Romantika v Korutanech
Korutanská jezera obklopená horami vypadají, tak romanticky. Ostatně jako celý jih Rakouska. Mnoho rybářů se tu zastaví cestou do Itálie, možná jen kvůli nádherné přírodě nebo oblíbené přívlači. Většina z nich má ale pocit, že jsou to spíše pstruhová a chladná jezera. Jezera, která nemohou poskytnout kaprům dobré podmínky pro růst na rozdíl od jezer v Itálii či Francii.
Musím jít s pravdou ven. Taky jsem měl ten názor, ale představa modrozeleného křišťálového jezera, na kterém se vznášejí plachetnice a z oparu vystupující pásma okolních hor, slunce zapadající za ně, ozářené hory i hladina jezera do růžova, mě dokázala přesvědčit, abych se tam podíval. První impuls jsem dostal od německého kamaráda Martina Hatzla, který mi zaslal fotografie jezera Ossiachersee a popsal mi základní informace o něm. Také mi zařídil ve spolupráci se správcem revíru Markusem Webrem možnost chytání z pontonu. To bylo něco, co jsem vždy chtěl zažít. Bezpečně se pohupovat na vlnách, být v bezprostřední blízkosti ryb, být okamžitě mobilní a hlavně mít maximální soukromí. Jediné co jsem musel zvládnout, bylo vysvětlit mé přítelkyni, že strávíme naši dovolenou na ploše odhadem 3×3 metry. To jsem ale lehce zvládnul, protože v tom jsem zkrátka dobrý.
Byl konec srpna a my mohli spatřit poprvé horské jezero Ossiachersee. Ideály šly najednou velmi rychle stranou. Přijeli jsme do velmi studeného počasí. Když nás Markus s Martinem vyváželi na pontonu a ledový vítr nám rozslzel oči, přemýšlel jsem o světě, o lidstvu, o katastrofách, o naší budoucnosti. V dáli se totiž hnala sněhová bouře, která přikrývala hory bílou přikrývkou. Ano stále byl konec srpna a já nevím, jak až je to nenormální pro tuto oblast. Jak až je to běžné v tomto světě. Každopádně jsem měl naprosto jiné představy a stejně tak i moje zmrzlá Gabriela. Markus nás zakotvil u přítoku na začátek zátoky. Zdálo se to jako velmi strategické místo, i když jsem absolutně nevěděl, co se nachází pod hladinou. Když jsme se s kluky rozloučili, přemýšlel jsem, jak začnu. Teplota vody byla stále dobrá. Což mi dávalo naději, že kapři budou přijímat potravu velmi dobře.
Nebylo co vymýšlet, začal jsem tak, jak jsem zvyklý. První co jsem udělal, zalil jsem své návnady tekutou potravou All Amino Nutric, kvůli tomu abych do vody vnesl okamžitě co nejsilnější signál lehce dostupné potravy. Rozkrmil jsem dvě místa. Na první padlo 15 kg boilie Caviar/Fruits, které jsem rozházel do prostoru. Druhé jsem se rozhodl pouze dokrmovat kobrou asi půl kilem boilie po každém záběru. Potřeboval jsem co nejdříve pochopit návyky i chování místních ryb a také druhovou obsádku. Ta mě ale hned první noc velmi zaskočila. Z rozkrmeného místa jsem dostal kolem dvaceti záběrů. Ani jedna z ryb nebyla ta, za kterou jsem přijel. Záběry přišly od sumečků, cejnů, plotic a pstruhů. „Nekrmené“ místo zůstávalo zatím bez povšimnutí. Jediné pozitivní, bylo to, že jsem se celkem dobře naučil zdolávat a vymotávat ryby z vlasců a kotvících lan. Zdolávačka z pontonu je opravdu trochu složitější.
To ale neměnilo nic na tom, že jsem to musel vychytat pro případ, že by mi zabral nějaký velký šupík, který tuto vodu obývá. Těšil jsem se na ráno, na východ slunce, až uvidím tu nádhernou přírodu. Přes noc jsem promrzl až do morku kostí. Slunce už dávno vyšlo, ale bohužel jsme z něj nic neměli. Dohlédli jsme maximálně na druhý konec pontonu. Uvěznila nás pára, která unikala z ochlazujícího se jezera a nad námi tvořila mlhu. Nahazoval jsem naslepo a neustále zdolával plevelné ryby. Druhý den vítr rozehnal mlhu a jezero se nám konečně ukázalo v plné kráse. S krásným počasím přišel i první kapr na boilie Lesní jahoda. Bylo to z místa, které jsem dokrmoval jen kobrou. Byl to opravdový „velikán“! Měřil téměř 30 cm! Jo, byl to prcek, ale zvedl mi náladu. Nelžu, vážně mi udělal radost. Konečně příval menších sumců a ostatních ryb vystřídala má oblíbená ryba – kapr. Ryba, která je v mé hlavě den co den.
