Gabčíkovo – Rozloučení

Domů z Dunaje jsem se vracel jako král z úspěšného tažení. Bylo mi dobře. Velmi dobře, pochytal jsem dost ryb a byl přesvědčen, že tím zakončím sezónu. Proč taky ne, v nejlepším je třeba přestat, že? Jenže přestaňte myslet na ryby a na řeku, která mě ovládla. Byl jsem tam vlastně pořád. Manželka nechápala, co se mnou je. O Dunaji se mi zdálo snad každou noc, myslel na ni v práci i doma. Nejraději bych zase vše naházel do auta a zmizel. Jenže já si moc dobře uvědomoval, že má tolerantní žena i můj kluk mě potřebují chvilku doma. I v práci bylo potřeba udělat několik úkolů, které stály na mně. Teploty se prudce ochlazovaly a tím i voda v Dunaji. Loučil jsem se s ním na dálku. Byla středa a Gabriela přišla ze cvičení. Já si stavěl s Filípkem hrad z lega. U večeře zahleděn do prázdna se mě manželka dotázala. „Ty zase myslíš na Dunaj, co?“ „Ale ne, přemýšlím o tom, co musím zítra v práci udělat,“ lhal jsem. Šli jsme spát a ještě než jsme zhasli lampičky, řekla mi: „Venku se ochlazuje, listí žloutne. Měl bys ještě vyrazit.“ Nemohl jsem dospat rána.

Večer jsem stál na hrázi Gabčíkovo. V tom roce už podruhé. Poprvé jsem se tam zastavil, když jsem měl obchodní cestu do Maďarska. Tehdy jsem vzal Gábinu i Filípka a udělali jsme si jeden den výlet. Měli jsme s sebou kola a vodní dílo projeli od hráze do Šamorína, Hamuliakova. Proboha, to je vám přehrada! Je tak obrovská.

Od té doby při všech návštěvách Dunaje jsem myslel na ni a sháněl informace. To bylo stejně těžké, jako najít dobré informace o řece. Jenže já měl v peněžence papírek s telefonním číslem na rybáře, který mi na rybářské výstavě v Brně o Gabčíkovu i o vodním díle vyprávěl. Toho jsem využil a kontaktoval Martina Šindlera. Velmi sdílný a kamarádský chlapec nás seznámil s hospodářem a porybným, kterému tu všichni říkají „Rolo“. Vybavili jsme povolenku na týden a zakotvili na vodním díle poblíž Šamorínu. Tam, kde jezdí nejvíce rybářů. Kde se dozvědět více, než od místních. Rozbalili jsme tábor a já vyrazil na vodu. Dunaj rozlitý mezi uměle vytvořenými hrázi neměl až takovou sílu, zdálo se na první dojem. Ovšem když se tady rozfouká, musí to být neuvěřitelné peklo, přemýšlel jsem. Ježišmarja, to je plocha. Kam se to zase cpu. Kde tady jako mám hledat kapra? Ale já prostě vůbec nepřemýšlím, ono se to všechno v mé mysli rozhoduje tak samo. Skutečně. Kdyby mi někdo ve chvíli, kdy jsme s rodinou jeli po hrázi na kolech, řekl, že tady budu ještě letos chytat, jednoznačně mu řeknu: „A kde na to asi vezmu čas?!“ A já se tam o pár měsíců později pohupoval na vlnách a hledal vhodné místo. Místečko, ze kterého bych mohl vykřesat naději. Kapra! Do plavebky bylo dost daleko, a tak jsem začal na osmdesáti až sto metrech, kde jsem rozkrmil velkou plochu. Západ slunce byl neskutečný. Naprosto kouzelný. Takový si pamatuji z Orientu ve Francii. Asi to bude velmi podobná voda. Obrovská plocha s malou rybí obsádkou. Ale kdyby tady bylo pár kaprů tak velkých jako na Orientu, zasnil jsem se. Budou tam, jak jinak! Slovenský Orient. Člověka až z toho mrazí v zádech. Kolik tady musím strávit času, abych se prochytal ke kaprovi? Bude to tak těžké? Kolik toho musím o slovenském moři znát, abych dosáhl úspěchu? Ale zase bych měl kapra, kterého bych si moc vážil. Ano, bude to dobrodružství. Velké dobrodružství, které má jediný cíl. Krásnou rybářskou cestu! A ten kapr? Samozřejmě, to je ta odměna na konci, která není jistá! A já na tu cestu už vyrazil. Celý večer jsem přemýšlel a přede mnou se vlnila obrovská vodní hladina, která si zasluhuje velký respekt.

