišel na to, proč tomu tak je? Ze všech těchto skličujících myšlenek mě vyvádí ta nejkrásnější melodie na světě. Ten druhý svět, kvůli kterému to podstupuji a dělám. Cívka navijáku se roztáčela čím dál rychleji a já vyběhl k prvnímu záběru. Kapr nabral ihned směr do leknínového pole a já bezmyšlenkovitě vyrazil za ním. Po prsa ve vodě, s podběrákem v podpaží a ohnutou špičkou prutu jsem balancoval mezi leknínovými kořeny. Kapr se po chvíli položil na hladinu a já podebral svou první rybu. Přinesl jsem ji na břeh ukázat Gabriele. Krásná jikernačka si získala náš obdiv. Protože si váhu s sebou k vodě už nějaký čas neberu, zhodnotím to po svém. Byl to krásný kapr i zážitek! Když jsem ho položil na podložku, boilies z něj doslova teklo a mně bylo jasné, že na dně už dávno nic není. Po vyfocení ryby, jsem stáhnul druhý prut a začal okamžitě balit.
„Musíme se přestěhovat,“ řekl jsem přítelkyni. Ta měla v mžiku sbalené lehátko se spacákem a deštníkem a my tak mohli nasednout na člun. Ještě než jsme odjeli na jiné místo, nezapomněl jsem místo dokrmit pro další dny, kdybych se chtěl vrátit. Před sebou jsem měl ještě půl dne, a to bylo dost času na to, abych mohl mít druhý záběr. Opustil jsem rozplašené místo a mířil k přibližně 800 m vzdálenému fleku, který se mi den předtím moc líbil.
Potichu jsme opět dorazili ke břehu a během pěti minut ležely montáže na dně. K hladině stoupaly bublinky a zdálo se, že to není od kaprů. Okolo šesté večer se na mě znovu usmálo štěstí. Tentokrát záběr přišel na hodně nadipovanou nástrahu. Po půlhodinovém boji jsem podebral mohutného lysce.„Pak že tady nejsou,“ promluvil jsem ke Gábině. Do setmění mnoho času nezbývalo a my se rozhodli, že pojedeme nazpět do kempu. „Koupáči“ balili deky a já se tvářil, jak kdyby mi patřil celý svět. Nečekal jsem, že se budu hned první den vracet s tak velkými úlovky. Cítil jsem se prostě skvěle. Pociťoval jsem, že taktika je správná. Jen ten druhý výletní den bez ryb, který mě čekal, mi trochu kazil plány. Sbalil jsem si pruty a psychicky se připravoval na pěší túru, kterou jsem přítelkyni slíbil. Ach jo. Nejraději bych na těch místech zůstal napořád.
K ránu mi ale vysvitla naděje. Kapky deště dopadající na bivak by mě mohly z výletu přeci jenom vysvobodit. Okamžitě jsem zpozorněl. Jaké jsem měl štěstí. „Gabrielo, v tomhle se přece nemůžeme procházet, pojedeme na ryby a uvidíme, jestli se vyjasní.“ Než jsem se dočkal odpovědi, už jsem na sobě měl nepromokavou bundu a rovnal věci do člunu, které jsem zakryl plachtou. Nakonec naskočila Gábina s naší jezevčicí. A tak jsem si to spokojeně mířil na rozkrmená místečka i další den. Silně foukalo a déšť zesiloval. Musel jsem tedy zvolit nejbližší flek.
Po patnácti minutách jsme dorazili ke břehu. Nepříjemné počasí se podepsalo na úsměvu Gábiny, která se krčila pod deštníkem. To už ale nástrahy ležely na dně a má dušička měla pokoj. Vítr stále zesiloval a déšť se roztahoval pod náš přístřešek. „Hm, tak to jsem asi posral,“ říkal jsem si. Gábina to kupodivu nesla statečně, ale to si pravděpodobně neuvědomovala, že jediná cesta nazpět je přes vodu, kde se stále zvětšovaly vlny. Ale ten šplouchanec na hladině mě zase vtáhl do úplně jiného světa. Zanedlouho druhý, který jsem už stihl zpozorovat. „A mám je tam, jsou tam,“ šeptal jsem. Netrvalo dlouho a už jsem stál ve vodě a bojoval s ním. Bez pláštěnky a bez gumáků jsem vlétl v oblečení do vody. Ale zahoďte si klacek a jděte se schovat. To přeci nejde. Ani náhodou. Nejsem přece blázen… A tak jsem tam stál dál. Totálně promočený, ale šťastný, jsem vynesl na břeh mohutného lysce. Nálada se najednou jak mávnutím kouzelného proutku zlepšila a Gábina po odfotografování sahala pro jehlu, aby mi napíchla tu správnou kuličku. Bylo jasné, že nyní po rybě jsem se přestěhovat nemohl, jak jsem měl původně v plánu. Tak jsem rukama naházel do vody přibližně 2 kilogramy boilies. Díky silnému protivětru dopadaly kuličky maximálně dvacet metrů od břehu. Čas letěl a nám s příchodem šera bylo jasné, že výjezd na vodu je nemožný. A tak jsme museli přežít bouřlivou a velmi chladnou noc i s naším psem na jednom lehátku.
