Malé Mondsee

Horská jezera mě nějak nechtěla pustit dál a popravdě řečeno, Gabriela ani jinde jezdit nechtěla. Líbilo se nám tam. Koupil jsem jí hůlky Nordic Walking, aby mohla vyrážet do okolí na výlety. Občas jsem šel i já. To nejnutnější jsem zavřel do auta, vytáhl pruty, opřel o bivak a hurá do krásné krajiny. Ta vůně kvetoucích luk, svěží vzduch z jezer a potůčků a pohled na horské jezero s křišťálovou vodou – to je pohled, který dlouhou dobu zůstane v naší paměti… I takové zážitky nám naše kaprařina přináší.

Jednou jsme taky vyrazili na horská jezera úplně bez prutů. Ruce mě sice svrběly, ale dalo se to vydržet. První zastávkou bylo Slovinské jezero Bled, kde jsme strávili naše líbánky. Romantické jezero posazené do Julských Alp s dominantním ostrovem. Ani jsem tenkrát nevěděl, jak toto jezero bude populární mezi českými kapraři. Tamní voda patří vlivem spodních pramenů k jedné z nejteplejších, takže obsádka místních kaprů má velký potencionál. Po cestě nazpět jsme se vrátili zase do Korutan, tam to budeme asi milovat jednou pro vždy. Zajímala mě i jiná jezera tohoto kraje. Navštívili jsme další – Faker See, Weissensee a Völkermarkter Stausee. Tolik jezer – a jedno je hezčí než druhé. Kolik bych jen potřeboval životů, abych stihnul všechny navštívit… Trochu jsem se zasnil… Šlo by to stihnout! Jednou, až vyhraju ve Sportce, navštívím je všechny. A tak jsem začal sázet… Vydrželo mi to měsíc, než jsem si zase řekl, že je stejně hezčí si na všechno vydělat sám, abych si vážil nejen času, ale i sám sebe a koneckonců i rybářských výprav, které jsou pro mě napořád vzácností v tomto krátkém životě… To už se blížila naše výprava s pruty a já měl v hlavě tolik horských jezer z oblasti Korutan, že jsem nakonec vyrazil úplně na druhou stranu od našeho domu. Někdy, když jsem dlouho nerozhodný, otevřu mapu a jedu úplně jinam, než bylo v plánu. V Rakousku je tolik jezer, tak proč nepoznat jiný kraj? Gabriela souhlasila, a tak jsem zvolil jezero Mondsee! V minulosti jsem ho už jednou navštívil, přesněji řečeno jel jsem kolem něj, a na ten pohled z auta nikdy nezapomenu. Také to tak máte? Každou kaluž, kterou vidím z okénka, nemohu nechat bez povšimnutí. Mondsee je ale opravdu obrovská louže, která vás donutí zastavit auto! Je fascinující! Bylo i tenkrát, když jsme u něj zastavili.

I když se už všude kolem začínalo probouzet jaro, tady vládla krutá zima. Tak velká jezera se oteplují velmi pomalu, proto jsme se rychle rozhodli, že navštívíme něco menšího, tam kde se voda prohřeje rychleji. Na jednom z nich rybařil můj kamarád Martin Hatzl, kterému jsem zavolal. Bylo rozhodnuto. Teplota vody tam byla o 3 stupně teplejší, a tak jsem si vyřídil povolenku na „malém Mondsee“.

Příroda se začala probouzet a rákos se krásně zelenal. Jezero je typicky hluboké a reliéfem dna celkem jednoduché. Rychle od břehu se svažuje až do velkých hloubek nad 20 m a více. Takže prvním předpokladem bylo začít chytat kousek za rákosem, kde se voda ohřívala nejrychleji, a logicky jsem mohl čekat největší aktivitu ryb právě tam. Vždy si to potvrdím bentickými organismy, které stejně jako ryby vyhledávají teplejší části jezer. Proto jsem v příbřežních partiích mohl najít mnoho měkkýšů, což potvrzovalo mou teorii. Nebylo na co čekat, a tak jsem rozkrmil těsně za rákosem. Pruty jsem si jen připravil a vyčkával, co se bude dít. Někdy je lepší počkat, až ryby najedou do krmného místa. A to jim půjde o mnoho snáz, pokud je nebudete plašit nahozenými pruty, člunem, nebo jakkoliv jinak.