I když to nevypadalo ideálně, držel jsem se stejné taktiky. Krmné místo jsem znovu dokrmil plošně cca 10 kg boilies a druhé místo nechával v klidu. Doufal jsem, že silná aktivita plevelných ryb na krmném místě upoutá pozornost kaprů. Už bylo na čase. Dvě hodiny po nakrmení, jako když mávnete kouzelným proutkem, ustaly záběry od nechtěných ryb a začal jsem chytat kapry. Óhhh, to byl pocit. Konečně mi odpověděli, konečně jsem mohl z něčeho vycházet. Byla to šance jak se posunout dál. Mám rád, když ti šupináči se mnou spolupracují. Kapři se pohybovali okolo 40-70 cm. Žádní velikáni, ale ten kontakt s nimi byl pro mě rozhodující. Uklidnilo mě to. Do třetího večera jsem měl na kontě přes 20 kaprů z krmného místa a jednoho z „nekrmeného“. Rozdíl byl evidentní. „Už bylo na čase“, říkal jsem si. Taktiku na menší ryby jsem už měl. Snažil jsem se vymyslet, jak se dostat k těm větším, ale zároveň udržet místo atraktivní. Z pontonu toho šlo hodně vymýšlet, protože se dalo chytat do všech světových stran. To byla ideální věc pro mé možnosti a další taktiku, která se mi osvědčila na velké kapry.
Taktika „vyhořelého místa“ mi přináší úspěchy po celé evropě. Vyzkoušel jsi i Ty?
Říkám tomu, že svá místa nechám vyhořet. Místo, na kterém jsem od začátku silně vnadil a odkud mi chodily pravidelně záběry, bylo k tomu jako stvořené. Nastal čas se do toho pustit. Čtvrtý den jsem na něm přestal úplně krmit ale i chytat. Mezitím jsem si už rozkrmil jiné místo cca 100 m vzdáleně. Chtěl jsem, aby mi první místo „dozobali“ a pak se stáhli do pozadí nebo na nový krmný flek. Kdo ví, jestli jsou vždy mé úvahy správné. Jestli tomu tak je – alespoň z části. Trofejní kapři žijící v malých skupinkách nebo kapři samotáři, nemají rádi až tolik rozruchu. Na druhou stranu jsou ale často poblíž takto rozjetého fleku a moc dobře o něm vědí. Taková je moje zkušenost. Za necelý den mi nové krmné místo začalo velmi dobře fungovat a na podložce se začaly objevovat stejné sorty ryb. Po čase jsem zkusil na původní – „vyhořelé“ místo nahodit velmi atraktivní nástrahu, abych zjistil, jestli tam malá „piraňa“ ještě jsou. K tomu používám nejatraktivnější Fluoro Pop-Up Compot NHDC. Do půl hodiny mi přišel záběr od menšího kapra. Místo se zdálo ještě nevyžrané, tedy ještě nepřipravené pro můj záměr. Ovšem netrvalo dlouho, a tato atraktivní nástraha ležela ve vodě delší čas bez povšimnutí. Proto jsem nastražil jednu kouli Sea Food, místo jsem přehodil a opatrně stáhl do „vyhořelého fleku“. Taktika byla dána.
