Nahoru a dolů

Naše cesta za dunajskými rybami pokračovala. Protože jsem doposud chytal v proudné, mělké vodě, přál jsem si najít místo s větší, pomalejší vodou. Tam, kde by se kapři mohli zdržovat ať už k vyhledávání potravy, nebo k odpočinku od dravého proudu. Na mapách jsem zpozoroval, že do řeky zasahují různé kamenné hráze, sloužící zřejmě ke zpomalení vody v Dunaji. A tak jsem se vydal do těchto míst. I když se mi povedlo nachytat na Dunaji několik kaprů, bylo to spíše otázkou náhody. Neobjevil jsem zatím, žádné kaprové místečko. A to byl můj cíl.

Byl velmi nízký stav vody, a tak se kamenné hráze velmi dobře hledaly. Proud se přes ně nevalil, ale voda protékala pomalu kameny. Zavřel jsem oči. Voda šuměla jako u splavu. Krásně voněla. Těšil jsem se, až to vyzkouším. Místo jsem zvolil pod kamennou hrází a rozkrmil v té největší hloubce, kterou jsem objevil. Bylo tam 2,5 m. Čekal jsem více, ale proč to nezkusit. Zakrmil jsem plošně. Ne příliš. Asi 5 kg boilies a 10 kg partiklu. Nahodil jsem pruty. Jaká to byla nádhera. Montáž mi nepopojížděla po dně ani se 140 g olovem. Mohl jsem si dovolit trochu sklonit pruty k hladině. Tak, jak to mám rád. Zkusil jsem použít i zpětná olova. Vlasec nevibroval. Vlny od lodí tlumila hráz. Moc se mi to líbilo. První noc jsem prožil úplně jinak, tak, jak se mi na Dunaji ještě nikdy nepodařilo. Vyspal jsem se bez jediného přehazování, bez jediné větve ve vlasci a bohužel i bez záběru. Takto to bylo dva dny. Hladina se ani nehnula. Jen houf kormoránů občas rozčísnul hladinu pod kamenným valem. Bylo zajímavé sledovat, jak organizovaně nahání rybu na hráz. Pod hrází šlo o život – o rybí život. Kormoráni naplnili své nenasytné krky a usedli na kameny. Zbytky ryb dosbírali rackové. Takový je život. Příroda na Dunaji.

Ale co já a mé mlčící pruty? Přicházela třetí noc a rozmýšlel jsem nad tím, jestli se nevydám dál hledat lepší místo. Bylo už pomalu k ránu a hladina se ani nehnula. Jako by v ní nebyl život. Bylo rozhodnuto. Musím se přestěhovat. Šel jsem si na chvíli lehnout. Jenže kam dál? Přemýšlel jsem znovu i o fleku u Pišty. Bylo to moc lákavé. Jen několik desítek kilometrů mě dělilo od ráje, od fleku, který už dokonale znám, a je tam fajn.

Miky vyletěla ze spacáku. Pípnul mi pravý prut. Špička prutu se jemně zachvěla a pak se přihnula. Bože, to byla nádhera. „Tak přeci tu jsou, kapříci dunajský,“ radoval jsem se, když do podběráku vplul kapr okolo 60 cm. Byl zaseknutý z boku hlavy. Druhý prut hlásil další akci. Ta samá forma a znovu nezaseknutá ostrá osmička háčku v tlamce. Jako by boilies neuměli sbírat. Ale to v tu chvíli nebylo vůbec podstatné. Skvělé bylo, že jsem věděl, že kapři najeli za hráz. Roztrhl jsem pětikilovku boilies a začal ho střílet do vody. Pěkně rychle, dokud tam jsou. Jak najede ryba, musí se dříve dokrmit, než znovu nahodit. To jsem znal už od Pišty. Rozstřílel jsem půl pytle a čekal, Miky vyletěla ze spacáku. Pípnul mi pravý prut. Špička prutu se jemně zachvěla a pak se přihnula. Bože, to byla nádhera. „Tak přeci tu jsou, kapříci dunajský,“ radoval jsem se, když do podběráku vplul kapr okolo 60 cm. Byl zaseknutý z boku hlavy. Druhý prut hlásil další akci. Ta samá forma a znovu nezaseknutá ostrá osmička háčku v tlamce. Jako by boilies neuměli sbírat. Ale to v tu chvíli nebylo vůbec podstatné. Skvělé bylo, že jsem věděl, že kapři najeli za hráz. Roztrhl jsem pětikilovku boilies a začal ho střílet do vody. Pěkně rychle, dokud tam jsou. Jak najede ryba, musí se dříve dokrmit, než znovu nahodit. To jsem znal už od Pišty. Rozstřílel jsem půl pytle a čekal, co se bude dít dál. Do hodiny zabral krásný lopaťák – cejn velký. To mi stačilo k tomu, abych setrval.