Bylo půl páté ráno, když mě probudila auta. Byla tma jako v pytli a k vodě přjížděli rybáři. Jeden si sednul tři metry od mého stojanu a ti další se začali štosovat v řadě, tak jak postupně přijížděli. Byla jich najednou plná hráz. Přemýšlel jsem, jak se mám zachovat. Díry od vidliček znali nazpaměť. Za kamenem kyblíček, pod ním červi z předchozího dne. Každý měl svůj flek. Komu jsem ho asi zasedl já? Vše vyřešila Miky, která odbourala chvilkové napětí, když každého oběhla a s vrtícím ocáskem přivítala. Aha, jeden z nich šel přímo ke mně. Tak tomu rybáři jsem zasedl místečko? Zastavil se nad mým stojanem a řekl, že tohle ještě neviděl a vyptával se, odkud jsem přišel. Stáhnul jsem mu pruty a pustil ho. Byl to správný děda. Jmenoval se Petr. Měl tři děti a osm vnoučat. Pracoval jako elektrikář, dřel jako rybář mnoho let ve svazu a teď má díky těm volům nahoře důchod pod psa. Taky byl na vojně v Čechách. Vlastně v Čechách prožil svou první lásku. Vypadalo to už skoro na svatbu. Jenže pak se jejich cesty rozdělily a on se vrátil na Slovensko domů. Seděl jsem na kameni a bylo mi velmi neslušné vstát a odejít. Tak jsem tam seděl několik hodin, až mě bolel zadek. Během krátké chvíle jsem znal celý život místního rybáře. Po pár hodinách monologu a mého soustavného kývání hlavy si pustil maďarské rádio a řekl, že ryby berou vždy, když si pustí krásné písně.

A tak jsem prožil nevšední atmosféru, obklopen směskou slovenských a maďarských rybářů. To vše umocněné místní hudbou. Krásné ráno. Takové, které ve mě vyvolávalo silné emoce. Kde skončím já? Přál bych si takový důchod. Vůbec dožít se ho. Každé ráno vstát a vyrazit na své místečko. A třeba tam bude taky sedět chlapec, který mě vyslechne a třeba mi zpříjemní den. Určitě bych byl za to rád…

Tři dny na vodním díle utekly a vedle mě se to začalo štosovat více a více. Byl jsem ke všem velmi přátelský, aby taky ne, byl jsem to já, kdo u nich byl na návštěvě. Rád vyhledávám samotu, ale tentokrát jsem naslouchal každému. Zajímal mě život místních. Dozvěděl jsem se i o tom, jak a kdy se vodní dílo stavělo a samozřejmě plno pikantností okolo. Nikdo neměl ani potah, ale očividně to nikomu nevadilo. Manželky se scházely v dědině u místní sámošky a muži prostě na rybách. Tam rozebírali vše od politické situace až po naše ryby. Ryby, které v našem teritoriu očividně nebyly. Nahodil jsem feedera zkoušel, jestli nechytnu alespoň pleskáče, rybičku. Nějakou šupinku. Přál jsem si. Bohužel. Ani se to nehnulo. Ale nevadí. Bylo to tam hezké. Na rozdíl od místních jsem musel za pár dní do práce a moc jsem si přál chytnout rybu. Neměl jsem moc času. Ani příroda, která se rapidně ochlazovala. Voda v Dunaji padla pod deset stupňů. Zima byla za rohem. Zbývaly mi tři čtyři dny. To nebylo mnoho, ale my všichni, tedy Roman a smečka Miky a Sendy, jsme se chtěli rozloučit se sezónou nejlépe nějakou rybou.

