Životní amur

Ten rok 2012 byl v mém životě vůbec nejhezčí. Aby taky ne. Narodil se mi syn a vedle toho jsem prožíval báječné chvíle na rybách. Asi i proto jsem stihl ještě tři výpravy na Dunaj. Dvě z nich ale dopadly neúspěšně a Dunaj mi ukazoval svou druhou tvář. V Rakousku začalo pršet a studená voda ochladila vodu o 5 stupňů a zvedla hladinu o 2 metry, což se podepsalo na aktivitě ryb. Než přišla studená vlna, místo jsme měli pěkně rozjeté. Tomu nasvědčovalo i to, že mi v podběráku skončili cejni okolo 60–70 cm a parmy nad 5 kg. Bohužel přišla změna, která k Dunaji patří, a my museli výpravu ukončit. Další výjezd dopadl podobně, kdy jsme během tří dnů zažili několik silných bouřek. Několikrát jsme museli opustit pruty a bivaky a odjet autem do bezpečných míst, kde nad námi nebyly stromy. Dvě noci jsme proseděli v autě a sledovali jsme, jak hladina Dunaje stoupá. Za dva dny stoupla o 2 metry a naše chytání se opět vzdalovalo. Popíjeli jsme červené víno a povídali si o životě, i o tom, že rozumíme tomu, proč není Dunaj příliš oblíbený mezi kapraři. Silný vítr na Dunaji znamená předpověď, že budete neustále čistit vlasce od ulámaných větví, několik dní deště, že budete muset opustit místo, protože se Dunaj vlije do lesů, ve dnech sucha budete nahánět vodu. A když ji doženete, budete mít co dělat, abyste v proudu udrželi olovo. To vše i přesto, že jste měli místa dobře rozjetá.

Dunaj byl už krásně vybarven. Zimu nelze přeskočit. Červené, hnědé, žluté listí se motalo v proudu. Voda byla o mnoho níže, než tomu bylo minule a ze čtyřmetrové hloubky byla najednou dvoumetrová. Písečné břehy se odhalily a vše vypadalo, jako bych chytal úplně někde jinde než naposledy. Dost rozjímání. Šel jsem na to. Ryby určitě čekaly na mé dobroty. Rozkrmil jsem dvacetimetrový příčný pás, odhadem třicet metrů nad naším místem, čtyřiceti kilogramy partiklu a deseti kilogramy boilies a nahodil. Na jeden prut jsem dal dipovanou nakládanou kukuřici, kterou jsem zkombinoval s umělou tak, aby to bylo neutrálně vyvážené. Na druhý prut jsem vyzkoušel jeden boilies ze dna. Už si nepamatuji který, ale to není podstatné. Šel jsem do temné noci s velkým natěšením. Miluji první dny u vody, protože intenzivně poznávám okolní přírodu, vodu, ryby. Jak plyne čas, člověk začíná chápat věci úplně jinak. Většinou je všechno úplně opačně, než se vám na první dojem zdá. Naprosto odlišné od toho, co si představujeme doma na gauči. A to mě hrozně baví. Přemýšlet o tom všem. Přicházet na to, proč je to tak a co udělat pro úspěch. Někdy je to opravdu složité. To jsem si uvědomil hned první noc. Co chvíli jsem musel jít přehodit, protože vodou šly opravdu velké nečistoty. Tolik plovoucích větví na vlasci i na háčku jsem snad nikdy neměl. Některé byly tak velké, že jsem s nimi nehnul, a o montáž jsem přišel. Už docházely připravené návazce. Jak montáž cestovala po dně, háčky byly ve chvilce tupé. Zkusil jsem použít i velký kámen jako „back lead“, který jsem spustil kousek od břehu na slabém vlasci, tak aby mi šel při dně. Jenže tam se valila tráva, posekaná zřejmě ze zavlažovacích kanálů.

