Ukrajina – Kapr s cenou zlata

Ten nápad, že se vydáme na rybářskou výpravu na Ukrajinu, vznikl v době, kdy jsem vystavoval se svou firmou na rybářském veletrhu v Kyjevě v roce 2009. Ty večery tam byly opravdu dlouhé a o místních revírech se diskutovalo do brzkých ranních hodin. Bylo mi jasné, že na Ukrajinu musím vyrazit! Vždy mě lákaly nepoznané kouty světa a dobrodružství, které k rybařině patří. Večeřel a popíjel jsem s kamarádem Dmitrijem Sletou a ukrajinskými rybáři, kteří zmínili jezero Ternopil. Jezero je uměle vytvořené na řece Seret. Vzniklo roku 1548 jako součást opevňování proti Tatarům. Dodnes na jezeře plave stará sovětská motorová loď. V teple, s plným břichem a s otevřenou vodkou na stole se krásně poslouchaly příběhy tamních rybářů a místních lidí o rybích monstrech, která v jezeře plavou. V duchu jsem si říkal, kolik pravdy na tom asi je? „Ten kapr byl přes celé auto. Táhli ho z vody dva na prádelní šňůře, měřil přes 140 cm…“ To už jsem se začal smát, ale uzemnila mě fotografie, kde rybář držel kapra za skřele a ocas kapra se ještě dotýkal země. Ten kapr měl údajně přes 150 cm. Už jsem spatřil mnoho fotografií, takže mě nějak nerozhází fotomontáže, či „předpažené“ ryby, které vypadají na 40 kg. Tohle byl ale opravdu velký kapr! Bylo rozhodnuto.

O dva měsíce později jsem napěchoval svou Octavii, jak jen to šlo, a spolu s Romanem Štěpánkem, mým spolupracovníkem, jsme vyrazili na jednu z nejdobrodružnějších cest. Druhým autem jel kamarád Dmitrij, Igor a Slávek, který pochází právě z Ternopilu. Věděl jsem, že to nebude jednoduchá cesta, což se potvrdilo hned na ukrajinských hranicích, kde si celníci všimli, že pod zadními sedačkami je kolem sta kilogramů různě barevných kuliček. Dmitrij otevřel zadní dveře a chytl se za hlavu a řekl: „Ty ses zbláznil, tohle na Ukrajinu vozit nemůžeš. Na to musíš mít certifikát.“ Samozřejmě jsem nevěděl vůbec o ničem. Celníci se začali prohrabovat v mém autě a zdálo se, že naše výprava právě končí. Naznačovali mi, že mám dvě možnosti. Jednou z nich je vyložit krmení a nechat ho tam, nebo předložit dokumenty o převozu. Jasně jsem řekl, že bez svého krmení na Ukrajinu nejedu a že žádné dokumenty nemám. Byli jsme ve slepé uličce. „Co bych asi dělal na obrovském jezeře bez krmení?“ nadával jsem. Promýšlel jsem plány a začal měknout, přemýšlet i o tom, že to tam budu muset odchytat na kukuřici, pokud tam nějakou seženu. Vtom zapůsobil Slávek, který pochází z Ukrajiny. Nevím, co tomu chlápkovi řekl, ale jelo se dál.

Zbývalo nám jen 100 km do cíle, ale byla velká tma a v noci se jelo opravdu hrozně. Ty výmoly v silnicích byly skutečně strašidelné, tak jsme raději přespali do rána. Druhý den nás přivítalo jezero Ternopil a s ním i místní kapraři. Je to takové městské jezero, kde se všichni scházejí jako na náměstí. Proto mým hlavním zájmem bylo ukrýt se někam do divočiny a ta byla na druhé straně, u přítoku řeky Seret. Tam to byl ráj na zemi. Nikde nikdo, krásná příroda, podél břehu rostla hustá leknínová pole. No jako z pohádky. A co více, před sebou obrovská vodní plocha, kde jsem se mohl vyřádit. „Tak přeci to stálo za to se sem vypravit,“ povídám Romanovi.

