První narozeniny na Pusianu

Na Pusianu se mi moc líbilo, a tak jsem se tam hned další rok na jaře vrátil. Ještě jednou jsem chtěl jezero poznat. Během zimy došlo k mnohým změnám a místa se musela rezervovat dopředu. Když jsem byl na rybářské výstavě v Itálii, zarezervoval jsem si místo v zátoce Mojana. Výpravu jsem plánoval na jarní období, a to by mohl být dobrý flek, radil mi Gerry. Jenže ten rok byla opravdu dlouhá zima a já měl strach, že mnou vybrané místo nebude ještě aktivní. To je nevýhoda nového rezervačního systému na jezeře. Nemůžete se přemístit, kam se vám zachce. Na druhou stranu máte zase jistý flek, což v minulosti nebylo samozřejmostí. Týden před plánovaným odjezdem se konečně udělalo hezky. To bylo moc důležité pro ryby, ale i pro mou rodinu. Tenkrát jsme k italským břehům totiž vyrazili všichni – manželka, synek a fenky Miky a Sendy. Mé auto se začalo zaplňovat trochu jinými věcmi, než jsem byl doposud zvyklý. Nočník, tři balíky plenek, kočárek, dvě tašky hraček, balík Sunaru a další batohy, do kterých jsem se raději nedíval. Vždycky jsem si myslel, že už více tašek má žena nepotřebuje. Mýlil jsem se. Až do posledních škvírek, které zůstaly volné pro mě, jsem mačkal boilies. Auto bylo k prasknutí a já byl rád, že jsme dojeli k vodě v pořádku a mohl tak pozdravit kamarády z Čech, kteří rybařili na vedlejším místě u restaurace. I díky jejich pomoci jsem věci na místo nestěhoval dva dny.

V této části jezera jsem byl vůbec poprvé. Moc se mi líbila. Dobré bylo i to, že jsme měli soukromí. Celá zátoka byla na 10 dní jen pro nás. Nádhera. Celý natěšený jsem rychle postavil Gábině a Filípkovi bivak a vyrazil na vodu. V zátoce bylo kolem dvou metrů a sluníčko vodu pěkně prohřívalo. To mi hrálo do karet. Obloha byla vymetená a první večer byl opravdu kouzelný! Když synek a manželka usnuli, vyrazil jsem na člun s krmením. Na protější straně rostly stulíky a viděl jsem tam pohyb ryb. Rozhodl jsem se začít tam, i když jsem zvyklý si vždy rozkrmit místo i na nához. Nikdy nevíte, jak silný přijde vítr. Když se nedostanete na vodu, jste pak nakonec šťastni, že máte připravené místečko poblíž břehu. Nic zajímavého jsem pod vodou nenašel, a tak jsem jednoduše rozkrmil 50 metrů od břehu. Jen tak na blind. Bim-bam bim-bam. Jo, zase ty zvony, typické pro Pusiano. Nevím proč, ale ten jejich zvuk mě uklidňoval a vytvářel ve mně takovou zvláštní klidnou atmosféru.