K ránu, když už byl chvíli klid a montáže ležely na dně, se přihnala velká výletní loď, která znovu rozsvítila můj bivak od příposlechu. Bylo mi do pláče a říkal si, jestli už to není příliš… Stáhnul jsem znovu zamotané pruty, opřel je o bivak a šel si lehnout. Už jsem nemohl. Spánek mi dodal trochu sil a Roman připravil dobrou snídani. I Miky dostala něco navíc, protože celou noc běhala se mnou k prutům. Bohužel se ryby nedočkala. Z krmení na dně asi nic nezůstalo, a tak jsem znovu přikrmil. Tentokrát o trochu blíže, abych nechytal na vlasce tolik nečistot. Pruty nasměroval taky trochu jinak a vydal se do dalšího dne. Nahodil jsem a sledoval hladinu. Když jsem spatřil velkou větev, pruty jsem stáhnul nebo na chvíli potopil vlasec. To trochu pomohlo. Každou chvíli jsem lopatkou dohazoval trochu boilies. Na hladině se ukázala první kolečka. Asi parmy. Tu když zapřáhnete, je to nádhera. Po boji s vodou to přišlo vhod a já byl za parmy moc rád. Ta, když se postaví do proudu, to je zážitek! Nebyl to kapr, na kterého jsem čekal, ale kde se podaří tahat z vody takové parmy.

Blížila se další noc. Jak já jsem se na ni netěšil! Opravdu. Miluji noční chytání, vždyť to víte, ale tam jsem si připadal, jako bych měl jít na noční šichtu. A taky že ano. Vedle větví, které jsem ve tmě neviděl, se do pohybu daly výletní lodě, které v nočních hodinách převážely turisty do jiných měst, a u břehu se začaly dělat mnohdy větší vlny než u moře. To znamenalo zase přehodit a trochu dokrmit. A to několikrát do hodiny. Mezi jedenáctou a jednou hodinou byl klid, což jsem využil ke spánku. Spacák – jo, to byla nádhera. Špinavá, ale teploučce vyhřátá postýlka od Miky. Natlačil jsem ji tam, kde mě nohy nejvíce zábly, zapnul spacák a v sekundě usnul. Ze spánku mě ale budí další prudká jízda. Senzace! S Miky jsme vyběhli do temné noci, směrem k jedinému světélku v noční přírodě. Zasekl jsem. Ano, Dunaj. Nebyla to žádná ryba, ale zase velká větev, kterou jsem neudržel, a vzala mi i druhý prut. Ale chvilku mi bylo hezky, než jsem zjistil, že to není ryba. Adrenalin pomalu odcházel a já šel rozmotávat a připravit znovu návazec.

Miky se znovu zahrabala hluboko do spacáku a já ji moc záviděl. Na obzoru se objevila loď s desítkami svíticích okének a na palubě hrála hudba. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, být tam. V teple, popíjet, veselit se a pak si lehnout do kajuty a ráno se vzbudit v jiné zemi. Ve chvíli, kdy bojujete ve studené noci s plovoucími větvemi, byla to představa hezká. Opravdu mě na chvíli zahřála. S lodí zmizely vlny, asi i mé krmení, a nakonec i ty chvilkově krásné představy. Já byl prostě v lese u vody. Dal jsem si panáka slivovice a vyrazil s kuráží k dalšímu náhozu.

Začalo se pěkně ochlazovat a pak mrholit. Má záda to začala cítit. Proto jsem se zahrabal do spacáku a na nic nemyslel. Dal si dalšího panáka a snažil se usnout. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na neúspěšné hledače zlatokopy. Asi z westernového filmu, který jsem viděl naposledy. Na dobrodruhy, kteří celý život hledají a dřou, aby objevili zlatou žílu. Většina z nich zlato nikdy nenašla a já si připadal podobně. Ale někteří z nich ho přece našli, ne? Byl jsem moc unavený a asi přemýšlel o blbostech.

Usínal jsem. Jenže za chvíli se zase rozsvítil hlásič. Jedno pípnutí. Druhé pípnutí. Otevřel jsem jedno oko. Miky se už ani nehnula. Zase ho zavřel a vtom další pípnutí. Zase větev? Ach jo. Pomalu jsem vyšel přehodit. Jenže když jsem uchopil prut, zjistil jsem, že vlasec mi nevede po proudu, ale jde proti vodě. Ryba! Bylo skoro už světlo. A můj poklad se pohupoval v proudu. Zavolal jsem na Miky, aby o to nepřišla. „Miky, to není větev, ale ryba.“ Nádherný pocit. Byl to kapr. Tak přeci! Podebral jsem dunajského krasavce. Když jsem ho dal na podložku, rozjel se mi druhý prut. Kapra jsem zapnul a zavolal na Romana, aby mi ho pomohl pohlídat. Nakopl jsem pořádnou zlatou žílu, řeknu vám! Na hladině se objevilo metrové bílé tělo. Amur! Jako bych v sekundě zapomněl na všechna úskalí, která Dunaj přináší. Nebudete mi asi ani věřit, ale když jsem uchopil ryby do náruče, vzpomněl jsem si na ty lidi na lodích, kteří se teď probouzí ve svých kajutách s kocovinou. Na zážitek, který jsem prožíval já, se prostě lístek koupit nedá.