A tak jsme se ještě zkusili přestěhovat na Gabčikovo, pod elektrárnu. Místa jsme konzultovali po telefonu s kamarádem Martinem. Vysezené fleky naznačovaly, že to jsou velmi oblíbená místa. Rozkrmil jsem deset kilo partiklu, patnáct kilo boilies a trochu pelet. To vše do 80 metrů od břehu. Byla tam celkem dobrá hloubka. Možná ideální voda pro zimní čas. První den utekl jako voda a pruty se nehnuly. Vlastně nehnulo se vůbec nic. Na vodě ani jeden kroužek. V noci bylo pod nulou a my se třásli zimou. Naštěstí Miky krásně hřála a já ji ve spacáku postrkoval tak, jak jsem chladnul. Pod brolíčkem jsem sledoval jednu krásnější loď vedle druhé. Byla to doslova promenáda lodí. Jedna byla hezčí než druhá. Některé s třípatrovými restauracemi, bazény, kasinem. Čas od času z okénka vykoukla žena nahoře bez. My se třásli zimou na hrázi a těšili se na východ slunce. Přikryl jsem schoulenou Sendy svou náhradní bundou. Miky byla hluboko zalezlá v mém spacáku. Takto celé dva dny, bez jediného kontaktu s rybou. Trošku mě to mrzelo, ale rybám se nedá poručit.

Nastražil jsem proto silně nadipované nástrahy. Doslova z nich kapal dip. Ruce celé olepené jsem šel k vodě trochu omýt. Když jsem scházel po dunajských kamenech, jeden z nich mi zmizel pod nohou. Dopadl jsem na záda, přesně na velký kámen. Zatmělo se mi před očima, zatočila se mi hlava a okamžitě orosilo čelo. Přiběhla Sendy s Miky začaly mi lízat obličej. Pořád jsem ležel na zmrzlých kamenech a hlavou se mi honilo mnoho věcí. Málem jsem padl do bezvědomí. Byla to taková bolest. Tak hrozná, že jsem myslel na nejhorší. Okamžitě jsem zkoušel hýbat rukama a nohama, což šlo a pak zavolal na Romana, který mě pomalu zvedal. Vtom jsem se opotil a udělalo se mi zle. Velmi zle. Točil se mi celý svět. Roman mě položil na lehátko a začal rychle balit. Bylo jasné, že sezóna končí a musíme jet do nemocnice. Ležel jsem stále na lehátku. Zkoušel se hýbat, zkoušel to rozchodit.

Pomalu to šlo, ale ta bolest… Když už měl Roman vše sbaleno, došlo na pruty. Vtom se roztočila cívka navijáku. Skoro po čtyřech jsem tam doběhnul, ale prut jsem držel v rukách. Bylo to tak silné, že jsem zapomněl na bolest. Alespoň na chvilku. Na hladině se ukázal nádherný žlutý kapr. Neuvěřitelný moment. Nikdy jsem se nezapotil u focení tak, jako s tímto kaprem, řeknu vám. Ale byl to nádherný kus. Ryba z Dunaje! Jakmile mi zmizela jeho červená ploutev z dlaní, nad hlavou se mi rozjel další vlasec. Ano, další jízda! A tak mi Roman odjel pro analgetika a obstřiky, ale do nemocnice jsem nejel. Asi jsem na tom nebyl tak špatně, jak se zprvu zdálo. Kapři mě uzdravili a já, když viděl tu radost i u mých pejsků, nemohl jsem to prostě zkazit. Málokdo by věřil, jak oni to se mnou prožívali. Další záběr! Najeli mi. Do večera přišli další a další. Celý večer jsem stál nebo ležel zkroucen, aby se mi ulevilo. Bolavé místo chladil. Řeknu vám, že chladit si záda při venkovní teplotě pod bodem mrazu nebylo vůbec příjemné. Vlastně jsem se modlil, aby ta přicházející chladná noc co nejrychleji utekla. Pak jako když mávnete kouzelným proutkem, hlásiče ztichly.

I další den se nic nedělo, a tak jsem měl alespoň chvilinku času připravit nové návazce a dopsat pár řádků do této knihy. Psaní mi šlo celkem od ruky, byla to super atmosféra. Ještě než jsem dokončil větu, ozval zvuk mého navijáku a pak to začalo. Během pár hodin se mi v podběráku otočilo velké množství ryb. Většina z nich mi zabrala na plovoucí boilies Compot NHDC, kousek nade dnem. Nic jiného nechtěli. Ani boilies, kterým jsem vnadil, což jsem nepochopil. Ani partikl, kterým jsem vnadil. Ryba najela, ale do žranice se jí moc nechtělo. Sbírala jen atraktivní bonbónky. Plovák s pěkně zalitou PVA punčoškou. Krabička s těmito oranžovými kuličkami mizela před očima a na nic jiného jsem nemohl udělat záběr, ač jsem zkoušel cokoliv. Nepochopitelné. Jak důležité bylo vyzkoušet tuto nástrahu. Jsou to skutečnosti, někdy těžko vysvětlitelné. Do podběráku jsem naváděl boleny, tlouště, malé kapry, i ty břichaté. Výprava se blížila ke konci. Proč ten čas na rybách tak rychle utíká… Nechtělo se mi do práce, i když ji mám rád. Věděl jsem, že se dlouhý čas k vodě nedostanu, protože nám začínají výstavy, inventury a každoroční posezónní rituál. Ale ten čas byl něčím zvláštní. Nedokážu to popsat. I když jsem už měl být dva dny doma, vykřesal jsem ještě jednu noc. Pár hodin navíc, pro nás.