Byla už půlnoc a taky čas si připravit pruty a nové návazce. Nasadil jsem těžší kalibr než před pár měsíci. Předpokládal jsem velké souboje ve stulících a rákosinách, což se později potvrdilo. Vyčerpání z cestování mi nakonec zhatilo plány, že ještě stihnu zavést, než půjdu spát. Na chvilku jsem si šel lehnout a už jsem nevstal. Nešlo to. Únava z cesty byla veliká. Ráno mě neprobudil budík, hlásič, ani štěbetání ptáků, ale Filip, který se rozhodl vstávat a všem to dal nahlas najevo. Asi proto, že byl výjimečný den. Bylo 13. 5. 2013 a Filipovi ten den byl jeden rok. Vytáhnul jsem mu postýlku vedle prutů, abych mohl pracovat a zároveň byl pod dohledem. Sledoval houpající se kuličky na šňůrce. Naposledy byl se mnou na rybách na Ossiacher See, ale to byl ještě moc malý na to, aby vnímal, co táta u vody dělá. Teď už ho všechno zajímalo. Asi nejvíce hlásiče, když některý z nich pípnul. Poté, co mamka převzala hlídání, jsem zavezl. Znovu byl krásný den a já si nic jiného nepřál, než synkovi k narozeninám chytit kapra. Z domů jsme měli šampaňské, a tak jsme pozvali na oslavu Petra Novotného a Honzu Indru, kteří seděli o flek dál a zbýval jim ještě jeden den chytání. Filípek byl středem pozornosti a my se s ním radovali. Po očku jsem sledoval hladinu. Byla klidná. Přišla další návštěva a to místní rybáři z Pusiana a taky Oskar a Gerry, majitelé rybářského obchodu Ghost Carp. Přinesli víno, svíčky a dort. Byli jsme v šoku. Byl to překrásný dort s mapkou jezera Pusiano a jménem našeho oslavence. Dodnes jsem nepřišel na to, jak se v Pusianu dozvěděli, že Filip slaví narozeniny. Každopádně to byl velký zážitek pro nás všechny.

Chvíli předtím, než jsme rozkrojili dort, se mi rozjel prut. Skočil jsem s prutem do člunu a vyrazil za rybou. Výjezd nebyl moc rychlý, měl bych příště být trochu šikovnější, říkal jsem si. Zapnul jsem motor na plný výkon a snažil se omezit kaprovi volnost, kterou jsem mu poskytnul. Nechtěl jsem o něj za žádnou cenu přijít. Byl přeci narozeninový. Jenže to nebylo tak jednoduché, kapr už byl zajetý v rákosí. Nebyl hluboko, protože jsem zahlédl šokový vlasec. Cítil jsem, jak škube hlavou. Ze strany na stranu. Doručkoval jsem k šokovému vlasci a začal rybu vytahovat z rákosí ručně. Kupodivu to šlo velmi dobře a já ho takhle navedl do podběráku. Super. Přátelé nám udělali společnou fotografii. Věřím, že až se na ni za pár let podíváme, vybavíme si tento krásný den ve slunné Itálii. Ano, slunce hřálo, přesně jak jsem slíbil manželce. Jenže to jsem ještě nevěděl, že to byly jedny z posledních paprsků této výpravy.

Další den se obloha zatáhla a začal foukat studený vítr. Pár dní tepla naštěstí stačilo k tomu, aby mi do zátoky najeli kapři. V rákosí bylo živo. Sedl jsem na člun a vyrazil zakrmit, abych je udržel, i přes ochlazení. To se mi celkem dařilo, protože jsem v noci nestíhal vyvážet. Když jsem přijel ke břehu z nové vyvážky, už mi jel další prut. Kapři byli při chuti a společně s Miky jsme se prochytali do samého rána. Ošleháni od větru, unaveni, ale štastni jsme přivítali vstávajícího Filipa s Gábinou. Oběma jsem vyprávěl, jakou krásnou noc jsem s Miky prožil. Záběry neustávaly a během dne jsem pochytal další kapry. Byla to opravdu senzace. Všechny ryby se pohybovaly od 10 do 15 kg. Vítr stále zesiloval a pro mě bylo čím dál obtížnější udržet tempo. Také mi docházela síla. Odpoledne jsem už nevydržel a šel si lehnout. Probudil jsem se až v noci. Ohřál si guláš a šel znovu na to. Na všechny pruty jsem nastražil Balanc boilies Nutric Acid/Ananas v kombinaci s pěnovou kuličkou Zig-Rig. To byla jediná jistota, jak mohla nástraha vydržet ataku menších ryb. Také jsem poprvé zkoušel plastový obal Karpela Cont, díky němuž jsem mohl prezentovat měkčí boilies. Když jsem na prut dal cokoliv jiného, do pár hodin bylo po nástraze. Nejvíce mi fungoval Nutric Acid v kombinaci se sladkým ananasem. Možná pro to, že jsem jako hlavní návnadu používal ananas a do něj přimíchával Nutric Acid pro přilepšenou. Po každém kaprovi jsem do vody plošně nakrmil půl až jeden kilogram boilies. Výprava byla rozběhnutá velmi dobře. Není nic hezčího, když to začne šlapat hned od začátku. Takových okamžiků si moc vážím, protože vím, že na velkých jezerech to rozhodně není běžné. Měl jsem ale štěstí v tom, že v mé zátoce byli kapři najetí. I když se voda ochlazovala, kapři setrvávali. Snad jsem toho docílil svými návnadami. Prochytal jsem se zase do dalšího rána. Pršelo a já byl celý promočený. Také dost unavený. Proto jsem stáhnul pruty a usnul. Probudil jsem se až po poledni. Chtěl jsem se věnovat synkovi a své manželce alespoň chvilku, ale vytažené montáže, mě nenechávaly v klidu. Musely jít do vody. V podvečer přijeli ukrajinští přátelé, a tak jsem jim předal všechny informace, co o Pusianu znám. Byla už zase tma. Já nevím, proč ten čas na rybách tak letí? Rodinka už šla zase spát a já jim stihl jen zapnout bivak a trochu zatopit, aby jim nebyla zima.