Hladina se trochu zvedla a hráz vydávala trochu jiný zvuk. Dunaj jako by ožil. Ryby začaly skákat. Spíše šlo o cejny, ale sem tam jsem zahlédl menšího kapra. To jsem na Dunaji ještě nezažil, aby mi skákali kapři na krmném místě. Po chvílích jsem dokrmoval. Jen tak pocukroval hladinu. Kuličky lítaly těsně nad hladinou a dopadaly na ni tak tiše, jak jen se to dalo. Za tmy jsem podebral malého amura a dva kapry okolo deseti kilogramů. To byla paráda, řeknu vám. Do spacáku jsem se ani nedostal. Byl by hřích, prospat noční atmosféru, která při Dunaji vládla. Prochytal jsem se do samého východu slunce. Dunaj byl velmi štědrý. Takový jsem ho ještě nepoznal. Při rozednění přišla jízda a ta ryba byla velmi silná. Nemohl jsem ji dlouhou dobu dobrzdit a mířila přímo na hráz. Vlasec mi drhnul o mělčinu a vtom povolil. Za chvíli ten stejný tah na druhém prutu. Jako přes kopírák. Ryba šla do stejných míst, kde se osvobodila. Připravil jsem si tedy člun, že při dalším podobném záběru zkusím vyrazit za ní. Prostě něco udělat jinak. Znovu jsem dokrmil ze břehu. Jen boilies. Nechtěl jsem sypat partikl ze člunu. Bál jsme se, že je vyplaším. Bylo už poledne a ryby si daly pauzu. Dal jsem si ji taky a usnul.

Člověku se tak krásně ulehá do spacáku, když ví, že je vše tak, jak má být. Člun připraven, holínky ve správné poloze tak, abych do nich lehce vklouznul. Ze snění mě probudil ten nejkrásnější zvuk. Točicí se cívka a hlásič. Wau! Holínky jsem měl sice správně připravené, ale na to nebyl čas. Zvládl jsem to v ponožkách, jak je mým zvykem. Taky to jde. Byl to ten samý tah, stejně jako ráno. Miky už čekala ve člunu. Měla náskok. Vše mi trvalo nějak dlouho. Musel jsem přidat. Kapr mířil zase k hrázi. Dotáhl jsem brzdu a prut sevřel mezi nohy, abych mohl pádlovat. Proud nebyl silný, ale dopádlovat rybu sám nebylo lehké. Moc šancí nebylo. Na chvíli jsem uchopil prut a přitahoval jsem rybu. Byla už tam, kde ty předchozí. Vlasec drhnul a ryba se zastavila. Nevěděl jsem, jestli je pryč, nebo ne. Povolil jsem vlasec a rychle nadjel nad místo, kde jsem ztratil kontakt. Domotal jsem a zabral jsem. Bylo to natvrdo. Škoda. Namotal jsem si vlasec na ruku a zklamaně jsem zkoušel uvolnit montáž. Byla to zřejmě větev. Nešlo to. Vlasec mě řezal do rukya vtom náhle povolil. Na hladině se objevil kapr. Pane bože, byl to lysec. Velký lysec! Rychle jsem sáhnul po prutu. Byl tam, ještě tam byl, Svatý Petře! „Teď už mi neutečeš, kamaráde,“ říkal jsem mu. Velké tělo lysce se položilo do sítě a já pádloval na břeh velmi šťasten. Prožíval jsem jeden z nejkrásnějších momentů na Dunaji. Mám rád všechny druhy ryb, ale kapra prostě nejvíce. Když jsem ho vracel řece, uvědomil jsem si, že díky tomu malému kapříkovi jsem se nepřestěhoval a zůstal na místě. Právě on rozhodl o mém úspěchu. Rybařina je fakt hezká. Plná překvapení.

A co dál? Byly tu jen dvě možnosti. Buďto setrvat, nebo to sbalit. Nakonec jsem se rozhodl, že den počkám a uvidím. Byl jsem ve spojení s Josefem Almasi, který monitoroval každý centimetr vody. V Bratislavě to začalo konečně klesat. To znamenalo, že by se to u mě mohlo zlepšit za dva dny. Vzpomněl jsem si na ty dny, kdy jsem měl jeden záběr za druhým a přál jsem si to prožít ještě jednou. Proto jsem se rozhodl vyčkat. Napsal jsem několik stran do této knihy a navázal si několik desítek nových návazců. Jedny na panáčka, normálně ze dna i několik na plovoucí boilies. To mě na Dunaji velmi překvapilo. Celkem dost ryb jsem chytil na plovoucí boilies deset „cenťáků“ nade dnem. Ryby na to vcelku dobře reagovaly. Když si představíte, jak ta kulička v proudu tancuje, je to překvapivé. Možná právě tento pohyb rybu zaujme.