Oranžové kuličky mi už definitivně došly, a tak jsem na poslední noc nastražil balanc boilies. Boilies, které je neutrálně vyvážené, a ten rok jsem na něj nachytal mnoho kaprů na jarní výpravě na Pusianu. Pravdou je, že na Dunaji jsem ho moc nezkoušel. A tak jsem do toho šel. Celý zbytek dne, ani v noci se pruty nehnuly. Možná to bylo velmi dobře, možná ne, ale byl klid. Takový divný pocit jsem měl.

Brzy přicházela tma. Seděl jsem v bivaku se svými chlupatými kamarády. Roman šel už spát. Zapálil jsem vařič, abychom si trochu přitopili. Dokonce jsem pustil i Sendy do postele. Byly to naše Vánoce. Takový slavnostní den, kdy jsem rekapituloval sezónu, vzpomínal na dobré i špatné. Myslel na zbytek rodiny i na chvíle, které jsem si právě se Sendy a Miky na rybách užil. Jak se říká, pes je nejlepší přítel člověka a neříká se to jen tak. Němé tváře na mě hleděly. Mám je rád! Věděl jsem, že mi rozumí. I když jsem byl dost unaven, nechtěl jsem zaspat. Přál bych si, aby ten čas neskončil. Možná i proto jsem vyhrabal z batohu všechno dobré a dali jsme si do nosu. Vždyť byly naše Vánoce. Sendy i Miky jsem pohostil hovězím. Sebe samozřejmě taky. Jenže než jsem stihnul dojíst, rozjel se prut a my všichni tři vyběhli do tmy. Seskákali jsme po kluzkých kamenech k vodě a vyčkávali, co se vynoří z hlubin. Byl to malinký kapr, ale moc krásný.

Píši tyto řádky chvíli po té, co jsme se prochytali do samého rána. Jsem toho plný. Podařilo se nám nachytat tolik ryb. Malých i velkých. Jak velkých? Která byla ta největší? Je to vůbec podstatné? Rád chytám velké ryby. Ale tuhle noc, když jsem naváděl ryby do podběráku, nebyl jsem napnutý, jestli bude mít deset, nebo dvacet kilo. Nepřemýšlel jsem, jestli je na fotku, nebo není. Ta noc prostě utekla. Bez focení a bez svícení.

Je čas, velmi smutný čas pro nás. Pro všechny, kteří jsme ji měli rádi… O týden později, co jsme se vrátili z Gabčíkova, stojím „U Křížku“, tam u nás na Labi. Do očí se mi hrnou slzy. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem ji spatřil poprvé. Náš první kontakt byl přes ocelové mříže. Stála tam, celá vystrašená. Okamžitě jsem odjel do města a koupil si obojek a vodítko a vrátil se tam. Tam, kde je „lidi“ odkládají jako kus něčeho. „Beru si ji,“ vyhrkl jsem na majitele útulku. Jako by se naše životy protnuly. Nemusel jsem mluvit, ani ona štěkat. Oba jsme věděli, co chce ten druhý. Hned jsme jeli k Labi. První noc spala se mnou ve spacáku. Bála se. Kolik dní jsme spolu strávili na rybách, v autě, v práci a doma. Bylo jí snad dobře… Určitě! „Sendy, byla jsi miláček celé rodiny. Bylo mi s tebou fajn. Že nezapomeneš na tu naši, vskutku už poslední, vánoční noc na Dunaji? Jsem za ni rád. Za ten celý čas s tebou. Jednou spolu zase vyrazíme…“

… A řeka teče dál…