Jezero šlo spát a já si také zdřímnul. Probudil jsem se až po půlnoci. Teple jsem se oblékl a sedl si vedle připravených prutů. Na kličce navijáku se mi houpal krásně navoněný, plovoucí boilies, jehož vůně vanula vzduchem. Po levici jsem zaslechl první výskok kapra. Bylo to ještě dost daleko.

Přemýšlel jsem o místních rybách, i o největším tamním kaprovi jménem Derik. Je to v Rakousku dost známá ryba, s váhou okolo 22 až 25 kg. Kde asi může být? Ne, že bych na něj měl vyloženě zálusk, ale někdy se do svých myšlenek o rybách zahloubám tak, že se úplně vidím s nimi plavat pod hladinou. Kde ale ten Derik a ostatní kapři jsou? Jaké mají zvyky? Jakou potravu zrovna vyhledávají? Jaké mají s námi zkušenosti? Jo, na to kdybych si dokázal odpovědět… A tak jen předpokládám, plánuji, vymýšlím, domýšlím a sním… Mám to tak rád…

Další výskok! Tentokrát už na krmném místě. Tak to bylo rychlé. Kaprům dlouho netrvalo najít mé krmení, což bylo dobře. To je vždy jedna z nejdůležitějších věcí. Někdy kapři můžou být od vás na kilometry daleko a spoustu dní čekáte, než budou migrovat přes vaše místo, a někdy se jich ani nedočkáte, což se mi také několikrát stalo. To je pro velká jezera naprosto typické. Proto jsem měl radost, že kapři jsou v mé těsné blízkosti. Nechtěl jsem je vyplašit, ale potřeboval jsem do vody nakobrovat další kuličky. Sem tam jsem do jezera hodil po pár kuličkách – takhle asi hodinu, než mi zmizel pětikilový pytlík. Věděl jsem, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, základ pro zítřky. Lehl jsem si na lehátko, abych načerpal energii pro druhý den. Ta noc utekla tak rychle. Jak já si ji užil, a to nebyl ani jeden prut ve vodě…

Kapři opravdu reagovali spolehlivě a šlo jen o to je přikrmovat. Je to stejné jako s ohněm. Když chcete, aby hořel, musíte přikládat! To samé platí u ryb. Takže jsem přikmoval, ale ne tak, aby hořel velký táborák, protože ten by všechno rychle spálil – já se chtěl ohřívat co nejdéle! To se mi vedlo celkem dobře. Během prvních tří dnů jsem měl nespočet kaprů na podložce. Věděl jsem, že to nemusí trvat věčně, a tak jsem ještě rozkrmil další flíček opodál, kde jsem plánoval chytat o pár dní později. Rád si během své výpravy někde v povzdálí připravuji místo, na které si dohlížím. Většinou na něm dochytávám poslední dny. Na jezeru bylo velmi zajímavé, že místní populace kaprů byla oproti jiným horským vodám celkem různorodá. Povedlo se mi chytit lysce, šupináče, řádkáče i kapry koi. K tomu jsem všechny ryby odchytával do 30 metrů od břehu, hned za rákosem. Takže většinu z náhozu – tak, jak to mám rád. Jediné, co k dokonalosti chybělo, bylo to, že jsem musel za každou rybou vyrazit na člunu, čímž jsem si značně místa plašil. Ale jinak to prostě nešlo. Za rákosem se dno svažovalo prudce dolů a na tom svahu bylo mnoho potopených stromů. Po každém záběru jsem rybu nechal vyjet na volnou vodu a pak nad ni najel člunem. Zajímavé bylo, že (až na výjimky) mi žádný kapr nevjel do vázek. Když na něj příliš netlačíte tak vyjede spíše na volnou vodu. Za bivakem se procházely srnky a hory se zbarvily západem slunce do růžova. Navštívil nás rakouský kaprař Peter, který přišel na slivovičku. Moc mu chutnala. Se západem slunce jsme si prohlíželi fotky na displeji fotoaparátu a rozebírali místní obsádku kaprů. Vtom se mu ozval v kapse příposlech, a jako když do něj střelí, rozběhl se ke svému místu. Jenže ta střela byla po té slivovici zcela neřízená!

Rána na rybách miluji ze všech nejvíce. Když se člověk může probouzet zároveň s okolní přírodou. Neznám nic krásnějšího. Na světě je tolik krásy, jen je škoda, že někteří lidé přírodu vůbec nevnímají a někdy se zdá, že jejich vrcholem je návštěva McDonaldu! Mně ale začaly velmi dobře fungovat nástrahy, které jsou velmi výrazné, jak svou vůní, tak svou barvou. A není to žádná náhoda. V čistých vodách, kde kapři nejsou úplně pod tím největším tlakem, velmi dobře reagují na výrazné barvy nástrah.

