Dunaj – můj velký příběh

Za rybami jsem procestoval velký kus země a na mnohých cestách jsem přejížděl obrovskou řeku Dunaj, ať tomu už bylo na Slovensku, Maďarsku, Rakousku, Německu, Bulharsku nebo Rumunsku. Druhá nejdelší řeka světa se klikatí celkem devatenácti státy s téměř třemi tisíci kilometry vodního toku. Velký rybářský revír! Vždy jsem zastavil, abych se z mostu podíval na ten veletok, ze kterého byl cítit velký respekt, ale i tajemno. Kolikrát jsem přemýšlel o rybách v Dunaji. Také o tom, že bych chtěl jednou zkusit rybařit v tak velké řece. Vím, to si řekne asi každý rybář. Hodně rybářů předpokládá, že v Dunaji musí žít krásné ryby, ale po pravdě, jen málokdo se odváží jít přímou cestou do hlavního toku, aniž by zvážil, jestli pro něj nebude lepší chytat v rameni řeky, nebo na jiné menší řece. A koneckonců nejjednodušší je to na stojaté vodě. Kolik nadějných vod je na světě? Ach jo. Proč je ten život tak krátký…

Dunaj. Věděl jsem, že by to mohlo být velké dobrodružství. Ale vždy z těchto nápadů sešlo a vydal se dál na jezera v Rakousku, Itálii či Bulharsku. Tam je také co poznávat. Ale ten Dunaj… Ať jsem byl kdekoliv, byl stále v mé mysli. Musel jsem procestovat tisíce kilometrů za rybami. Musel jsem podebrat stovky kaprů. Muselo uplynout několik let. Musel jsem i trochu dospět. To vše jsem musel, abych si mohl říci, že teď je ten správný čas vyrazit na řeku, která budí tak velký respekt, ale přitom skrývá nejeden poklad. Přátelé mě od toho několikrát zrazovali. Neustále mi opakovali, že mám rybářskou firmu a že bych měl jezdit na revíry, kde budu produkovat mnoho fotografií a článků. Na revíry, kde nebudu ztrácet čas. Určitě to má svou logiku a mysleli to se mnou dobře. Ale ne nadarmo jsem narozen ve znamení berana. Nemohl jsem jinak… A tak se začal psát příběh, který jednou provždy bude mým nejodvážnějším, nejdobrodružnějším a nikdy nekončícím, protože co budu na živu, budu Dunaj pokoušet a on zase mě. Tak to mám tam nahoře napsané. Zřejmě mi zabere dost z mého času vyměřeného na tomto světě, ale ten se na rybách přeci nepočítá, že? O chytání ryb na hlavním toku řeky Dunaj se toho příliš nikde nedočtete. A tak jsem na své první výpravy vyrazil osobákem s jedním prutem, se kterým jsem měřil hloubku. Tenkrát jsem vyrazil s Romanem Orlickým. Prozkoumávali jsme řeku od Gabčíkova až do Maďarska. Podle mapy jsme hledali cesty k řece a také jsme hledali místní rybáře, kteří by mi mohli pomoci. Ta řeka byla velmi tajemná, stejně tak i rybář, který seděl na břehu majestátní řeky. Vlastně nikdo nebyl příliš sdílný. Až na jednoho rybáře, Josefa Almasiho, který mi pomohl najít několik správných cest k Dunaji a který mi popsal řeku v okolí Komárna.

Když jsem se vrátil domů z poznávací cesty, na nic jiného jsem už nemyslel. Nic jiného neexistovalo. Jen Dunaj. Kde začnu chytat? Jaké si s sebou mám vzít krmení? A kolik asi, aby to mělo smysl? Jak těžké olovo udržím v proudu? A co hladoví komáři, kterých tam jsou miliardy? Co ty velké lodě? Do plavebky, nebo na mělčinu? Kladl jsem si stovky otázek. Musel jsem se k Dunaji vrátit co nejdříve, abych si na některé z nich mohl odpovědět. To se mi povedlo velmi brzy, jinak to ani nešlo, stejně bych byl v práci k ničemu, protože já byl pořád myšlenkami tam, u té velké řeky.