Při stavění bivaku přemýšlím, jestli kapři vůbec někdy viděli boilies, kolik jich tam asi může být a taky vzpomínám na Bulharsko, kde ty vody vypadaly podobně, ale nebyla tam téměř ani rybička.

Bylo jaro a já si logicky vybral dobře přítok. Tam se musí voda prohřívat nejvíce. Vzal jsem člun a jel na obhlídku. Přímo do stulíkových polí. Slunce pralo, takže šance byla velká. Jenže nehnul se jediný list. Na vodě jsem strávil přibližně dvě hodiny a nezahlédnul žádný náznak aktivit větších ryb než 10 cm plotiček. Nechtěl jsem zbytečně zmatkovat, a tak jsem rozmístil pruty od břehu až do větší vzdálenosti. Protože na Ukrajině můžete chytat, na kolik prutů chcete, nastražil jsem vše, co šlo. Tedy 5 prutů. Dva z nich jsem zkusil dát do velkého zákrmu z kukuřice, tygřího ořechu a boilies. Další dva blíže ke břehu a jeden přímo do leknínového pole. Bohužel tři dny se mi pruty ani nehnuly. Nehnuly se vlastně nikomu z šesti kaprařů na jezeře. Po třech dnech jsem přehazoval. Bohužel ani jeden z prutů jsem nestáhl. Montáže mi uvízly ve starých sítích, tenatech a různých, po domácku dělaných pytlačkách. Trochu jsem si nadával, že jsem pruty dříve nezkontroloval, že jsem ztrácel jen čas. Ale už se prostě stalo. Chtěl jsem nechat ryby v klidu najet do krmného místa, ale místo toho jsem pochopil, že čím dále jsem od civilizace, tím více budu mít problémy s těmito překážkami. A kapři moc dobře vědí, kam se ty pastičky straží.

Proto jsem se po poradě se Slávkem, který nás hlídal a staral se o nás, přestěhovali přímo do města, kam jezero zasahovalo. Slezl jsem přímo pod hráz, po žebříku, který tam byl. To místo bylo otřesné. Byli jsme jako v cirkuse. Na hrázi nás sledovalo mnoho lidí! Dokonce se začali sjíždět i majitelé rybářských obchodů a kapraři z velkých dálek. Rychle se rozkřiklo, že jsem přijel a všichni chtěli vidět, co chytím. Díky přednáškám v Kyjevě a knize mě dost rybářů znalo. Pro obchod je důležité, aby o vás rybáři věděli, ale tenkrát bych se raději někam schoval. Chytal jsem pod velkým tlakem a úplně bez klidu. Jen co jsem ráno otevřel oči, okamžitě začala přednáška, ať už z mé strany, nebo ukrajinské. Po půlnoci jsem totálně vyčerpaný z lidí ulehal. Kapr žádný a dotazy typu „Klůjot? (Berou?)“ jsem razantně odrážel slovem: „Ňjet!“

Měl jsem toho dost a čas na sebe jsem měl pouze v noci. Tam jsem našel chvilku klidu, abych se mohl soustředit. Vyrazil jsem na jezero zmapovat vodu. Vychutnával jsem si klid, kdy mě nesledovali lidé a nevyptávali se, co dělám, jak to dělám a proč to dělám. Nejsem žádný náfuka, ale neměl jsem moc šancí, než pracovat potichu v noci.