Výprava se mi blížila ke konci a já si přál zdolat nějakého místního velikána. Nevím proč, ale ten Derik mě začal zajímat stále víc. Asi to bylo tím, že o něm Martin a všichni rybáři na jezeru pořád mluvili. Jenže mně chodily poměrně malé ryby a jejich velikost se spíše zmenšovala. Musel jsem se rozhodnout pro nějakou změnu taktiky. Přemýšlel jsem i o změně místa. Protože jsem měl nachytáno mnoho kaprů a byl jsem nadmíru spokojen, rozhoduje se vám o mnoho lépe. Mnohem snadněji, než když jste několik dní bez záběru a zbývají poslední dny. Tenkrát to mohlo být jen lepší. Protože jsem prožil opravdu vyčerpávající sérii záběrů, byl jsem velmi fyzicky vyčerpán a rozhodl jsem se, že se do prutu opřu a zkusím ho „zahodit“ do hloubky. Prostě jen tak na náhodu. Věděl jsem, že záběr může přijít jen náhodně a budu mít tak čas se zregenerovat a rozhodnout se s čistou hlavou. Stejně mě vždy zajímalo, jestli kapři sbírají v takové hloubce, ale neměl jsem moc příležitostí to zkusit.

Pěkně jsem se vyspal, ale cívka navijáku se po čase přece jen roztočila. Až když jsem zaseknul, došlo mi, že je to na prut, který byl nahozen zcela jistě v hloubce nad 20 m. V podběráku se otočila ryba nad 20 kg! Kapři mě vždy něčím překvapí! Čím to je? Proč jsou kapři v takové hloubce? Je to náhoda? Samozřejmě jsem navlíknul novou nástrahu a odhodil ji ještě dál, do ještě větší hloubky. Stejně tak slepě jako minule. Montáž dlouze padala. Držel jsem vlasec a snažil jsem se poznat, jestli olovo dopadlo do bahna, nebo na tvrdé dno. Nějak jsem ani nezaznamenal, že montáž dopadla. No nic, položil jsem prut do hlásiče, nastřílel do vody pár kuliček a šel si sednout k bivaku. Během půl hodiny se mi cívka navijáku roztočila znovu a v podběráku skončil další nádherný kapr. Byl o trochu menší, ale do 20 kg mu moc nechybělo. To už náhoda nebyla. Našel jsem pro to jen jedno vysvětlení. Krmil jsem za rákosem v hloubce od 3 do 7 m. Dno se pomalu svažovalo a krmící se ryby a proudy vody se postaraly o to, že se část návnady sesunula do hloubek, kde se v naprostém klidu krmili větší jedinci. Nemyslím si, že je obecně pro kaprovité ryby příjemnější trávit čas v tak hlubokých vodách oproti vyhřátějším a na potravu bohatším příbřežním partiím. Ale všiml jsem si jisté skutečnosti. Pokud kapr zaznamená v hlubších vodách dobrý zdroj potravy, nedělá mu větší problém se za ní vypravit. Netroufám si tvrdit, že se větší kusy v hlubokých vodách zdržují nějak pravidelně. Co by tam hledali? Je tam studená voda, přirozené potravy taky pomálu, ale když na to přijde a něco na dně opravdu objeví, dokážou se ponořit na omezený čas do opravdu velkých hloubek. Ale potravu tráví zase ve vhodnějším prostředí. Ze zkušeností i z jiných revírů (jako je například Orlík, Saint Cassien, Pusiano nebo Bled) je zřejmé, že to lépe umí starší ryba.