Moc jsem toho nenaspal. Miky nás hřála u nohou. I přes silný vítr, déšť i vlny jsem občas zaslechl šplouchanec. Vítr je nahnal přímo ke břehu a já neodolal. Ve čtyři ráno, jsem na holé tělo natáhl studené broďáky a pršiplášť a jeden prut zhoupl za rákos. Ve chvíli, než jsem doladil ten druhý prut, se rozsvítila dioda, která odstartovala několikahodinové šílenství v pomalu utichajícím dešti. U kaprů vypukla neskutečná žravost a já zkrmoval poslední zbytky boilies, které jsem měl určené pro jiné fleky. Vrchol celého dne byli dva kapři, které jsem dohromady zdolával přes hodinu. Jednoho přidržovala Gabriela už v síti podběráku a druhého jsem si musel navézt po pás ve vodě přímo do náruče. Neskutečný okamžik. Kapr, odhadem s nižší váhou, dlouhý černý lysec s rozházenými šupinami, měřil 103 cm!
Počasí nás uvěznilo na druhém břehu, ale kapři byli při chuti.
Metr jsem s sebou neměl, ale udělali jsme si pro zajímavost čáru na podložce, abychom po příjezdu domů orientačně věděli jeho délku. Byly to opravdu veliké ryby! Nádherné! Proboha, měl jsem to ale štěstí. Ta pohoda, která nás provázela v tak strašných podmínkách, se nedá popsat. Nebyl čas si připouštět, že nám je zima, že už nemáme nic k jídlu a ani píti (byli jsme vybaveni na 1 den). Při tom všem jsme byli momentálně šťastní. Když jsem pustil svého „dabla“, voda se začala trochu uklidňovat. Ač na jednu stranu nerad, naložil jsem vše rychle do člunu a uháněl k autu. Nechtělo se mi, ale jinak to nešlo. Byli jsme moc unavení a hladoví.
Až do rána jsme výbavu, oblečení a hlavně sami sebe sušili v autě. Měli jsme toho opravdu dost. Bivak v kempu podle očekávání zbořila vichřice, a tak zásoby a náhradní oblečení bylo promočené rovněž. Museli jsme ráno sbalit věci a odjet domů, prostě dál to nešlo.
Při cestě nazpět jsme se zastavili v blízkém obchodním domě, abychom se ohřáli a koupili si jídlo. Po teplém čaji a jídle se nám udělalo lépe. I když venku stále ještě poprchávalo, rozhodli jsme se, že bychom se mohli ještě někde stavit. Gabriela koupila levné oblečení a já už se díval do mapy, kudy pojedeme domů, tedy popravdě, jestli jedeme kolem nějaké zajímavé vody. Jedna by tam byla. Bylo mi jasné, že když se dostanu k jejímu břehu, jen stěží odjedu, aniž bych nenahodil. Myslím, že Gábina to věděla moc dobře. Takže jsme vlastně jeli znovu na ryby. Měl jsem opět výbornou náladu a po příjezdu k vodě ještě lepší.