Jednou jsem to vyzkoušel přes den. Rozkrmil jsem místo asi 20 metrů od břehu a položil tam svou montáž. Do půlhodiny tam bylo nahozených, a to nepřeháním, deset prutů, a jeden dobrák si tam hodil síťku. Když tam jeden z ukrajinských rybářů uvízl, doplaval tam a začal se mi tam potápět, aby zachránil své olůvko. Vtom se zamotal do dalších vlasců, a tak místo za kaprem jsme jeli zachraňovat. Taková byla rybařina ve dne v centru města. Ta noc byla pro mě vysvobození. Přemístil jsem bójky, abych zmátl místní, a pruty umístil úplně jinam. Ráno mě vzbudila hlasitá konverzace místních rybářů. Zřejmě byli celí nesví, co jsem udělal s bójkami, a tak jsem sedl na člun a jel tam naházet trochu krmení. To jste neviděli! Musel jsem rychle opustit prostor, protože to, co následovalo potom, jsem v životě nezažil. Začalo bombardování, ale naštěstí mé nástrahy ležely úplně někde jinde, v klidu. Čas utíkal a nikdo z nás ani neviděl kapra. Moc jsem toužil chytit ukrajinského kapra i kvůli ukrajinským kamarádům, kteří těžko vysvětlovali sjíždějícím se kaprařům, že jsem pořád bez záběru. Už jsem zaslechl názory, že to můžu zabalit, že umím chytat jen tam, kde je plno ryb, že tam na boilies nejdou, že nic neumím, že sedím blbě, že jsem se tedy moc nepředvedl. Rozsekal mne starší pán, který mi přinesl naloženého cejna, abych měl co dovézt domů, protože kaprů je v jezeře málo a asi ho nechytím. Těžko se mi vysvětlovalo, že jsem nepřijel nikomu nic dokazovat, že jim nechci vychytat jezero a že jsem v klidu. Vlastně to bych lhal. V klidu jsem rozhodně nebyl. Potřeboval jsem kapra. Alespoň malinkatý by stačil. Je to rybařina a můžu chtít, co chci, ale nebude mi to nic platné, když nebude chtít ryba. Na světě se dá koupit téměř vše a já jsem rád, že nelze koupit záběr! Kdyby to šlo, tenkrát bych za něj asi zaplatil, a tím by kaprařina pro mě ztratila kouzlo a ztratil bych tím svůj smysl života. Život, který je spojen s láskou ke kaprům a k rybařině!

Takže jsem se zase dal do kupy a nad Ternopilem se mimochodem začala stahovat mračna. Prásk! Blesk udeřil do vody a já měl radost, že se nábřeží vylidní. Vtom přišla krátká, ale zato vydatná sprška. Déšť vystřídal horka. To byla jedna ze změn, která by mohla pomoci. Bohužel měl jsem ale jiné trable. Během deseti minut se naše bivaky zalily městskou kanalizací. Nevšiml jsem si potrubí v hrázi, protože bylo za keřem. Co Vám budu povídat. Do smíchu nám rozhodně nebylo. Nejsem „žádnej cíťa“, ale tam jsem měl chuť to opravdu zabalit a dostat se z těch „sraček“ pryč! Na rybách jsem zažil všechno možný, ale teď jsem to nějak nezvládal. Kupodivu můj parťák Roman na tom byl celkem dobře. Měli jsme jen dva deštníky a jedno brolíčko, a tak jsme se oba smrskli do jednoho, které mělo podlážku, na lehátka naházeli batohy a pokračovali dál.

Vzduch se ale krásně vyčistil. Bylo to kaprové počasí. Jako kdyby se Svatý Petr nad námi smiloval. Stalo se to, na co jsme celou dobu čekali. Levá špička prutu se ohnula a cívka se roztočila. Někdy přichází situace, že se skoro bojím sáhnout na prut, a to byla přesně ta chvíle. Měl jsem obavy, aby se mi nevyvlékl, nezajel do bordelu, neutrhl návazec. Povolil jsem více cívku a skočil s Romanem na člun. Podebrali jsme prvního ukrajinského kapra. Ulevilo se mi. Kapr měl odhadem kolem 12 kg. Když jsme ho přivezli na břeh, ten pán, co mi dal s sebou na cestu naložené cejny, málem dostal infarkt. Zdálo se, že podobnou rybu nikdy neviděl. Nicméně já si užíval tu chvilku, na kterou jsem s přáním čekal.

Počkal jsem, až slunce zapadne za Ternopilem, abych mohl znovu vyvést na úspěšné místo. Použil jsem jednu kuličku, kterou jsem vytáhl ze dna dipu. Nakrmil jsem okolo montáže kilovkou boilies Mušle a za nástrahu použil jednu kuličku stejné příchutě. Místu jsem hodně věřil. Kdybyste viděli, co se mnou udělal jeden kapr?! Bylo mi dobře. Měl jsem kapra z Ukrajiny!