Za bivakem se pásli koně a za nimi hlídal pasák stádo krav. Příroda se probouzela. Neskutečné. Mraky zmizely a louka se třpytila od slunce. Šel jsem se projít. Byl jsem moc šťasten. Navštívil jsem místního pasáka, který byl jediným živáčkem široko daleko. Jmenuje se Pišta a dlouhá léta žije u Dunaje ve starém povoze. Přes léto spí pod širým nebem, v zimě ve voze. Okolo něj běhalo několik nejvěrnějších psů. Televizi viděl dvakrát v životě a o internetu nemá ani páru. Je svým způsobem šťastný člověk, i když jeho životem bych žít neuměl. Jsem zasažen civilizací, ale na druhou stranu jsem rád, že ještě mohu vyrazit do krásných míst a žít alespoň z části tento „bezstarostný“ život. Cítit se dobře. Vstávat s ostatními zvířaty, vidět to, o čem současná mládež nemá ani páru – bohužel. S Pištou jsme se velmi spřátelili a vyměnili si mnoho rad. On mi poradil, co funguje proti komárům, a já mu zase vysvětlil, jak nachytat ryby, aby si přilepšil. I když se střetly dva odlišné světy, v mnohém jsme si rozuměli.

Vrátil jsem se k prutům a musel přikrmit. Voda v Dunaji je hladová a kukuřice i boilies rychle mizely. Dokrmoval jsem po každé velké lodi. Místo mi navštívili cejni, a tak jsme se s nimi bavili. Donesl jsem jich pár Pištovi. Měl radost a já taky. V kapse se mi rozezněl hlásič a jen tak tak jsem doběhl nazpět k prutu. Ryba byla u hladiny, což bylo štěstí. Tento styl souboje už znám. Amur po záseku vyjede k hladině a vypadá to, že je překvapený, co se vůbec děje. Táhnete ho ke břehu celkem klidně. Pak to začne. Teď to nebylo jinak, jenže s tím rozdílem, že tohle bylo něco jiného. Za svůj rybářský život jsem podebral několik amurů nad 20 kg, ale tahle ryba byla prostě obrovská! Zahlédl jsem její tělo asi deset metrů od břehu a okamžitě jsem povolil cívku navijáku. Chtěl jsem být připraven na ten okamžik, kdy vystartuje raketovou rychlostí nazpět do toku. Bylo to tak. Amur se dotknul břehu a vypálil urputnou silou. Pane jo, nechtěl bych se mu postavit do cesty! Byl rozezlen. Miky vrtěla ocáskem a já trnul hrůzou a přemýšlel nad osmičkou háčkem, jak asi sedí. Tahle ryba měla síly víc než dost a já věděl, že nebude lehké ji dostat v proudu do podběráku. Musel jsem ji pořádně unavit, aby mi neroztrhala podběrák. Podebrání jsem do detailu promyslel. Navedl jsem ho proti proudu a s podběrákem sešel pod něj. Když si lehnul na hladinu, využil jsem jeho chvilkové nepozornosti a s pomocí proudu vody skončil v síti. Byl tam! Prut jsem odhodil a držel ramena podběráku vší silou. Byl můj – životní amur! Neskutečná ryba, a k tomu ještě z hlavního toku Dunaje. Má radost byla opravdu nepopsatelná. Hlavou mi problesklo několik chvil. Vzpomněl jsem si na svého dědečka, který mě učil držet prut, na svou celou rodinu, kamarády. Převážně jim patří tento úlovek, protože díky nim jsem šťastný. A když jsem šťastný, jsem rybářem! A já šťastný byl a moc. Taky trochu hrdý sám na sebe, že jsem nevzdal ten boj s řekou. Mám ji nakonec rád. Takovou, jaká je.