Přezbrojil jsem oba pruty a nahodil je do hloubek přes 20 metrů. Přišla velká změna počasí a z dálky se hnala bouřka. Já mívám v takovém počasí štěstí a občas mně chodí záběry. Vlastně není to jen o štěstí. Mění se tlak, působící na organizmy dna, které se dávají do pohybu, a to je ten pravý impuls pro hostinu. Bouřka byla nad námi a Gábina mě varovala: „Ani o tom nepřemýšlej, jestli půjdeš k prutu, okamžitě se seberu a odjíždím domů.“ Jenže ten prut se opravdu rozjel. Nevydržel jsem se dívat na otáčející se cívku. Uchopil jsem prut. Ryba vypadala velmi dobře. Ten zvuk otáčející se cívky… To se prostě nedá vydržet… Podíval jsem se do bivaku na Gábinu, pak na nebe. Svlékl ze sebe poslední suché hadry a vyrazil za ním. Miky už na mě stejně čekala ve člunu. Vyrazili jsme společně. Vítr nám foukal do zad a člun nás hnal na jezero. Provaz od člunu jsem si raději omotal kolem nohy a začal navíjet. Počasí se zhoršovalo a začalo vydatně pršet. Uf, horský studený déšť, nic příjemného. Otočil jsem se na břeh, který se dost vzdaloval. „Jsem to ale idiot, do prdele práce,“ řekl jsem si a navíjel dál. Naštěstí kapr nabral směr proti větru k našemu břehu, jinak bych už byl na druhé straně. Ohnutý prut až po sedlo navijáku, utažená brzda a ryba někde hluboko pod námi. Stále a stále u dna. „To bude prase, pořádné prase, bože,“ snažil jsem se nevnímat okolní počasí. Vtom jsem zaslechl jiný šplouchanec než od vlny. „Miky!“ Vzdalovala se mi od člunu. Bylo to strašně rychlé. Jedna vlna, druhá vlna. Miky nikde. Odklopil jsem cívku a odhodil prut do člunu. „Tak kde seš, Miky! Miky. Ke mně! To né! Do prdele!“ Miky se díky bohu konečně vynořila a já po ní hrábnul podběrákem. Nic jiného mě nezajímalo. Položil jsem ji na podložku, trochu si zachrochtala, aby ze sebe dostala vodu a hned skočila na „bort“ člunu a zajímala se, o co přišla. „Ty můj lovče, to už mi nikdy nedělej!“ vynadal jsem jí. Vtom jsem si uvědomil, že někde pod námi je ještě kapr. V hlavě jsem měl pořád Miky. Ani nevíte, jak rád jsem byl, že byla se mnou na člunu. Počasí se začalo zklidňovat, ale i tak jsem si na ni dával větší pozor. Uchopil jsem prut do ruky, překlapnul cívku a začal znovu navíjet. Byl ještě tam. Dotáhli jsme se nad něj. Vtom mě napadlo, že by to mohl být Derik. Vyhlížel jsem lysce. Jenže nešlo to tak rychle. Ta ryba měla neskutečnou sílu a stále se držela u dna. Někdy jako by úplně zastavila. To jsem snad ani nezažil. Mnohokrát jsem si myslel, že kapr je ve vázce, ale když jsem více zabral, dal se do pohybu. Přitáhl jsem více brzdu a začal ho zvedat ke člunu. Kolem nás se začaly objevovat bubliny, ale na sumce to nevypadalo. Vlny mi znemožňovaly nahlédnout pod hladinu. Je to Derik? Oh! Na hladině se objevil obrovský hřbet, ale neviděl jsem dobře, jestli je to lysec, nebo šupináč. Derik byl tmavý lysec. „Bude to asi on!“ Podběrák připraven. Kapr se zvedá! Využil jsem první šanci a podsunul pod něj síť. „Bože, neuvěřitelná ryba, to snad není možný,“ hladím vítězně Miky. Není to Derik, ale fakt obrovský šupináč! „Zvládli jsme to, byl to neuvěřitelný souboj a to, že ses mi málem utopila, to si radši necháme pro sebe,“ pronesl jsem k parťákovi.

Namířil jsem člun na tu tmavou tečku, což byl asi bivak, a dal se do pádlování. Kapr ležel ve člunu na bazénkové podložce. Všude bylo hodně vody, takže byl v bezpečí. Miky ho pusinkovala a kapr vydával zajímavé zvuky. A Gábina? Vypadalo to, že nikam neodjela. Na břehu nás už netrpělivě čekala a s ní i Martin Hatzl, který na mě volal, jestli vezu na břeh Derika. Přirazili jsme ke břehu a podle reakcí rakouských rybářů se mi povedlo zdolat šupináče, kterého ještě nikdy na této vodě neviděli.

Každý revír má svá tajemství. Vždy, když chytnu výjimečnou rybu, umocní se mě takový zvláštní pocit. Vidím za ní mnoho práce a musím poděkovat svému týmu, svým přátelům, rodině, protože bez nich by má rybařina nemohla být taková, jaká je. Jejich práce, přátelství a pomoc, to je pro mě tím největším bohatstvím. Pokaždé, když takovou rybu pouštím, vzpomenu si i na svého dědečka, který mě naučil rybařit, mít rád přírodu. Díky za ty chvíle. Děkuji, že jsem to mohl prožít!