Druhý den ráno přijelo hodně kaprařů z hlavního města Kyjeva a přivezli mi vyhlášený Kyjevský dort a mnoho dalších jiných specialitek. Vylezl jsem mezi lidi na hráz s foťákem v ruce a ukazoval jim kapra a diskutoval se všemi o kaprařině. Debata nebrala konce a stálo nás tam čím dál více. Vtom jsem zaslechl hlásič. To byl můj. Podíval jsem se na pruty. Byl to znovu ten levý. Brutální jízda mi nedávala na rozmyšlenou. Skočil jsem ze zábradlí a popadl prut. Roman už čekal na člunu. Tak to byla akce v přímém přenosu. Jenže já nikoho nevnímal. Byl jsem tam jen já a kapr. Zdálo se, že je to úplně jiná kategorie ryby. Pořád se nezastavovala a ujížděla dál a dál na jezero. „Romane, to je ono, to je místní šaran,“ snažil jsem se ho vyhecovat, aby pádloval ještě rychleji. Šlo to ztuha, velmi ztuha. Na hladině se začaly objevovat PET lahve, které směřovaly za kaprem. Kapr za sebou táhl nástrahy místních pytláků. A já se začal trochu obávat o svůj úlovek…

Naštěstí se bójky utrhly a kapr se zdál být na volno. Souboj, který se odehrál v několika dalších minutách, byl jeden z nevětších, jaký jsem kdy zažil. Kapr měl neskutečnou sílu a já si uvědomoval, že pod lodí je jedna z mých nejcennějších ryb. Divoký kapr, který v životě nebyl na háčku a který bojuje o svůj život. Kapr otáčel člunem na všechny strany. Stále byl u dna a měl dost sil. Když mě pootočil na hráz, všiml jsem si, že na břehu je mnoho lidí, kteří čekají, jak to dopadne. Někteří za námi vyrazili i na lodi, aby viděli náš souboj blíž. Kolena se mi třásla a já se bál utáhnout více brzdu. Jenže jinak to nešlo. Musel jsem ji trochu přitáhnout, protože takhle by tam se mnou cvičil do noci. Vlasec hrál jako struna v kytaře a já se bál, že povolí. Už jsem zahlédl uzel, který spojoval olověnku. Spatřili jsme ocas, který pročísl hladinu. Jo, byl to kapr! Divoký, šupinatý šaran! Už jsem ho chtěl mít v podběráku, ale nedával mi nic zadarmo. Nakonec se položil na bok a my mu mohli poprvé nahlédnout do očí. Byly rozzuřené a unavené. Dal do boje všechno. Položil jsem prut do člunu a začal se radovat a se mnou všichni, kteří nás sledovali a fandili nám.

Když jsme se vrátili na břeh, zažíval jsem něco, co zřejmě už v životě nezažiji. Každý chtěl kapra vidět. Já už tam byl druhořadý. Samozřejmě jsem dohlížel, aby se mu nic nestalo, ale nemohl jsem jinak. Radost ukrajinských rybářů byla nepopsatelná. „Ano, na Ternopilu žijí velcí kapři!“ zaslechl jsem z hráze. Kapra opatrně vážili a mincíř jim ukázal rovných 20 kg. Super. Kapra jsem položil do vody, protože se čekalo, až přijede jakýsi šéf, noviny a další lidé. Muselo to tak být. Voda byla velmi studená a myslím, že mi v té vodě bylo daleko hůř než kaprovi. Byl v dobré kondici. Normálně bych ho rychle vyfotil, ale tenkrát jsem si začal uvědomovat vzácnost toho okamžiku pro kaprařinu na Ukrajině. Vzácnou chvíli pro sportovní rybolov a budoucnost kaprů nejen na Ternopilu. Místní rybáři potvrdili, že se jedná o oficiální rekord jezera, média si ho nafotila a pak už přišla má chvíle. Jeden z nejúžasnějších okamžiků, jaký jsem kdy zažil. Když kapr zamával ploutví, ozval se z hráze velký aplaus a do očí mi dojetím vyhrkly slzy. Z hráze se ozvalo: „Pajmal odpusti – Chyť a pusť!“