Taktika byla dána. Zatímco jsem si chytal kapry v rozmezí 5-10kg na novém krmném místě, to staré „vyhořelé“, bylo bez záběru. Tedy až do dalšího rána. Pak to přišlo. Nebyl to splašený záběr. Cívka se otáčela velmi pomalu. Po záseku mám představu o velikosti ryby občas trochu zkreslenou, ale nyní jsem si byl jistý, že na prutu mám rybu, kterou jsem na Ossiachersee na podložce rozhodně neměl. Kapr objížděl ponton kolem dokola a držel se při dně. Netlačil jsem na něj. Chtěl jsem, aby se co nejvíce unavil v dostatečné vzdálenosti od pontonu. Důvod byl jednoduchý. Pod námi bylo 5 metrů hloubky a několik jistících lan, když nepočítám nahozené pruty. Můj plán byl ale k ničemu. Kapr nabral směr rovnou na nás a namířil si to přímo pod ponton. Bylo na čase se do něj pořádně opřít. Uf, „jak mám poznat, jestli ještě můžu přitvrdit nebo ne? Kdy to praskne?“ Byly to hrozná muka. Kapr se pod námi cítil v bezpečí, a tak jsem téměř v leže proplétal prut mezi kotvícími lany. Vše jsem tak nějak zvládal, ale ve chvíli kdy jsem pod námi spatřil tělo ryby, znervózněl jsem. A ne málo! Zažíval jsem ten pocit, jako když jsem zdolával svého prvního kapra. Občas to prožívám a přeji si, aby už bylo co nejrychleji po všem, abych zvedl podběrák a v něm se otočil bojem unavený kapr. Takovou rybu jsem opravdu nečekal. Byl to on. Mohutný černý šupináč. Přesně takový, jakého jsem si představoval z horského jezera. Nevím, jak dlouho trval souboj o poslední metry vlasce, ale jisté bylo jedno. Vyhrál jsem ho! Kapra jsem podebral a nechal ho v síťce. Hlídala ho Gábina. Pro tyto chvíle jsem měl připraven náhradní prut, který opět letěl do „vyhořelého“ místa , odkud mi velikán přišel. Kolikrát se mi tato pohotovost vyplatila. Doufal jsem, že tam nebyl sám a že své kamarády nevyplašil.
„Nemusel by, hloubka tam je okolo 5 m“, říkal jsme si. Vyladil jsem hlásič, a šel se kochat svým úlovkem. Háček velikosti č.8 tvaru banánku vypadal v kapří tlamce, pardon spíše pořádný hubě, celkem legračně. Ale seděl tam opravdu bravurně. Sotva jsem ho vyndal. Obrovský černý šupík. Taková nádhera. Byli jsme všichni štěstím bez sebe i naše fenka Miky, která s radostí pobíhala okolo něj. Když jsme se připravovali k fotografovaní, swinger na čerstvě nahozeném prutu se opět přilepil k prutu. Okamžitě jsem kapra zapnul do podložky a spustil ho z pontonu. Poté následoval zásek. Wau…Je tam! Prut se ohnul, ryba sjížděla pomalu do hloubky na jezero a my se začali smát. Druhý souboj jsem si začal vychutnávat už v naprostém klidu. Ono ještě aby ne. S pocitem, že na mě pod pontonem čeká jedno velké zvíře, to snad ani jinak nejde. A teď to mohlo být jen lepší. Jenže čím déle souboj trval, vystřídala klid a jistotu nejistota. Vystřízlivěl jsem až do klepajících se kolen a tlukotu srdce. Nechtěl jsem o něj přijít. Adrenalinu, nepopsatelného pocitu chvění, neklidu a vzrušení mě nezbavily ani moje předchozí zkušenosti se zdoláváním podobných kapitálních ryb.V ten moment jsem prožíval hned dva „životní souboje“ za sebou a i ten druhý jsem byl připraven vyhrát. Nechtěl jsem přijít o ten pocit, když kapra
navedu do sítě, když ho položím na podložku a mohu si ho prohlédnout. Pěkně z očí do očí. Nechci nikdy! Každý kapr má svůj výraz, je jinak bojovný, má jinou taktiku souboje a každý se snaží získat zpět ztracenou svobodu trochu odlišným způsobem. I když jsou si hodně podobní , nakonec zjistíte, že jsou jedineční. Ten souboj jsem znovu vyhrál!
Každý kapr má svůj výraz, je jinak bojovný, má jinou taktiku souboje a každý se snaží získat zpět ztracenou svobodu trochu odlišným způsobem. I když jsou si hodně podobní, nakonec zjistíte, že jsou jedineční.
Odevzdaně jsme odpočívali po boji, jak kapři… tak i já. Přemýšlel jsem, co se jim asi honí hlavou. Jak dalece si mohou uvědomit, co se vlastně stalo? Když jsem ty dva obry viděl ležet na podložce, naplnil mě pocit obrovského štěstí a zadostiučinění. Tak přece ty promrzlé noci, přesvědčování Gábiny, promoklé oblečení a věčné tahání Miky z jezera měly svůj význam. Tak trochu jsem zvítězil sám nad sebou.
Může se zdát, že se vše opakuje, ale pro mě se u vody pokaždé odehrává nový příběh. I když hlavní hrdinové jsou stejní. Každoročně vyrážím na nové vody a snážím se pokořit další a další překážky, vymýšlet jiné taktiky, sžívat se s jiným vodním biotopem a přelstít ho.
This massive and strong fish can’t be forgotten. We were together with my wife few days in the middle of the big lake Osiacher See and we were thinking about local fish legends, not knowing that one of the biggest will land in our net. It was it! At those date, the biggest known carp in the lake.