O desáté večer přišla jízda. Rozespalý jsem skočil do člunu a vyrazil na vodu. Až když jsem najel nad kapra, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl podběrák. To nebylo vůbec dobré, protože podle tahu se zdálo, že to nebude nic malého. Jistě po více než půl hodině jsem dostal kapra ke člunu. Byla to ryba okolo dvaceti kilogramů. Mohutný šupináč, určitě přes metr, s ohromnou zadní ploutví. Vlny se zvedaly a déšť stékal po prutu přímo do mého rozkroku. To nebylo vůbec příjemné. Vítr mě ubíral do rákosu. Do toho mi došla baterka, takže jsem si dal prut mezi nohy a začal pádlovat. Ze všech sil proti vlnám, které mi stříkaly na záda. Nechtěl jsem to vzdát. Kapr byl už také unaven, ale stále jsem nevěděl, jak ho podeberu. Nezbylo mi nic jiného, než prut položit do člunu a začít ručkovat šňůru. Kaprovy výpady jsem bolestivě cítil na rukou a vlny si se mnou dělaly, co chtěly. Kapr mi zajel do mého druhého prutu a táhnul za sebou montáž. Ta se samozřejmě zasekla někde při dně, a to byl konec mých nadějí. Kapr byl nenávratně pryč. Když jsem vymotal pruty a vracel se na břeh, nadával si, jak jen jsem mohl zapomenout. Trochu klidu, rozvahy a taky spánku bych potřeboval.

Mé ukvapené jednání a ztřeštěnost mi nepřinášely nic dobrého. Vlastně ani rodinu jsem si přes den moc neužíval, protože jsem byl po nočním rybaření, jako když mě praštíte přes hlavu. Proto jsem se rozhodl opřít pruty o bivak a chytat jen od šesté ráno do desáté do večera. Před spánkem jsem místa provnadil. To samé ve tři ráno, na což jsem si natáhnul budíka na mobilu. Dal jsem kaprům celou noc klidu na to, aby mohli nerušeně hodovat. Když jsem ráno vstal, cítil jsem se velmi čerstvě a rybařinu si začal užívat o mnoho lépe. Déšť neustával, ale i přesto jsme se rybařinou bavili. A to je moc důležité. To se také odrazilo na výsledcích, kdy jsem v podvečer podebral známého kapra „dvouvouska“ a také „two colora“, který se v této zátoce chytá pravidelně. To je obrovská šupinatá jikernačka s urputnou silou. Zabrala na tři Balanc boilies za sebou. Není se ale čemu divit. Její ústa by pohltila i střední bramboru. Vše bylo perfektní a taktika vytažených prutů přes noc se zdála velmi účelná. Rozdíl jsem viděl především v tom, že jsme začali podebírat o mnoho větší kapry. Nemyslím si, že to bylo otázkou náhody. Kapři se v noci v klidu krmili a k ránu když dosbírávali krmení ti větší, tak jsem jim potichounku naservíroval svá krásně voňavá cukrlátka. K montáži jsem přihodil jen pár kuliček. Jo, jak já si to užíval!