I když jsem vodu trochu znal, řídil jsem se spíše směrem větru, který zasáhl celou oblast. Podle navátých větví na břeh bylo vše jasné. Vlny směřovaly do zátoky ve staré loděnici. Nebylo co vymýšlet. Člun ani jiné věci jsem už nevybaloval. Jednoduše jsem to tam mrsknul 30 m od břehu do podkaleného pruhu, kde pravděpodobně vedla mělčina. Tentokrát jsem na oba pruty nastražil plováky namočené do tekuté potravy. Tento produkt vydává stejný signál jako uhynulá mušle. Věřil jsem, že vítr nahnal odumřelá těla vodních živočichů do zátoky a tato nástraha jim bude nejblíže. Do půlnoci se nic nedělo. Voda se definitivně uklidnila a já stáhl pruty. Gabriela šla spát a mně se nechtělo. Tak jsem nastartoval auto a jel se podívat na 10 km vzdálenou tekoucí vodu, kterou jsme po cestě na přehradu míjeli. Slezl jsem pod most, podíval se, jestli poblíž nikdo nesedí, a rozkrmil 3 kg boilies. Za hodinu jsem byl nazpět a Gábina už podle mých zapáchajících rukou od boilies věděla, že ta výprava má nejspíš konec jinde, než kde jsme momentálně byli. Nevím, co mě to napadlo, ale byl jsem jak utržený ze řetězu.
Krásný špígl na můj oblíbený Sea Food.
K ránu jsem trochu zaspal, a tak jsem nahodil později. Zbývaly poslední dva dny do konce dovolené. Seděl jsem na staré vyplavené lodi a užíval si čas. Chvílemi za mraky vylézalo sluníčko. Do toho mi trochu popadl swinger. Popošel jsem blíže k prutu a sledoval špičku. Ta se jemně chvěla. Podíval jsem se po vlasci, jestli to nejsou naplaveniny, a nebyly. Prut jsem raději zvednul. Vtom to ztěžklo a houpavým, těžkým pohybem jsem přitahoval mně neznámou rybu. Už párkrát jsem zažil podobný tah a byla to většinou těžká stará ryba, nebo malý kapr zamotaný do chuchvalce trávy. Tak 10 m od břehu to ztěžklo ještě více. Už to prostě nešlo dál. Musel jsem do vody. Když jsem došel do těch míst, spatřil jsem kousek hřbetní ploutve. Byl to mohutný kapr. Ryba stála na jednom místě a já byl celkem překvapený, jak byla v naprostém klidu. Když jsem se ho snažil podebrat, nešlo to. Až tehdy jsem pochopil, že on je vlastně ona a „uvízla“ na mělčině. Tak jsem podběrák na ni položil a tak trochu komicky ji zpacifikoval do sítě.
Kapr začal konečně vyvádět, ale bylo už pozdě. Byl v síti. Prut jsem položil do vody a oběma rukama jsem vytáhl ramena podběráku z kříže, abych ji mohl bezpečně vynést na podložku. Na břeh jsme na podložce vynesly tamní poklad. Tak mohutná, tak vysoká a tak tlustá. No, snad vyšší než delší. Ploutve jak závojnatka. Ne, ještě nikdy jsem podobnou rybu neulovil. Dlouho po jejím puštění na svobodu jsem byl neustále v naprostém opojení. Ještě několikrát jsem si ji prohlížel na displeji foťáku, jestli se mi to jen nezdálo. S úsměvem na tváři jsem fotoaparát uložil do brašny, a vtom jsem zaslechl: „Tak, kam razíme dál?“ Rozesmál jsem se ještě víc. Nemusel jsem nic říkat. Pro tento případ, jak už víte, jsem měl naštěstí předkrmeno na nerozplašeném místě pod mostem. Příběh by byl moc dlouhý, kdybych měl popsat, co se dělo tam, poslední den pod mostem. Každopádně mohu prozradit, že jsem chytil tři dlouhé šupináče odhadem od 12 do 15 kg. Co k tomu více dodat? Snad jen to, že to byla výprava, na kterou budu velmi dlouho vzpomínat. Podařilo se mi během sedmi dní chytit několik nádherných ryb, a to na třech různých vodách.
Na závěr by se možná hodila otázka, jestli stačí mít jen štěstí? Bez něj v životě nejde nic, že? Nejen po této výpravě mohu říci, že je skvělé, když nám přeje. Ale jen to rozhodně nestačí. Potřebujeme toho daleko více. Kvalitní krmení, výběr dobrého místa, dobře zvolenou taktiku, správnou koncovou montáž. Ano, to vše nám pomáhá k tomu, abychom byli úspěšní. Ale rozhodně nám to bude k ničemu, když zůstaneme pohodlně sedět na fleku jen proto, že máme záchod za zády. Doufám, že jste pochopili, co jsem tím chtěl říci…
Takže vezměte klacky a jděte naproti svému štěstí!