Hladina se zvedla o metr a půl. Posunul jsem si bivak výše a přepíchal vidličky. Byl jsem připraven. Píchal jsem si klacíky do břehu, abych viděl, kdy Dunaj začne klesat. To přišlo, jak jsem předpokládal, za dva dny. Neklesal tak rychle, jak vyrostl, ale i to stačilo k tomu, aby přestaly jít větve, listí a všemožné nečistoty. Bylo to o poznání lepší, a tak jsem se do toho zase opřel. Z krásných dní se počasí přehouplo do velmi nízkých teplot okolo 5 °C a občasného deště. Úplně jiné podmínky. Bylo nutné nasadit olova nad 250 g a nahazovat pruty na menší vzdálenost. Déšť stále nepřestával, ale voda šla paradoxně pomalu dolů. Ryby zareagovaly dobře. Vrátily se na krmné místo, i když bylo o mnoho blíž. Telefon od Josefa nebyl nijak pozitivní. Voda v Bratislavě začínala znovu stoupat, ale tak, že za dva dny mohu očekávat zvednutí vody ještě o 2 metry. Vše nasvědčovalo, že mám šanci pouhé dva dny k tomu, abych mohl něco chytit. Jak pěkně to začalo. Je to k naštvání. Jenže nedalo se nic dělat. Vše jsem zaměřil na dva dny. Vsadil na to úplně všechno. Do proudu jsem spustil odhadem tříkilové kostky, které jsem si připravil z boilies pasty. To byla stoprocentní jistota, že to tam udržíte a stále se bude uvolňovat pachová stopa. Měl jsem celkem čtyři a všechny jsem spustil ke dnu. K tomu i dvacet kilogramů boilies a padesát kilo kukuřice, skoro vše, co jsem měl. Na dokrmení jsem si nechal jenom kulaté boilies do kobry. Ve vzduchu bylo cítit, že by to mohlo vyjít. O tom mě utvrdila prudká jízda, která mi převrátila stojan. Prut zmizel v Dunaji. Nevím, asi jsem zapomněl povolit cívku. Do háje. Na hladině se začal ukazovat amur. Zřejmě on měl tohle všechno na svědomí. Naštěstí byl se mnou Roman, který prut vyvláčel. Amur tam ještě byl. V navijáku skřípal písek, ale navíjel, což bylo dobré. Paráda, zase při mne stálo štěstí. V podběráku se zlobil tak patnáctikilový amur. Zabral na boilies obalené v totožné pastě, kterou jsem krmil. Pár fotek, video a hned nához do míst, kam jsem pastu spouštěl.

Po hodině jsem zaznamenal jemné zachvění špičky prutu. Ani to nepíplo. Znovu. A pak, jako když vlasec uříznete. Domotal jsem snad deset metrů a nic. Až pak to ztěžklo. Chovalo se to tak divně. Ryba mi jezdila u břehu. U dna a velmi pomalu. Že by kapr? Když se mi jí podařilo více dostat k hladině, zahlédl jsem hřbetní ploutev. Špičatý prapor prozradil amura. Ale už podle ploutve se zdálo, že to bude pořádný kus. Řeka byla dost podkalená, takže víc nebylo vidět. Dával mi fakt zabrat. Poprvé jsem spatřil hlavu, u které se houpaly dvě kuličky boilies. „Pane jo, to je amur jako prase,“ řekl jsem Romanovi, který se vše snažil zachytit na kameru. Rychtoval jsem si podběrák do správné pozice a pohledem kontroloval síťku, jestli je v pořádku. Když se položil na hladinu před podběrákem, málem se mi podlomila kolena. Věděl jsem, že ten amur bude mít hodně přes jeden metr, ale nečekal jsem, že bude tak vysoký a silný. Znovu jsem mu povolil, aby si ještě jednou odjel, správně nasměroval podběrák, prohnul se v zádech a natáhl levačku tak daleko, jak jen jsem mohl a zvedl. Byl můj! Paráda!!! Voda se začala ještě více podkalovat a můj čas se rychle krátil. Bylo mi neskutečně. Tak, že to nemůžu ani popsat. Celé tělo se mi třáslo. Byl jsem zase tam. V tom světě, do kterého občas nahlédnu, a když o něm někomu vyprávím, jsem nepochopen. Ale mně to nevadí. Já si ten čas vychutnával, jak nejlépe jsem mohl. To, že jsem nespal hezkou řádku hodin, na mě nebylo vůbec znát. Kolik mi zbývalo ještě času? Možná pár hodin a já do nich dal všechno. Vydloubával jsem pasty ze všech kelímků, co jsem s sebou měl, abych měl ještě čím zakrmit. Nahodil jsem znovu do těch míst. Nohy se mi už pletly, ale když to zapípalo, byl jsem ve chvíli tam. U vody a s podběrákem v ruce. Těch posledních pár chvil jsem podebral tolik ryb, co se mi nepodařilo za všechny mé vycházky k Dunaji. Řeka mi na chvíli otevřela bránu svého tajemství a já ji s díky využil. Splnil jsem si nejeden sen a nakonec podebral pohádkového kapra, který jednou pro vždy bude uzavírat tento krásný dunajský příběh.