Když se trochu vyčasilo, učili jsme synka chodit. Udělal první krůčky v holinkách a blátě. Kdyby se alespoň na den rozsvítilo sluníčko, nemělo by to chybu. Trochu bychom se ohřáli a vysušili věci. To se nám splnilo další den. Sice na dvě hodinky, ale díky bohu za to. Navštívil nás Dmitrij, který chytal opodál a já ho poprosil, aby na chvilku pohlídal naše pruty. Vyvezl jsem rodinku na člunu k přítoku, kde jsme se umyli. Ta řeka byla tak čistá. Krásně voněla. Filípkovi jsem našel krásný kámen na památku. Také jsem se pokoušel chytat pstruhy za kameny, jako za mlada. Ale to mi už moc nešlo. Nechytil jsem ani jednoho, a tak jsem si je alespoň natočil podvodní kamerou.

Užívali jsme si sebe navzájem. Život může být krásný. Seděl jsem na kameni a přemýšlel, jak ten čas rychle letí. Vždyť není to tak dávno, co jsem chytal pstruhy se svým dědečkem. A teď mě zase sleduje můj kluk. Čas je asi jediná spravedlnost na tomto světě.

Nic netrvá věčně a pohoda skončila ve chvíli, kdy manželka naměřila Filipovi horečku. Celou noc jsme ho hlídali a neustále přikrývali. Neměl kašel ani rýmu. Přišlo to velmi rychle. Začal jsem být trochu nervózní, ale nedával jsem to moc najevo. Zase pršelo, což na náladě moc nepřidá. Když jsem se mu podíval do pusy, bylo mi vše jasné. Na svět se prořezávaly další zoubky. To se prostě musí přečkat, ale manželka byla trochu jiného názoru a naše výprava byla v ohrožení. Gábina měla velkou starost a já nevěděl, jak ji uklidnit, že se nejedná o nic vážného. Navštívil jsem rybáře z Ukrajiny a svěřil se s naším problémem. Po krátké konzultaci jsme vymysleli plán. Z jednoho z nich jsem udělal doktora, který přišel k nám na vyšetření. „Gábino, to je ale náhoda, sousedící rybář je doktor,“ přispěchal jsem s novinkou. Doktor přišel a řekl. „Ano, žádné známky infekčního onemocnění, žádná rýma ani kašel, to budou zuby. Potřeme kluka pravou ruskou vodkou po prsou na snížení horečky a touhle mastičkou ho potírejte před spaním. Do ráno to bude v pořádku.“ Jak pravil doktor, tak bylo. Gábina se uklidnila, že vedle nás je doktor, a Fildovi slezla teplota. A náš doktor? Ještě tentýž den mě odfotil s nádherným lyscem. Byla to vyjímečná ryba. Byl to velmi starý lysec, kterého Gerry chytil v roce 2006 na místě Punta, a jeho váha dosáhla 26 kg. Tentokrát zdaleka neměl takovou váhu, ale já byl šťasten, že se mi povedlo chytit místní legendu.

Zbývaly nám poslední dny a poté, co jsme dali spát už rozjíveného synka, jsme si s manželkou otevřeli láhev vína. Venku se nedalo být, a tak jsme seděli v bivaku. Společně jsme si prohlíželi na displeji fotoaparátu několik desítek kaprů, které se nám podařilo ulovit. Jeden byl hezčí než druhý. Ten měl krásné vousky, tenhle byl zase úplně černý. A ten lysec? Ten je úplně perfektní. Vlastně můj jediný lysec na Pusianu. Povídali jsme si o rybách dlouho do noci. Také o tom, kam pojedeme dál. Jestli synek bude rybář, a vlastně že k tomu moři jet ani nemusíme, vždyť na rybách je nám stejně nejlépe…